Prozaik a básník Václav Franc (1961), působící jako zubní lékař v Nové Pace, je hoden pozornosti coby autor i coby dlouholetý organizátor literárního života na Jičínsku. Je otcem literární soutěže Řehečská slepice (letos proběhla už podesáté) a jedním ze zakládajících členů Literárního spolku při Městské knihovně v Jičíně (LiS). Spolek vloni oslavil dvacet let činnosti, vydal např. šest almanachů a pravidelně vydává interní časopis Kobra čili Kulturní občasník regionálních autorů, jenž je k dispozici také v on-line verzi na internetu.
Václav Franc poprvé časopisecky publikoval povídku v květnu 1989, a vlastní literární tvorbě se tudíž věnuje více než dvacet roků. Pilně se zúčastňuje četných soutěží, kde získává ocenění jak v oboru prózy, tak v oboru poezie. Jeho povídky a básně najdeme v časopisech, sbornících i na internetu. Některé své texty vydal – jak už dneska bývá smutnou nutností – vlastním nákladem (Objev profesora Hybrise; Atentát na senátora Murdycha; Vědecká práce mé ženy; Agónie). Ze zdravotnického prostředí čerpal náměty k prózám Veselo jak u zubaře; Zubař po pracovní době.
Knižně v kamenném nakladatelství doposud publikoval: sbírku poezie Kdy město chodí spát (nakl. Půlnoc, Tábor 2000); sbírku básní pro děti Olympiáda v ZOO (tamtéž, 2001); sbírku Autogramy dětství (nakl. Alfa-Omega, 2005); prozaickou knihu František (edice Družstevní práce ve spolupráci nakl. Protis a Dauphin, 2007); Něco na zub pro zubaře a jejich pacienty (nakl. Alfa-Omega, 2007); Jak na Nový rok (nakl. Akcent, Třebíč 2010).
Nejnověji přichází Václav Franc hned se dvěma humoristicky laděnými povídkovými knihami: DOBRÝ ZLOČIN (132 stran) a SVĚDEK NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ (172 stran). Obě počátkem letošního února a března (ještě s vročením 2010) vydalo třebíčské nakladatelství Akcent.
Obě knihy humorně reflektují naši přítomnost, a to i tehdy, když se jedná o příběh umístěný do blízké či vzdálenější budoucnosti, příběh se sci-fi nebo mysteriózními prvky. V naprosté většině povídek autor zachycuje absurdity současného českého života, občas s přesahem do Evropské unie. A těch absurdit, které známe z každodenního dění, je opravdu záplava. Václav Franc umí naší křivohubé době nastavit zrcadlo – sice úsměvné, nicméně neoblomně přesné. Lze říci, že právě přesnost, s níž autor dostává do záběru jevy zdánlivě všední a běžné (ano, UŽ všední a běžné!), je nejlepším nástrojem jeho trefné kritiky.
Nyní však konkrétněji: první z nových knih – Dobrý zločin – obsahuje šest povídek s fantaskními motivy.
Krátká titulní sci-fi povídka zobrazuje deformovanou, zdevastovanou společnost, ve které se úzkostlivě dbá na dodržování lidských, respektive sociálních práv snad akorát v kauzách těžkých zločinců. A tak zatímco normální, spořádaní občané tvrdě pracují a žijí v mrazu, bídě a neustálých existenčních obavách, vězni si bezstarostně lebedí v teplém arestu. Prostě stačí vykonat ten správný „dobrý zločin“, a hned má mordýř nadosmrti o blahobyt a klid postaráno. Groteskní literární hyperbola, nebo jeden z obludných paradoxů současnosti? Čtenář si na tuto otázku dokáže odpovědět jistě bez váhání.
Další dvě drobnější povídky – Vynálezce; Rodinný výlet pana Nováka – mají především anekdotický ráz. Ve Vynálezci poznáme fraškovitě rozvernou poklonu sci-fi klasice, slavnému románu Neviditelný od H. G. Wellse.
Rodinný výlet pana Nováka ukazuje pomíjivost světské slávy, tentokrát slávy fotbalové. Také nechápete, proč lidé tráví tolik času sledováním fotbalu? A co takovému nesmyslu a mnohým dalším asi řeknou budoucí generace? Možná to, co za pár věků bude pan Novák vykládat svým potomkům:
„Děti, když budete celý týden hodné, tak vás za odměnu vezmu příští týden do Londýna, tam zase pro změnu hráli někde ve Wimbledonu nějakou lidovou hru, ale to muselo být už později, asi v 21. nebo 22. století, protože jak jsem četl v encyklopedii, každý hráč měl už svou vlastní raketu!“
Ve sci-fi povídce Objev profesora Hybrise autor rozvíjí složitější příběh o vědci, který díky svému neuvěřitelnému objevu dokáže zachránit pacienty před smrtí. I když jde o téma vážné, ba tíživé, je opět pojato spíše v odlehčeném tónu, a hlavně optimisticky.
