Nad novou knihou básníka Karla Sýse a fotografa Františka Dostála, vydanou soukromým nákladem na křídě a nazvanou PAŘÍŽ ZA HUMNY PRAHY (108 s., 12 básní, 85 snímků, jako prolog Sýsovo, jako epilog Dostálovo esejistické vyznání), přímo se vtírá banální označování fotografie i lyrické básně jako umění momentky, umění, které umí zastavit čas. Však taky dvě z těch básní se četly už ve Stroji času, sbírce z roku 1984: dvojmomentka Rue de l´Odeon (ta báseň je kontrapunkt slavné literární ulice mezi křižovatkou a náměstím Odeon a ulice des Rossiers (Růží), kde právě „vytekla košer svíčková na chodník“, a momentka Saint-Germain 202 (z návštěvy v domě, kdy žil Apollinaire); strojník času Sýs ji vytěžil ze své návštěvy v posledním bytě velkého Guillauma, kam se dostal, když byl v Paříži na oslavách stého výročí jeho narození; to víme už z knihy Pero nikoli za kloboukem (1985), v jejímž závěru se Sýs rozpomíná, jak se stal básníkem: „Poznal jsem, co je čas a jak ho zastavovat, neboť strýček, fotograf z doby, kdy amatér znamenal ještě milenec, zachycoval gesta celé rodiny, naše úsměvy i pláč.“ Nevím, kolikrát byl Sýs v Paříži (ani B., který zjednal básníkovi možnost navštívit Apolinairův nepřístupný byt, nejsem ovšem já); podle svého úvodu k Paříži za humny Prahy se přehraboval haraburdím na bleším trhu v Paříži už v září 1968 (už v jeho prvotině z 1969 je Imaginární návštěva i U Henriho Rousseaua) a v září 1986 znovu, ale je jisto, že všechny verše i vyznání Hle Paříž, celý Sýsův podíl na Praze za humny Prahy (u něho i Písku a nad Orlicí) vznikal postupně jako kořist básníkových návštěv Paříže; až na úvodní vyznání byl také postupně publikován v letech 1977-1994: jako bibliofilie Jan Neruda v Paříži a ve sbírkách Stroj času, Kniha přísloví, Ze Země na Měsíc a zpátky a Pět let v mrtvém domě. Tak bez předběžného plánu se básně, pronikavé momentky, záblesky poznání, složily nyní v cyklus, v úchvatný metaforický obraz města nejpříkřejších i nejpůvabnějších kontrastů (svíčková a růže!), neustálého setkávání velkých i malých dějin se současností právě tak kontrastní (i Robespierre na káře, i nákup černých punčoch s obojkem, i bomba vybuchující před supermarketem Tati!).
Beatricí, jež Karla Sýse opakovaně vodila lidskou komedií jménem Paříž, byla přirozeně poezie. A jako moderní Paříž Centra Pompidou „přiznává“ své životodárné sítě (elektrické, vodní a odpadní potrubí a obří větrací roury, na Dostálově snímku konfrontované s drobnou siluetou ženy), Sýs „přiznává“, kdo mu razil cestu: Jan Neruda? Baudelaire? Rimbaud? Monet, Pisarro, Seurat? Apollinaire, ale i starý Hugo a Verne? A Daguerre? Bezpochyby, jsou všichni vyvoláni jménem svým nebo svých postav. Ale hlavně Nezval. Svými prvními verši hned dvě básně vycházejí z něho: první verš Dopisu nalezeného v láhvi (V ulici Pyramid není ani stopy po Pyramidách) je do písmene shodný s prvními dvěma verši básně ze Sbohem a šátečku, a Sýsův Pařížský popěvek začíná týmž veršem jako Nezvalova stejnojmenná báseň z Velikého orloje. To si může dovolit jen básník, který ctí svého Mistra a je si jist, že zůstává přitom zcela svůj; že vidí nově; že jeho básně-momentky jsou průkazně jeho poznání života i smrti, ano (ač oba milenci života) i smrti, smrti stále drzejší. Nezvalův Pařížský popěvek je povzdech nad životem vždy znovu milým, jenže je třeba nasedat do autokaru k baru, „kde všichni sejdeme se“, k té labuti „zpívající v lese“ na rozloučenou s životem; Sýsovo „Ach škoda let ach škoda jmen“ je povzdech nad „belle époque dvacátého věku“, v níž nás už zabíjejí i nastražené bomby: „škoda vypadnout z kola ven.“ Sýs svého Nezvala miluje, chodí po jeho stopách, ale musí vše uvidět vlastníma očima, očichat vlastním nosem, co a jak voní a páchne dnes, musí zkusit vše sám znovu, a tak vypráví-li Nezval (v Ulici Git-le-coeur) o hanebné produkci v čísle 32 „obskurní rue Blondel“, Sýs v básni Rue Blondel vystoupá až k truchlivému zjištění, že dnes je tam z ukájení přirozené smyslné touhy její brutální poprava. A popravy snů a nadějí za humny Prahy varují i v Praze: Sýsův pařížský cyklus končí Výročím Thermidoru: „Vy jste večer ulehli v socialismu / a zatímco v dálce zvonil zrady zvon / zaspali jste celý svůj život“.
Jestliže české básníky ve vytouženém městě nad Seinou jímá brzy stesk po domově (i jím Sýsova Rue de l´Odeon, Hlad v ulici de Presbourg nebo Paříž nad Orlicí souzní s Nezvalovou Tesknicí z Chrp a měst), František Dostál, vracející se do Paříže málem s pravidelností tažných ptáků, autor jedinečné knihy Paříž Paris (2007), kde mu byl průvodcem Jacques Prévert, snad steskem v Paříži ani trpět nemůže: Paříž si prostě anektoval, je mu hned „za humny Prahy“, potkává se v ní s podobně šťastnými i sužovanými lidmi jako doma.
Tentokrát žeň svých snímků, zase přímo milostně se párujících v jiskřivé dvojice, poskládal jako poctu svým milovaným fotografům počínaje Daguerrem, ale mysle na to, že „fotografie si hned po svém vzniku až příliš často tyká s poezií“, našel se (ostatně ne poprvé, už 1999 vyšla jejich Praha zezadu) s Karlem Sýsem, s nímž si jeho fotografie rozumí svým smyslem pro bizarní i všední, svým uměním, jež Halas obdivoval na Nezvalovi, uměním „objevu známých věcí“. Je si právem tak jist výmluvností svých snímků, zejména jejich dvojic, že je ani neopatřuje názvy; jejich výpovědní úroveň je tak vysoká, že žádný název ani náhodou nepotřebují: neodkázány hrát roli ilustrace, soběstačně si jdou knihou bez berlí slovního dopovídání a jejich setkávání s básněmi má přednost spontánnosti a přátelského partnerství.
Přitom Dostál vůbec nepohrdá slovem, jehož je mocen jako málokdo z jeho branže, jak dokládá jeho esejistika a v této knize epilog Ejhle Paříž. Slova ctí a hraje si s nimi i ve svých fotografiích, na nichž jsou pravidelně dobře čitelné nápisy na markýzách a jiných poutačích krámů, na reklamních plakátech i jídelní lístky lákající do restaurací, nápisy na náhrobcích, ale i titulek novin, které si čte turista odpočívající na ulici u odpadkového koše, kam pak patrně ty noviny zahodí. Někdy ten nápis na fotografické momentce smysluplně kontrastuje se Sýsovými verši na protější straně. Tak Sýsovu vykřičenou Rue Blondel „uvádí“ fotografie předzahrádky nevinné cukrárny Saint Séverin, Svatý Severin, před níž si starý pán zapaluje; míří od svatého Severina do bordelu, jehož směrem má nakročeno? Ale paradoxy Paříže jsou i na fotografiích, které nekorespondují s verši. Tak před jiným krámem, kde se prodává minerálka Vichy a jsou „zdarma“ medikamenty, při pouliční muzice, na jejíhož vyluzovatele nevidět, bujaře tancuje pomenší chlapík s přímo létající děvčetem: ta dvojice žádné léky zjevně nepotřebuje; rozparádila ji tak minerálka, jejíž název chtě nechtě připomíná válečné ponížení Francie (jako by u nás byla k mání Dobrá voda s vinětou Protektorát)? Dostál nemá výmluvných setkání nikdy dost: na protější straně se půl tanečně, půl exhibičně kočkují v parku holky různého věku; bez muziky, po prévertovsku jen tak. Za vrchol Dostálova umění dostat z momentek maximum mám dvoustranu 60-61: po zebře na rušné ulici přechází jako první hezká mladá žena s dítětem v náručí a na druhé straně ulice hlásá nápis nad vchodem do jakéhosi obchoďáku Le Notre Dame; z protější stránky knihy se díky jakoby náhodném setkání dvou fotografických momentek dívají vlastně na tu madonu dvě dívky a za nimi dvě sochy. Notre Dame 2010. Opravdu 2010?
Podle Dostálova doslovu v knize se může zdát, že na rozdíl od Sýsova básnického podílu narůstajícího po dlouhá léta je Dostálova Paříž za humny Prahy úroda momentek z podzimu 2010. Není tomu tak, zřejmě i některé snímky čekaly na svůj den a kontakt léta. Na kterési fotografii se dá přečíst rok 2006 a na stránce 78 je fotografie dvou dívek u ozdobného mřížového plotu; jedna sedí na jeho podezdívce, druhá se o roh plotu opírá, čtouc si vestoje knihu. Za plotem je krásně čitelný velký plakát výstavy Jacques Prévert, Paris la belle (Paříž, ta kráska), která byla otevřena od října 2008 do února 2009. Ale nebyl by to Dostál, kdyby zůstal u této ilustrace, u těch dívek, dokládajících krásu Paříže (a nejen zevní, ale i duchovní, jak napovídá dívka zabraná do knihy). Na sousední straně také dvě postavy před plotem, ale před obyčejnou neozdobnou, jen funkční železnou mříží na vyšší podezdívce; také jedna vzpřímená, vlastně kráčející v mírném nachýlení, jak ten ustaraný muž tlačí před sebou vozík, druhá také sedící, žena na tom invalidním vozíku; má tmavé brýle, ne proti slunci, je spíš pošmourno, na ulici žádné stíny. Slepá? Souběhem dvou momentek z rozdílných pařížských ulic se zdá, že dvojice muže a ženy na vozíku míří k nároží, a kdyby se žena dívala a viděla, už by si mohla přečíst, co čtenář Paříže za humny Prahy: plakát hlásající krásu Paříže. I to je Dostálova Paříž, ta kráska.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |