Nedávno vyšla stejnojmenná kniha nakladatelství BVD a FUTURA. Karel Sýs a Dušan Spáčil v ní položili otázky osmi protagonistům tehdejších událostí. Přinášíme úryvek rozhovoru Karla Sýse s FRANTIŠKEM NEVAŘILEM.
Jak se na vás přiřítila Velká Listopadová Sametová Revoluce? Byl jste přece takříkajíc „in“. Dělala strana něco, aby zabránila krizi?
Sametová revoluce kolem mne spíš proběhla. V osmdesátých letech jsem pracoval na Úřadě předsednictva vlády ČSSR jako hlavní ekonomický poradce federálního premiéra Lubomíra Štrougala. Po jeho resignaci v říjnu 1988 mne zdědil jeho nástupce Ladislav Adamec, který si ovšem s sebou přivedl vlastní garnituru spolupracovníků. Já jsem zůstal ve funkci jako jeden z mála, což jsem si dobře neuměl vysvětlit, protože on ekonomické záležitosti zrovna nemiloval. Pokud se jimi musel zabývat, opíral se spíš o názory a doporučení tehdejšího jím vybraného a velice konzervativního místopředsedy vlády Urbana.
V té době se připravovala a vlastně už zaváděla poslední komunistická ekonomická reforma, která měla být k 1. lednu 1990 v hlavních rysech dokončena. Musím říct, že i nový premiér se snažil maximálně ji podporovat a prosazovat, i když zdaleka nebyla dokonalá a osobně jsem k ní měl řadu výhrad. Rozhodně však v té době nikdo ze zúčastněných – samozřejmě včetně mne – ani v nejmenším nepočítal s nějakými privatizacemi a restitucemi společenského majetku, ani s náhlým zrušením všech možných deregulací bez ohledu na existující podmínky. Tedy s restaurací kapitalismu.
Cítil jste obrat v kostech?
Snad každý věděl, že režim je naprosto sterilní a jeho konec nebo aspoň zásadní změna se blíží. Že stačí možná jen postrčit a on se nějakým způsobem zlomí. Z pamětí expremiéra Štrougala jsme se mezitím dověděli, že takové tušení dokonce sdílel i sám generální tajemník ÚV KSČ Gusáv Husák! Takže jako většina národa i já jsem nějakou zásadní změnu nejen více méně čekal, ale především ohromně přivítal, aspoň pokud se týká té první poloviny, to je pádu desetiletí trvající komunistické „totality“. Ani dnes nemám důvod tomu říkat jinak, i když ani dnešní režim nepovažuji za skutečně demokratický.
Připadali vám noví vůdci demokratičtější, zkušenější, vzdělanější, prozíravější, zkrátka na výši doby?
Pokud se týče lidí nové garnitury, byl to od samého začátku krok do tmy. Ale vycházel jsem z přesvědčení, že i když jsou to většinou tlučhubové, nikdo a nic nemůže být pro naši zemi a lid horší, než byla KSČ. Chtěl jsem, aby skončilo to špatné, co jsme tak dlouho bezúspěšně kritizovali. Byl jsem vlastně hloupý a jednoduše si namlouval, že po Jakešovi a spol. to už přes všechny případné nejasnosti a nezbytné změny může být jenom lepší.
Vůbec jsem nedumal nad tím, jak se to může třeba dotknout mne osobně. Měl jsem a mám čisté svědomí a těšil jsem se jako všichni, že tu bude znovu demokracie. Že se náš svět a naše ekonomika a naše ekonomické postavení, životní úroveň, kvalita našeho života vůbec musí rychle změnit k lepšímu. Že se staneme evropsky normálním státem.
Opravdu jsme byli nenormální?
Už dávno si vyčítám svoji tehdejší naivitu. Jako „přestárlý“ prosťáček jsem pokládal za svoji morální občanskou povinnost - a dokonce upřímně rád - zúčastnit se známé ohromné pražské manifestace na Letné. Dávno, víc než dvacet let, jsem nebyl na žádné masové akci, na oněch prvních májích a sedmých listopadech, aniž by mě někdo za to popotahoval, aniž bych s tím měl nějaké problémy. Klesl jsem ale tehdy tak hluboko, že v oněch listopadových dnech jsem také masově tleskal a skandoval svoji podporu novým řečníkům-politikům, představitelům nové moci. Zkrátka zachoval jsem se jako naprostý pitomec a dnes se za to stydím.
Řekl jste, že převrat kolem vás jaksi proběhl.
Osobně jsem byl jen pasivním účastníkem už notoricky známého průběhu listopadového převratu, i když se „na nejvyšší úrovni“ valil okolo mne. Moje kancelář byla totiž v křídle premiéra a o pár dveří ode mě byla i tzv. malá zasedačka, v které dvoustranná jednání probíhala. Fakticky jsem tak byl jedním z mála, kdo se pohybovali velice blízko onoho vzrušeného politického dění, které se, jak známo, z velké části odehrávalo mezi premiérem Adamcem a budoucím prezidentem Havlem a jeho melody boys přímo na Úřadě předsednictva vlády. Poprvé za období komunismu hlavní dějství neprobíhalo na Ústředním výboru KSČ, ale na půdě federální vlády.
Jedna delegace a jedno jednání střídalo druhou delegaci a další jednání. Historie tenkrát kráčela, ba spíše běžela okolo mne, i když zblízka to ani moc důstojně nevypadalo. Spíš to na mě působilo roztodivným, až bizarním dojmem jako scény ze špatných filmů, něco jako panoptikum nebo divadlo s rysy šaškovství.
Hlavní - jistě ovšem i povrchní - dojem byl z toho, že se po chodbách a v předpokojích jakoby bezcílně potulovala a překřikovala řada prapodivných part a v nich byli i někteří jedinci somráckého, až feťáckého typu. Denně se nám před očima množili veledůležití „revoluční hrdinové“, pod okny úřadu probíhaly demonstrace, aniž by bylo jasné, co vlastně požadují. V budově se shlukovaly nejrůznější nátlakové skupiny požadující nápravy „křivd“ všeho druhu. Jako třeba padesátka až stovka bradatých pravoslavných popů z východního Slovenska, navíc rozdělená do dvou znesvářených náboženských sekcí. Atd. atd.
Jako zklamaný divák jste však seděl v první řadě?
Formování nového politického „centra“ a nových „osobností“ jsem sledoval sice se zájmem, ale jen coby zúčastněný divák. Dost zblízka jsem tedy viděl, jak se „vyrábí“ moc a její reprezentanti, noví otcové národa.
Hlavními „osvoboditeli“ se zničehonic stali disident Havel a kardinál Tomášek. A já jsem už tehdy z dost bezprostřední blízkosti věděl, že ještě v oné přechodné době, kdy zůstával prezidentem Gustáv Husák, už dva členové vlády SRN přímo na chodbě úřadu sdělovali Havlovi, že jako příští prezident ČSSR byl vybrán on, aby s tím počítal.
Samozřejmě byl ochoten to „těžké břímě odpovědnosti“ převzít. Už proto, že mu současně sdělili - snad spíš žertem, protože svoje námitky nemínil vážně - že pokud by s tím nesouhlasil, tak by si museli vybrat někoho jiného. Takže nebyl žádným objevem nějakého Kocába, to je jen krycí legenda.
Někdo tedy tahal za nitky. Ale kdo a odkud?
Tahle cizí režie začala být informovaným lidem brzy zřejmá. Vždycky když se situace a její horečnatý vývoj nějak zauzlil, hned se tu „odněkud“ objevil připravený návod jak dál, formulovaný a důrazně prosazovaný zahraničním tiskem.
Uvedu příklad za mnohé. V těch listopadových dnech nebyla lidová podpora zdaleka tak jednoznačně pouze na straně Havla a Občanského fóra, a nabízela se, jak známo, vysoce reálná možnost, že novým prezidentem - o odchodu Husáka se nepochybovalo - se stane Ladislav Adamec. Protože okolnosti změn probíhajících kolem nás se už stávaly podezřelé a začínalo být zřejmé, že poměry u nás začíná určovat Západ a jeho služby, shodli jsme se v jeho okolí na názoru, že by to bylo v daných podmínkách - se všemi výhradami, které jsme proti Adamcovi měli - zřejmě pro zemi nejvýhodnější variantou.
Jako muž „převratu“ byl v oněch dnech určitě hodně populární a cítili jsme jeho dost výraznou lidovou podporu. Přišel jsem proto v úzkém kruhu s návrhem, aby tahle možnost a tím i jeho budoucí postavení ve státě bylo posíleno tím, že nový prezident bude zvolen v demokratických volbách přímo, což tenkrát bylo poměrně snadno uskutečnitelné. Parlament by určitě příslušný zákon a způsob volby bezodkladně schválil. Tím by se samozřejmě značně omezily i možnosti převzetí moci jednoznačně jenom „prozápadní“ garniturou. Proto jsme se rychle dohodli, že tenhle nápad sdělí odpovídající formou neprodleně Mirek Pavel sdělovacím prostředkům, aby se stal věcí veřejného mínění, a tedy aby se tak mohl stát i předmětem navazujících politických dohod.
Tak se i stalo. Netušili jsme, jakou mediální bouři tenhle návrh vyvolá. Občanské fórum a spol. si doma ještě ani nestačilo uvědomit, jaké důsledky pro vnitřní politický vývoj by ta kandidatura mohla mít, když ze zahraničí unisono na všech kanálech a ve všech hlavních denících svorně vypukla proti takové přímé volbě agresivní a bouřlivá kampaň pod heslem, že by tak vlastně šlo o narušení zásad obnovující se demokracie v ČSSR. Dali tak naší malé zemi hned zpočátku arogantně najevo, že s nějakou samostatnou domácí politikou nemáme moc počítat. Že se nám řekne, co máme dělat, a sami si nemáme co vymýšlet.
V každém případě to mělo už tehdy charakter až jakéhosi zastrašování. Teprve dodatečně, s určitým zpožděním, zřejmě na pokyn, a taky když si uvědomili dopad věci na ně samé, se k tomu pokřiku přidali i potenciální domácí „novovládci“. Veřejnost byla zmasírována, že by to nebylo demokratické!, že tak tedy ne, a celá věc padla pod stůl.
Dnes by si Havel jistě přál přímou osobní volbu a nijak by mu nevadilo, že by to bylo „nedemokratické“ - jak potvrzuje třeba i to, co se obdobně v té době dělo okolo HZDS a prezidenta Kováče na Slovensku.
Pro mne osobně se to však velice brzy po 17. listopadu stalo v každém případě určitým varováním, i když jsem si tehdy možnost nového zahraničního ovládání a kolonizace ještě pořád s plnou vážností neuvědomoval. Myslím, že mě ještě zaslepoval i tehdejší vztek na SSSR, na jeho zásah v roce 1968 a navazující okupaci ČSSR.
Sám jsem se ještě v poslední chvíli snažil Adamce přesvědčit, aby se ve své poslední vládě programově omezil výhradně na projednání rychlého zabezpečení svobodných a demokratických voleb, a na vyhlášení aspoň minimálního rozumného a lidem pochopitelného stabilizačního a protiinflačního programu ekonomiky, včetně hlavních směrů dalšího postupu ekonomické reformy a programu ekonomicko-sociálního rozvoje.
Ale už tu nebyla síla, která by byla vůbec schopna ještě něco aktivně ovlivňovat. Premiér už byl událostmi jenom smýkán od hodiny k hodině. Žádné věcné návrhy politické ani ekonomické neměly smysl, protože tu nebyl, kdo by se jimi vůbec zabýval. Nejen na straně těch nových, ale ani dosavadních komunistických „majitelů klíčů“, protože „nahoře“ už převládla panika a program „zachraň se, kdo můžeš“.
Na Národní třídě se podle vás převrat nedělal?
Názor na to samozřejmě mám, ale ten může být jen subjektivní. Detaily průběhu jednání a přejímání moci nejsou pro mne už důležité - nějaký „mrtvý“ student na Národní třídě je jen režijní detail dobrý tak pro Blesk - ale hlavní příčiny zvratu vidím tři. Možná to dnes už vyzní jako banality.
První a na začátku nejdůležitější příčinou bylo to, že vedení a vlastně všichni neschopní a navíc arogantní funkcionáři a aparáty KSČ se už dávno odtrhli nejen od lidí, ale i od vlastních členů KSČ. Ti už je v osmdesátých letech nebrali vážně, měli jich plné zuby a rádi by se jich zbavili jakýmkoliv způsobem. Už dávno bylo načase. Zkrátka vedení už s nimi a s jejich podporou nemohlo počítat. Tohle společenské klima bylo základem ztráty respektu i moci partaje. Všichni jsme cítili, že režim jde do kytek, že stačí jen fouknout a celý se položí. To byla tehdejší domácí scéna, to byla nechtěně připravená půda pro „revoluční“ politické změny.
V tomhle narůstajícím politickém marasmu byl druhým důvodem nesporně nový postoj SSSR a KSSS, především pak Gorbačova. Ten náš domácí, už tak vnitřně oslabený ÚV KSČ nechal konečně vládnout samostatně, ale současně bez vnějšího krytí, bez něhož šéfové nebyli schopni se obejít. Z toho dočista zpanikařili, protože už čtyřicet let nebyli schopni se samostatně chovat a tím méně jednat.
Konečně za třetí jde o řízení toho procesu ze zahraničí, tedy ze západních kapitalistických států. Na tenhle vývoj oni po léta čekali. To, co jsme viděli my doma, tu nemohoucnost, oni přece viděli taky. Tím myslím především západní Německo - USA do hry zřejmě vstoupily až později - a jím vydržovanou disidentskou agenturu, kterou taky hned vystrčilo do akce. Nemyslím, že byly nějaké konkrétní operativní plány postupu, ten byl v rámci předem zadané strategie a podle vývoje situace zpočátku organizován den ode dne podle vývoje situace. A jak se ukázalo, tak velice úspěšně. Postupně, ale přitom rychle se tenhle zahraniční vliv stal v celém „revolučním“ procesu určujícím a rozhodujícím, přebíral úlohu hlavního proudu, i když formálně fungoval jen v pozadí.
Takže tohle pokládám za rozhodující faktory, které synergicky v listopadovém politickém převratu sehrály svoji roli.
To všechno byl konec „strany a vlády“. Byl to zasloužený trest za všechno, co u nás spáchala a jak byla do poslední chvíle pitomá. Vždyť kdyby si počínala aspoň trochu racionálně a znala domácí poměry, co si lidé skutečně myslí a jak ji „milují“, tak měla už nejpozději v polovině roku 1989 dost příležitosti vejít s disidenty - čímž osobně myslím hlavně představitele levé Obrody - nebo aspoň s jejich významnou částí do přímého a otevřeného politického dialogu a jednání. S předpokladem na jeho základě zásadně korigovat existující politicko-ekonomický systém. Především neprodleně zrušit vedoucí úlohu KSČ „ze zákona“ a uskutečnit demokratické volby. Tak se snad ještě dalo plnému nástupu restaurovaného kapitalismu a nového ovládání státu ze Západu bránit???
Všechno se však promeškalo, a listopad a jejich vykopnutí byly toho nezbytným důsledkem. Jak se později ukázalo, nedoplatily na to však zkrachované politické špičky, ale zase jen český národ. Na druhé straně bych takovou možnost nechtěl přecenit, možná už tehdy byl rubikon překročen a k tomu, co se u nás stalo, tedy k restauraci kapitalismu, by došlo dříve nebo později tak jako tak.
Nová doba nové chce mít lidi. Jako první prožil svou hvězdnou hodinu Marián Čalfa.