V nejdelší próze Atentát na senátora Murdycha dochází ke zdařilému prolnutí dvou žánrů – detektivního a vědeckofantastického. Ačkoli je děj zasazen opět do neurčité, leč relativně blízké budoucnosti, ve skutečnosti si bere na mušku naši přítomnost, zejména nestydaté přepisování dějin ze strany režimních vítězů. Franc svým typickým způsobem i tady buduje věrohodně působící atmosféru pomocí četných aktuálních a historických ech a kulturních asociací. Tyto odkazy mají současní čeští čtenáři bezprostředně zažité a dobře uložené v paměti, jako např. různé konspirační teorie ohledně autohavárií a nevysvětlených úmrtí významných politiků; stavění a bourání pomníků, masmediální manipulace a názorové veletoče… Ale rovněž třeba šikovně použitý motiv se záhadným africkým elixírem, který nám patrně připomene jihoamerický zázračný lék z českého sci-fi filmu režiséra Otakara Fuky Akce Bororo z r. 1972.
Nepochybně nejpůsobivější je sžíravá povídka Pracovní den doktora Justa, budící zároveň smích i mrazení v zádech. Satirický sci-fi horor z doby, která se k nám a na nás nezadržitelně řítí, vypráví o rutinním pracovním dni lékaře, jehož výnosným džobem je provádění zákonem povolené euthanasie. Krátce a stručně: vyřiď si papíry a zaplať taxu, umírající a trpící občane, a pan doktor ti dá poslední „včeličku“.
Druhá čerstvě vydaná kniha Václava France – Svědek neposkvrněného početí – zahrnuje 26 krátkých povídek, ke kterým autor namísto epilogu přidal vlastní Nekrolog.
Sjednocujícím tématem tohoto souboru je literární tvorba a literární aktivity, a to z ironického a sebeironického pohledu regionálního spisovatele a jeho kolegů z literárního spolku. Franc se však v žádném případě neomezuje jen na daný mikrosvět, nýbrž naopak skrze čistě „literární“ aspekty dokáže vtipně a pronikavě vyhmátnout vady naší popřevratové společnosti a některé její alarmující vývojové tendence. Autor zařadil do knížky jak příběhy laskavé až poetické (Svědek neposkvrněného početí; Zvláštní kocour Ferda; Soused), tak i povídky méně či více sarkastické, zachycující pestrou přehlídku lidských nedostatků, iluzí, trapasů a proher (Povinná četba; 1. cena; Křest mé první knihy; Zemřel Jacques Debois; Maminka, režisér a paní porotkyně mají vždycky pravdu…). V povídce Proč nepřijeli mimozemšťané z Oxa je vylíčen marný zápas s vševládnou byrokracií, zápas o to komičtější, že je veden na meziplanetární úrovni.
Vedle toho se Franc nevyhýbá ani tématům, jež jaksi nejsou příliš „košer“, či jež se naopak stala natolik součástí každodenní existence a masmediální masáže, že už jsme je skoro přestali vnímat. A tak dobrosrdečně zparoduje třeba omletou „populární“ problematiku gayů a transsexuálů (Křest knihy PROFESIONÁLNÍ MUŽ odložen; Dilema knihovníka Viléma); z různých úhlů zachytí degradaci literární tvorby na kšeft (Placírky Karla Podhorského; Veletržní idylka paní Ivety; Promiň, Michale; Až mi vyjde tato kniha) a v povídce Sedm pé načrtne závratnou politickou kariéru literárního oportunisty, který vždycky ví, co má právě říci a napsat, aby zabodoval u voličů, vyhověl mocipánům a získal pořádné koryto.
V povídce Literární olympiáda v Praze se Franc dokonale vysměje megalomanii nových papalášů a ubohosti českých literárních poměrů:
„Všechno to začalo obrovským nadšením, když Praha po všech průtazích získala pořádání literární olympiády. (…) Ubíhaly roky a měsíce, jak se blížil termín zahájení her, rostlo i napětí mezi našimi prozaiky i básníky, kdo že nás bude reprezentovat a jak početná má být naše výprava. (…) Sice se vedly spory o to, zda nás mají reprezentovat pouze autorky a autoři sdružující se v organizaci SOS, tedy Sdružení organizovaných spisovatelů. Jak symbolická byla ona zkratka, neboť právě o pomoc volala tato organizace, které se nedostávaly prostředky na nákup nejlepších spisovatelů, dokonce někdy ani na nejrůznější soustředění, a především na přípravu na vrchol sezóny. V některých chudších regionálních oddílech byl i nedostatek inkoustu. A tak členové SOS protestovali proti účasti členů ČSUL, tedy Českých spisovatelů u ledu. Nakonec vše rozhodla další organizace, a především předseda NEP klubu, tedy nepíšících autorů, Jiří Strýček, který se přiklonil na stranu SOS.“
V povídce Hvězdné trio a moje básnické střevo Franc znovu nahlédne do nedaleké budoucnosti, zrovna když začíná hokejový zápas Kanada – Rusko. Napínavý mač sledují v české krčmě staří štamgasti a hokejoví pamětníci Čapoun, Volša, hostinský Viktor a spol.:
„Do hospody vešla skupinka Romů, většinou měli na hlavách čepice s javorovými listy, někteří dokonce dresy. Jeden z nejvyšších měl na zádech číslo 10 a jméno Lakatoš.
‚Tak dneska jim to ukážeme,’ řekl a objednal pivo pro všechny.
Na led vjížděla první formace Kanaďanů: Červeňák–Lakatoš–Šamko! (…)
‚Hele, Viktóre, hoď tam dědkům každýmu jednu slivku na mě,’ řekl ten největší z Romů, asi vajda, ‚ať je tady dneska klid, protože hospoda bude naše.’
A pak se vajda pomalým loudavým krokem vydal k našemu stolu: ‚To čučíte, gádžové, kde jste dneska mohli bejt, kdybyste nás tenkrát na počátku století nevyháněli do Kanady!’
Snad by řekl ještě něco, ale v tu chvíli se od stolu Romů začal šířit hrozný povyk: ‚Góóól! Lakatoš!’
A Čapoun, docela potichu, aby ho Romové neslyšeli, pošeptal: ‚Když si vzpomenu na osmašedesátej a ty bitky s Rusem v 70. letech, tak bych nikdy nevěřil, že jim ještě nakonec budeme fandit!’“
Situování děje do budoucnosti a prvky sci-fi autor obratně využívá rovněž v nejkritičtějších a nejvarovnějších povídkách, třebaže ani tam neztrácí svůj typický humorný nadhled. Jednu z výjimek představuje ostře satirický příběh Dožít se spravedlivého trestu – podobenství o účelově odkládaném potrestání nacistických zločinců a zároveň i podobenství o nestydatém režimním „přepisování“ dějin. Ke konjunkturálnímu překrucování historie se autor ostatně opakovaně vrací v obou svých nových knihách, jak už bylo zmíněno. Zde ještě např. v groteskní povídce Zmrtvýchvstání Isidora Koloběžky pojaté coby stížnost dávno zesnulého obrozeneckého spisovatele, kterého z dlouhého posthumního klidu nečekaně vyrušilo nejprve oslavování a po čase zase zatracování.
Obzvláště silně pak France znepokojuje osud češtiny a české literatury v Evropské unii sjednocené pod praporem vševládné angličtiny, jak se dočteme třeba v povídce Nejen literární očekávání:
„Pobyt na jednom z mnoha řeckých ostrovů byl v polovině měsíce 2013 příjemný (…). A vůbec jsem netušil, proč jsem byl právě já vybrán, abych zastupoval naši literaturu mezi delegátkami a delegáty na pracovním setkání členských zemí Unie, abychom se dohodli na jednotném stanovisku k vyhlášení angličtiny za hlavní jazyk Unie, a především pak na stanovisku k zavedení povinnosti uvádět veškerou literaturu nejen v národním jazyce, například na sudé straně, zatímco na liché straně bude text přeložen do angličtiny.“
Problém „úřední“ angličtiny je v tomto příběhu ještě odsunut na vedlejší kolej kvůli záležitosti mnohem důležitější, a sice svádění fešných delegátek. Zato v povídce s názvem Slavnostní odhalení pamětní desky – jistě ne náhodou zařazené takřka na závěr knížky – je perspektiva naší mateřštiny už zobrazena s definitivní jasností. Autor formuluje text jako slavnostní projev přednesený „26. října 2101 u příležitosti 140. výročí narození Vladimíra Frélicha“, představitele „první vlny českého národního obrození“:
„Vážení přátelé, dovolte, abych jménem prezidentky spolku ČESKÝ RÁJ přivítala vás, všechny přítomné, kteří se dnes shromáždili zde u příležitosti významného historického aktu, o který náš spolek usiloval více než deset let. Předně se omlouvám, že nemluvím anglicky, ale doufám, že mně budete dobře rozumět, neboť jak se tak rozhlížím kolem sebe, většina z vás patří k našim příznivcům, k lidem, kteří se vracejí k četbě českých knih, někteří z vás přijeli z venkova, zvláště z celých východních Čech, kde se zachovaly poslední zbytky krásné hovorové češtiny, na něž náš spolek navazuje a rozvíjí odkaz našich předků…“
Obě nové knihy Václava France představují autora jakoby rozkročeného na křižovatce několika žánrů: je očividné, jak silně ho to táhne ke sci-fi, detektivce, obecně k příběhu s tajemstvím. Stejně silně však tíhne i k humoru a satiře. A nesmíme zapomenout ani na jeho tvorbu básnickou a tvorbu pro děti (či s dětským hrdinou). Šťastně zvoleným jednotícím tmelem zůstává všude kategorie komična. V mnohém tak Václav Franc plodně navazuje na poláčkovskou tradici v české literatuře. Jeho povídky sice budí převážně laskavý smích a v prvním plánu čtenáře hlavně příjemně pobaví, nicméně pod touto veselou maskou se skrývá poskvrněná, v mnohém trapná, hanebná, ba až hrozivá tvář naší současnosti.
Autor: IVANA BLAHUTOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |