(pokus o recenzi stejnojmenné knížky a dramatizace)
Nejprve krátký historický úvod
Na konci května 1945 bylo v Novém Boru (sudetské Haidě) vyhlášeno stanné právo. Vyšší velitelství čs. armády ALEX tak mj. vyhovělo žádosti Rudé armády, jejíž příslušníci se stále cítili ohroženi wehrwolfy a jinými individui poraženého Německa v pohraničí.
Místní občané byli vyzváni, aby odevzdali střelné zbraně a rozhlasové přijímače. Za nedodržení hrozily přísné tresty – včetně zastřelení.
V sobotu 2. června 1945 provedli přivolaní českoslovenští vojáci domovní prohlídky a 8 provinilců, u nichž byly nalezeny ukryté zbraně, bylo ještě tentýž den pro výstrahu zastřeleno. Podle svědectví pamětníků došlo předtím i k případům fyzického násilí na zatčených.
Několik desítek dalších porušitelů stanného práva (držitelů rádií a dokonce několika loveckých zbraní) bylo podle rozkazu velitele akce – doslovně z něj cituji - „jako osoby neznající kázně“ vypovězeno další den ráno za severní hranice státu do sovětské okupační zóny Německa.
V dalších desetiletích se nad vším slehla voda. Teprve po půl století (k 50. výročí skončení války – 1995), po otištění historického seriálu městským archivářem v místním tisku, inicioval Jan Tichý, místní amatérský historik a subalterní spisovatel rodokapsů a podobné brakové literatury – namátkou třeba Právo Midlandu nebo Zlato má barvu krve pod tajemnými pseudonymy Lee Silence či Gerge Irnkins – postavení památníku zastřeleným Němcům na borském lesním hřbitově. Město také souhlasilo s umístěním náhrobního kamene, event. kříže na místě společného hrobu, o které celou dobu od června 1945 nikdo nepečoval ani nejevil zájem.
Iniciátoři, včetně několika potomků odsunutých sudetských Němců a dalších pamětníků – mimochodem nikoliv přímých pozůstalých po oné exekuci – však svévolně změnili místo a účel tohoto doporučeného a schváleného objektu. Bohužel opět za asistence a souhlasu městského úřadu v roce 2006 v sousedství památníku popravených hrdinů Rumburské vzpoury z r. 1918 a hrobu Rudoarmějce z r. 1945 (!) postavili velký honosný žulový pomník s česko–německým textem plným zkreslujících a lživých informací. (Památník mimochodem odhalil a posvětil páter Angelus Waldstein, osobnost nikoli neznámá z mnohých aktivit sudetoněmeckého Landsmanšaftu).
Zakrátko potom vydal Jan Tichý (na objednávku nakladatelství AKROPOLIS a s přispěním česko–německého fondu budoucnosti) knížku Třicet dva hodin mezi psem a vlkem,
reflektující tehdejší novoborskou událost.
I když autor hájí své právo na fabulaci a tvůrčí licenci, přesto byly reálie někdejšího Boru u České Lípy (Haidy) právě čtenářům z našeho regionu, nejen pamětníkům, ale i současným obyvatelům, zřejmé. A navíc J. Tichý neodolal nutkání svého ega a v příloze na konci knížky toto město – dnešní Nový Bor – a také aktéry oné události sám identifikuje, a degraduje tak smysl a poslání (a rádoby étos) své knížky z pozice uměleckého artefaktu na pouhý zbeletrizovaný pamflet.
Všechny tyto kroky nemohly uniknout kritikům a odpůrcům pomníku, potažmo nánosu různých fám, lží a pokusů o dezinterpretaci a zkreslování historických faktů. Brizance této výbušné směsi spočívala v odhalení skutečnosti, že polovina popravených byli aktivní nacisté – členové NSDAP, Sicherheitsdienstu a jeden dokonce příslušník SS (jeho jméno na pomník nakonec vůbec nepatří, protože nebyl mezi zastřelenými – nicméně jeho potomci vybudování pomníku a pronájem místa na lesním hřbitově financovali).
Přes všechna tato odpůrci jasně prokázaná fakta (včetně přehmatů při schvalování) současní představitelé města (již třetí nebo čtvrté zastupitelstvo, rada a starosta od r. 2006) zatvrzele obhajují existenci pomníku a brání jeho logickému odstranění – a to ve jménu jakéhosi smíření!
Od světové premiéry k provinční derniéře
Do této rozjitřené novoborské atmosféry se vedení a dramaturgie Činoherního studia v Ústí n. L. rozhodlo před rokem (září 2010) dát této literární předloze jevištní podobu.
Úmyslně nepíšu o dramatizaci, nejde o žádnou divadelní hru a už vůbec ne o nějaké drama. Nanejvýš o jakési jevištní pásmo, v němž čtyři herci a jedna herečka, s pomocí některých jevištních prvků (kostýmy, rekvizity, světla, hudba) pouze tlumočí režisérem a zřejmě i autorem převodu knižního textu pro jeviště (Filip Nuckolls) akcentované a v intencích charakteristické a typické divadelní poetiky ústeckého Činoherního studia Tichého „vyfabulovaný“ a historické pravdě značně vzdálený text jeho stejnojmenné knížky. V některých replikách a detailech jdoucí za původní rámec literární předlohy.
Titul knížky ani její scénické podoby není mimochodem příliš originální, ani původní. Autor zřejmě opisoval – buď od básníka Jana Skácela, který v r. 1962 vydal sbírku Hodina mezi psem a vlkem, nebo od dramatičky Daniely Fischerové, jejíž hra stejného názvu byla v r. 1979 zakázaná před uvedením v Realistickém divadle.
A tak tento zvláštní jevištní tvar, avizovaný dokonce na začátku 39. sezóny jako „světová premiéra“, spěje nezadržitelně ke své zasloužené derniéře. Hrálo se průměrně 1x měsíčně, včetně Festivalu Sudety 2010, kdy byly „psi a vlci“ ohlášeni jako „vlajková loď“ festivalu (!) a dvou mimoústeckých repríz – v Praze na přehlídce českého divadla v Libeňském divadle a v Novém Boru (tak říkajíc „na místě činu“) pro 100 diváků.
Sám jsem byl na dvou podzimních reprízách, vždy v řídce zaplněném komorním hledišti Činoherního studia, nevyvolávajícím rozhodně dojem bouřlivého úspěchu a ohlasu.
Vedle tohoto kusu mělo divadlo na repertoáru ještě jednu hru se sudetoněmeckou tematikou, Červený Nepomuk od Josefa Holuba (skutečně plnokrevnou a humornou hru s výstižným podtitulem Prázdninový příběh o přátelství). Překlad a dramatizaci předlohy německy píšícího autora obstaral tehdejší ředitel studia Jaroslav Achab Haidler. Režijní vedení početného, s chutí hrajícího mladého ansámblu, dokonce s jistými prvky comedie dell´arte měl i v tomto případě F. Nuckolls.
Návštěvy předposledního představení této hry před jarní derniérou, ani únavné noční cesty z Ústí domů jsem rozhodně nelitoval. Nic z toho mi však nemohlo zabránit – v již trochu lety rozostřené – vzpomínce (a povzdechu) na plejádu někdejších vynikajících hereckých i režijních osobností, které prošly jevištěm i zákulisím ústeckého Činoherního studia.
Autor: ZDENĚK STEHLÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)