Ještě před Vánoci 1989, jak všichni víme, Adamec z vlády vůbec odstoupil a novým premiérem se zcela nečekaně a myslím i nahodile stal dosavadní ministr pro legislativu Marián Čalfa. Nebylo to tak docela nevinné, protože i tady ještě rozhodly národnostní zájmy. Gustáv Husák totiž dostal od odcházejícího premiéra dva typy - na Miroslava Pavla, už zmiňovaného tiskového mluvčího vlády a v dané chvíli už ředitele Československé televize, který se v těchto dnech stal ve veřejnosti poměrně známým, a na tichého spoluúčastníka jednání s Občanským fórem Čalfu. Oba měli v podstatě stejnou šanci. Ale samozřejmě srdce nemilovaného a vykopávaného Husáka se nezapřelo. Tento „slovenský nacionalista“ a normalizátor věděl, že je vždycky dobré zachovat jakoukoliv pozici pro vlastní národ a že proto taky musí jmenovat svého rodáka, i když ho ani neznal. To není výmysl, ale fakt, protože v poslední chvilce slabosti a televizního loučení s veřejností se k tomu privátně onomu druhému „kandidátovi“ omluvně sám přiznal.
Ještě před Vánoci 1989 se ustavila nová vláda, která si brzy začala eufemisticky říkat „vláda národního porozumění“. Až na nového premiéra to vesměs byli lidé, kteří nejen nic nevěděli o vládě, ale ani o státní správě, a často o pořádné práci a odpovědnosti vůbec.
Jsem přesvědčen, že pro ně všechny bylo tehdy velkým štěstím, že v jejím čele stál od začátku Čalfa. Jediný, kdo měl v tomhle směru nejen nějaké, ale dostatečné zkušenosti. Navíc byl velmi inteligentní, dobrý administrátor a k tomu i vysoce výkonný. A hlavně od samého začátku ke svým novým pánům - domácím i cizím - naprosto loajální a přizpůsobivý, snažil se udělat, co jim viděl na očích. Přes svoji vysokou funkci se mezi ně v podstatě zařazoval teprve postupně, až si tihle - a hlavně nový prezident a v těch časech bezpochyby nejmocnější a nejvlivnější muž nového establishmentu Havel - začali uvědomovat jeho skutečnou cenu a vlastně nenahraditelnost, kdy jim začal prokazovat nejen cenné „státnické“, ale i osobní služby.
Zkuste načrtnout Čalfův „kádrový profil“.
Od raného mládí pracoval v právním odboru federální vlády, několik let jako vedoucí oddělení a nakonec i vedoucí odboru. V téhle funkci poznal nejen dokonale úřad vlády, ale i všechny právníky národních úřadů vlád, rezortů i z oblasti vysokých škol a právní teorie. Dokonale poznal práci Legislativní rady, jejíž činnost připravoval a jejíhož jednání se po léta aktivně zúčastňoval.
Než se stal v roce 1988 ministrem pověřeným řízením legislativy a s tím i předsedou této rady, byl už pár let předsedou Celozávodního výboru KSČ na úřadě, což byla v podstatě jeho první „mocenská“ funkce.
Jako odborný pracovník se zúčastňoval jednání vlády. Sedávali jsme tehdy ostatně v zadní lavici vedle sebe a musím říct, že ačkoliv jsme se vzájemně respektovali, dával jsem si před ním až do poslední chvíle přece jen pozor na ústa, což v mém pracovním okolí nebylo běžné.
Takže Čalfa jediný dobře věděl, jak se připravují a jak probíhají jednání vlády, jak musí vypadat příslušný podkladový materiál, jak se „vyrábí“ a popřípadě i kontroluje její usnesení. Navíc převzal zaběhaný a zkušený úřad, který nechal ještě několik měsíců fungovat v podstatě v původním složení. Tím se stal velice rychle nepostradatelný hlavně pro nového prezidenta. Čalfovi v r. 1990 v podstatě stačilo - aby se stal úspěšnou novou „osobností“ - přesunout svoji dosavadní servilitu a oddanost prokazovanou dosud stranickým orgánům na Občanské fórum a na Havla, který staré osazenstvo Kanceláře prezidenta čili Hradu bez skrupulí hned vyházel a obklopil se, jak známo, výhradně svými řekněme „milci“.
Ti sice dovedli žvanit, poklepávat Václavovi na rameno a chodit s ním do hospody, ale jinak nejenže k ničemu nebyli, ale dělali mu jen velkou ostudu. Nebyli schopni zorganizovat bez průšvihů ani jednu státní návštěvu a jednání - ať už probíhala doma, nebo v zahraničí. Přitom se konalo jedno za druhým, a tady museli nastoupit a zachraňovat situaci zpravidla právě „protokolisti“ ÚPV, bez kterých by docházelo k jednomu fiasku za druhým. Jak jsem poznal z vlastní zkušenosti, ještě v polovině roku 1990 se v tomto aparátu nenašel nikdo, kdo byl schopen nejen zabezpečit třeba úřední „večeři“, ale dokonce ani podání kávy.
Zkrátka bez Čalfy by to ve vládě určitě vypadalo stejně jako na Hradě.
Vraťme se radši ke kádrům, které jako vždycky rozhodují vše.
Od samého začátku se Václav Klaus naprosto samozvanecky pasoval na hlavního duchovního otce a tvůrce zcela „nové radikální ekonomické reformy“, který má svaté právo určit její další směr a vůbec ekonomickou politiku republiky. Otevřeně odmítal jakoukoliv vyšší pravomoc věcně příslušného místopředsedy vlády Komárka, jeho stanoviska ostentativně bagatelizoval, a vlastně vůbec nebral na vědomí. V tom ostatně pokračovala praxe z Prognostického ústavu, neboť už tam se situace vyvinula podobně. Bylo známo, že tu v čele s ním tvořili Dlouhý, Dyba a Kreuter, pozdější reprezentant ČR u EU v Bruselu, vzájemně se podporující rebelantský spolek, vnitřně zvaný „gang čtyř“, který na svého ředitele a jeho názory jednoduše kašlal.
Klaus opravdu hrál první housle? Přehrál i proslulého dramatika? Jedna z konspiračních teorií jejich zápas považuje za jevovou stránku soupeření Německa s USA o československé sousto. Může na tom něco být?
Samotný Klaus byl široko daleko v okruhu svých spolupracovníků a teoretických kolegů „odjakživa“ znám arogancí a povýšenectvím, neschopností věcného dialogu. Vědělo se o něm, že uznává jen ty, kdo mu byli dostatečně oddaní až poddaní, kdo se s ním nepouštěli do sporů a bezvýhradně uznávali jeho „génia“. A že naopak ty, kdo měli jiný názor, pokládal doslovně za blbce a své osobní nepřátele a podle toho se k nim choval. Takže i když Dlouhý byl v této vládě formálně ve vyšší funkci, stanoviska novopečeného ministra financí plně respektoval a papouškovsky podporoval - už také proto, že byl coby člen KSČ zranitelný - bez jakékoliv snahy o nějaké vlastní názory a přístupy. Neboť jen k vůli těmto postojům ho vlastně Klaus do vlády navrhl a přitáhl.
A tak se vůči němu chovala vlastně celá vláda, včetně premiéra, neboť si takové neúředně autoritativní postavení svým známým způsobem a „charismatem“ vydupal. Každý se prostě bál pustit se s ním - s vrcholným a „mezinárodně uznávaným“ ekonomickým odborníkem - do věcné diskuse, protože měl předem obavy z jeho posměchu a ironických úšklebků. Neřekl bych, že snad někoho ukřičel, ale byl houževnatý a spíš všechny potenciální oponenty „ukňoural“. Zkrátka přisvojil si právo jednat s každým, kdo by mu snad chtěl něco namítat, jako s nesvéprávným hlupákem, a ostatní „mocní“ ministři - nové osobnosti - mu na to jednoduše skočili, nechali se těmito postoji zahnat do kouta. Lze říct, že od začátku udával ve vládě tón a do značné míry ji v mnoha zásadních věcech často z pozadí v podstatě dirigoval.
Přitom se jeho postoje - jakož i postoje jeho dalších spolubojovníků - vlastně nikdy neopíraly o věcnou argumentaci a fakta. Mluvil vždy jen o tom, o čem sám chtěl, prostě jeden o koze a druhý o voze. Naopak se jim dokázal přímo vysmívat. Dnes už to nemusím nikomu dokazovat, protože už ho každý občan od té doby stačil v tomto směru dokonale poznat.
Prostě heslem těchto nových ekonomoznalců, brožurkových odborníků bylo známé stanovisko, podle něhož „pokud fakta nesouhlasí s naší teorií, tím hůře pro fakta“. Oni prostě nic nepočítali a důsledky svých představ a tím méně rozhodnutí vůbec nekalkulovali. Nejen proto, že to nikdy neuměli, ale i proto, že to pro svá jednání vůbec nepotřebovali. Nemusili se tím zatěžovat, neboť jim stačilo pár „principů“ vyčtených z jim známých a přijatelných učebnic - čítanek, na něž jedině byli ochotni přisahat. Skutečné podmínky a realita je nezajímala, tu prostě chtěli radikálně podle svého obrazu změnit.
Celá tahle parta, do níž se později zařadili i další dosud zcela okrajoví „ekonomové“ typu Ježka, Třísky, Zieleniece nebo Rudlovčáka, se samozvanecky pasovala na reformátory světového kalibru. Kdo však po léta četl nebo poslouchal jejich katedrové výplody odtržené nejen od socialistické, ale i od kapitalistické reality, použitelné jen v rámci jejich úzkého „klubu“, ten nevycházel z údivu.
Jak se jen mohlo stát, že právě oni mohli určovat směr politiky a ekonomiky poměrně vyspělého středoevropského státu po několik dalších let, a celá domácí i zahraničí propaganda je utvrzovala v jejich genialitě a nepostradatelnosti a dovolovala jim bez zábran zblbnout takřka celou veřejnost? Nikdo nedostal možnost veřejně vyslovit, že v daném případě „král je nahý“. Přitom jsme o nich věděli dost, co znají i jak myslí, abychom měli jistotu, že jsou od samého začátku pro naši práci a hlavně pro naši zemi zcela bez užitku a proto i bez významu. Tenkrát jsme ovšem taky nevěděli, jak mohou být a také jak budou ve skutečnosti škodliví. Ve svých vížkách z ekonomické slonoviny dosud stačili leda na to poučovat se navzájem.
Přeskočíme teď pár měsíců a ocitneme se v období po prvních „demokratických“ volbách.
Tehdy už se příprava klausovského reformního scénáře dostávala do konečného stadia. Nastoupila nová Čalfova vláda, která si dala přídomek „vláda národní oběti“. Bohužel ho však nechápala z toho hlediska, že snad uskuteční byť nepopulární, avšak racionální opatření, která se zemi a jejím obyvatelům prokazatelně a rychle vyplatí, ale že naopak svým divokým představám obětuje sám národ.
Tady bych se ale chtěl ještě vrátit o pár týdnů zpátky, do předvolebního období. Poprvé jsem viděl, jak si nové „osobnosti“ vlastně tu demokracii představují. Totiž už v dubnu a hlavně v květnu se aparát vlády a zejména premiérovo nejbližší okolí muselo chtě nechtě zapojit nikoliv do služby novému státu a jeho ekonomice, ale do Čalfových osobních služeb jakožto kandidáta na funkci člena parlamentu a tedy i na jeho pokračování ve funkci předsedy vlády.
Málo platné, moc mu už jaksepatří zachutnala, a na státní útraty se dny a týdny masově jezdilo, pracovalo, vystupovalo, hostilo a bylo hoštěno kromě něj mnoho z moci úřední „zapojených“ lidí v jeho rodném, byť vzdáleném východoslovenském okrese, kde taky byl potom s velkou převahou hlasů zvolen. Totéž samozřejmě platilo i o ostatních kandidátech, pokud už měli nějakou to úřední funkci a s ní spojený aparát.
Takže vlastní práce pro „společnost“ v té době v podstatě stála. Hned po vítězných volbách jsme byli spolu s kolegou Krejčím pověřeni vypracovat návrh programového prohlášení nové vlády. V téže době jsme dostali k přípravě vyžádaného stanoviska i přípravný projev prezidenta Havla, kterým měl novou vládu v parlamentě inaugurovat. To byla novinka, způsob, jak se chtěl prezident k vládě a dokonce k jejím jednotlivým členům výslovně přihlásit a slíbit jí veškerou podporu. Byli to koneckonců „jeho lidé“ a on měl ke každému z nich básnivé vysvětlení a současně ocenění jeho osoby i práce. Mimochodem jedno z nejobsáhlejších se týkalo jeho přítele Valeše, kterého potom za pár měsíců - zřejmě coby pozitivně vylustrovaného - odvolal.
Pozoruhodné bylo, že v tomhle vystoupení nebyla vůbec zmínka o Klausovi. Jako by neexistoval. Samozřejmě jsme věděli, že se vzájemně nemají v lásce a zřejmě se počítalo s tím, že bude už v téhle etapě definitivně zlikvidován, že mu srazí hřebínek. Určitě bych toho sám osobně nelitoval.
Na zmíněném programovém prohlášení vlády jsme pracovali o víkendu a pamatuji si, jak nás Čalfa přišel jen tak civilně navštívit a popovídat si s námi o jeho pojetí, což jsme samozřejmě kvitovali. Přirozeně jsme se ho ptali na vysvětlení. Řekl nám celkem bez obalu, že s Klausem prezident na post ministra financí už nepočítá, a že nanejvýš bude jmenován novým předsedou Státní banky československé a tedy odsunut na vedlejší kolej. Ale ve středu ho Havel k našemu překvapení v parlamentě přece jen uvedl coby ministra financí, a to bez sebemenšího komentáře. Bylo zřejmé, že k tomu rozhodnutí došlo až na poslední chvíli a zřejmě na jakýsi zásah zvenčí, tím myslím nějaké to zainteresované západní velvyslanectví, snad USA? Tehdy jsem se už nic dalšího nedozvěděl, konečně ani jsem po tom nepátral.
Takže Klaus nepotopitelný jako korek?
Tady si neodpustím klausovský drb, který mám ovšem z druhé ruky.
Asi v letech 1991-1992 jsem se o něm bavil s předlistopadovým náměstkem předsedy Státní banky československé Františkem Krejčou. Jistě víte, že tam byl Klaus dlouho zaměstnán a i po jeho přechodu do Ekonomického ústavu ČSAV a později Prognostického ústavu sem občas zacházel za známými. On si nikdy neodpustil trochu se vytáhnout, pokud to bylo jen trochu možné. A údajně si tam asi v polovině roku 1989 přišel popovídat, a nějaká sekretářka, která se toho zúčastnila, přiběhla ke Krejčovi celá vyjevená a referovala, že jim tehdy milostivě sdělil, že bude brzy politický převrat a on že se potom stane ministrem financí.
Samozřejmě se na to dívali jako na jeho obvyklé přehánění až bláznovství. Ale jak víme, skutečně se to stalo. Bůhví kdo v tom měl prsty.
Mimochodem v bezpečnostním výboru parlamentu zhruba po volbách v r. 1992 prý zase kolovala informace, že se Klaus před svou stáží v USA upsal Státní bezpečnosti, načež ho ve Státech získala zase CIA. Po návratu však zpanikařil a oznámil to StB, která ho nejenže nepostihla, ale příslušnou informaci údajně předala sovětské KGB. Je to pravda? Nevím, ale dnes je možné cokoliv.
Knihu Záhady 17. listopadu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 269 Kč
Autor: FRANTIŠEK NEVAŘIL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)