V těchto dnech vychází v nakladatelství Epocha mimořádně aktuální knižní novinka CO NEZAVÁLY PÍSKY MEZOPOTÁMIE. Jak napovídá její podtitul - Lekce z manipulace a servility (Češi a Irák 1990–2010), kniha se zabývá především tím, jak se Česká republika a čeští rodáci nechvalně podíleli na tragických událostech, které se kolem Iráku odehrávají v posledních dvou desetiletích. A jak současně s tím degenerovala naše země z privilegovaného hospodářského partnera Iráku na úlohu přehlíženého outsidera. Na zvrácení tohoto tristního stavu nemohla bohužel nic změnit ani nedávná nemastná neslaná návštěva premiéra Nečase v Bagdádu, která vyzněla především jako chabý příspěvek k úsilí USA o prolomení mezinárodní izolace „nového“ Iráku, od roku 2003 okupovaného americkými silami.
Kniha autorů Miroslava a Tomáše Belici prokazuje na české poměry skutečně mimořádnou znalost irácké problematiky. V době sankcí OSN vedl Miroslav Belica po čtyři roky český zastupitelský úřad v Bagdádu, jeho syn Tomáš Belica zde šest let studoval. Autoři na vlastní kůži poznali Irák, jaký je, mohli porovnávat realitu s propagandou Saddámova režimu stejně jako s mediálním managementem a reálpolitikou druhé strany. Krok za krokem mohli sledovat, jak se „Česko Pravdy a Lásky“ dříve a hmatatelněji než kterákoli jiná kontinentální země de facto připojilo k americké politice na ovládnutí Iráku. Zprvu ke Clintonově politice takzvaného zadržování Iráku, průběžným patolízalstvím při neodůvodnitelném protahování sankcí i při realizaci amerického „Zákona o osvobození Iráku“, když si Česká republika nechala vnutit rádio, které poškodilo jenom nás. Česko, které se pak po 11. září nestydělo přivolávat válku proti nevinným lidem a snaživě a zároveň diletantsky přispěchalo s mýtem o spojení mezi Al-Káidou a Irákem. Nebyla to právě česká vláda, která jako vůbec první, už v prosinci 2001, vysílala v očekávání amerického vpádu svůj pomocný expediční sbor do Camp Dohá v Kuvajtu, jen třicet kilometrů od hranic Iráku?
Publikace Co nezavály písky Mezopotámie ovšem nevypráví pouze o známých a méně známých aktivitách Alexandra Vondry, Cyrila Svobody, Václava Havla, Madeleine Albrightové a spol. Z druhé strany připomíná profesionalitu a odvahu českých a slovenských vojenských protichemických odborníků, kteří na jaře 1991, v průběhu války v Zálivu, zjistili přítomnost bojových otravných látek. Jejich měření byla hned vzápětí zpochybněna americkým velením, kterému se nehodilo přiznat, že bezhlavým bombardováním iráckých muničních skladišť se do ovzduší uvolnily chemické látky, jež zasáhly také spojenecké vojáky, o obyvatelích Iráku ani nehovoře. Naši vojenští chemici si za naměřenými hodnotami stáli, a to i když naše tehdejší ministerstvo obrany – vedeno „vyššími zájmy“ – detekci českých a slovenských vojenských profesionálů oficiálně dementovalo. Kniha podrobně sleduje další peripetie celé záležitosti i osudy veteránů, z nichž celá řada byla postižena „záhadným syndromem ze Zálivu“. Zabývá se také použitím střel s ochuzeným uranem, které americké a britské síly nasadily v masovém měřítku proti Iráku. 300 tun toxického a radioaktivního odpadu z těchto střel dosud zamořuje písky i spodní vody jižního Iráku a Kuvajtu.
Kniha připomíná také katastrofu na americké základně Camp Dohá v Kuvajtu, kdy se v červenci 1991 vznítil transportér pro převoz munice naložený střelami s ochuzeným uranem. Právě do tohoto tábora naše vláda vyslala o deset let později, koncem roku 2001, když se připravoval americký vpád do Iráku, náš pomocný expediční sbor. Příznačné je, že česká média zcela ignorovala informaci, že koncem léta 2008 bylo 6700 tun kontaminovaného písku z Camp Dohá převezeno na naléhání Kuvajtu do USA a deponováno na úložišti jaderného odpadu Grand View v Idaho. V listopadu 2008 pak zvláštní výbor Kongresu USA přiznal, že čtvrtina z 697 tisíc amerických veteránů, kteří prošli válkou v Zálivu v roce 1991, trpí onemocněním, jež bylo vyvoláno vystavením toxickým chemikáliím. Kongresová zpráva tak fakticky potvrdila správnost měření našich vojenských chemiků z jara 1991.
Kniha, která je doprovázena řadou autentických fotografií, se zabývá také citlivou otázkou odpovědnosti politiků, ale i většiny českých médií za prezentování lživých argumentů na podporu války, fakticky za podněcování k válce a válečnou propagandu.
Proč dnes mlčí ti naši činitelé, kteří na přelomu roku 2002–2003 s pomocí vylhaných argumentů o iráckých zbraních hromadného ničení a o irácké podpoře Al-Káidy prosazovali naše zapojení, z peněz českých daňových poplatníků, do americko-britské agrese proti členskému státu OSN? Tvrzení těchto činitelů, že neměli informace „v surovém stavu“ a že museli pracovat s již upravenými informaci spojenců, přesněji jen jednoho spojence, přirozeně neobstojí. Vzpomeňme, že v téže době zaznívaly v naší Poslanecké sněmovně i na stránkách Haló novin zcela opačné, z reality vycházející názory, kterým dal další vývoj plně za pravdu.
Autor: KAREL KLUZ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |