„Čtete-li Švejka, smějte se, ale nezapomeňte myslet!“
(Egon Ervín Kisch)
Na nesčetněkrát položenou otázku, jak je to možné, že se čtenáři po celém světě stále obdivují usměvavé postavičce Josefa Švejka, která ze slavného románu Jaroslava Haška vstoupila i na divadelní prkna a filmová plátna, existuje jednoduchá a naprosto jednoznačná odpověď. Jde o vynikající umělecké dílo. Je to obraz světa pozorovaného zdola, střízlivě a bez iluzí jak očima titulního hrdiny, tak i prostřednictvím pestré galérie dalších výrazných postav. Jde současně o satiru líčící velmi přesvědčivě s pomocí různých karikatur, podivných figurek a neobvyklých situací žalostné poměry doby, kdy se rozkládá společenský řád a navíc se odehrává něco tak absurdního jako válka. Autor, o němž je řeč, svým zvláštním pojetím psaní uměl velmi pružně a naplno přetavit životní podněty v literaturu. Ostatně bylo pro něho typické, že život nazíral vskutku porůznu a že samotné vyprávění o něm se vždy odvíjí na půdě komiky. Zvláštnost takového přístupu, stejně jako rozpor mezi faktem a zdáním, nebo fantazie a nadsázka a hlavně důvěrná znalost života, lidských povah i sociálního prostředí, tvoří základ jeho vskutku epického stylu.
Ano, lze konstatovat, že v letošním roce se Josef Švejk dožívá 90 let. Vždyť Jaroslav Hašek vydal první díl svého nesmrtelného románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války - nazvaný V zázemí - právě v roce 1921. Jistě není třeba zdůrazňovat, že Hašek napsal vynikající protiválečnou satiru a pamflet proti skomírající monarchii a její byrokratické a policejní mašinérii. Ale současně nutno zdůraznit, že především vzdal hold doslova nezničitelné vitalitě obyčejného člověka z dolních pater. Jen pro pořádek třeba ještě poznamenat, že Haškův román získal světovou popularitu (s ilustracemi Josefa Lady) a byl přeložen do 54 jazyků a zpracován i v dalších uměleckých žánrech.
Haškův román o dobrém vojákovi Švejkovi je nejen zalidněn nesmírně zajímavými typy postav, ale i příhodami, jejichž aktuální hodnota zřejmě ještě nevyčpěla ani po tolika desetiletích. Všimněme si třeba scény s ukradeným psem plukovníka Krause von Zillegruta, jenž byl, jak píše Hašek, „úctyhodným pitomcem“, který školil důstojníky na způsob věty „Pánové, víte, co je klih? Klih je lepidlo“. Když tento plukovník potkal nadporučíka Lukáše na pražských Příkopech, jak si vede jeho psa, kterého Švejk ukradl, spustil:
„Pane nadporučíku, nečetl jste inzerát v Bohemii a v Tagblattu, že se mně ztratil stájový pinč? Vy jste nečetl inzerát, který dal váš představený do novin?“
Plukovník spráskl ruce.
„Opravdu, tihle mladí důstojníci. Kde je disciplína? Plukovník dá inzeráty a nadporučík je nečte.“
Kdybych ti, ty dědku stará, mohl dát pár facek, pomyslil si nadporučík Lukáš, dívaje se na licousy plukovníka, které připomínaly orangutana.
„Procházet se se psem svého představeného,“ řekl plukovník. „V době, kdy denně ztrácíme na bojištích sta důstojníků. A inzeráty se nečtou. To bych mohl inzerovat sto let, že se mně ztratil pes. Dvě stě let, tři sta let.“
Ano, podřízení nečtou, co nadřízení napíší! Nepřipomíná to tak trochu současnost v celé řadě oborů? Nepohoršují se například páni profesoři, když letmým dotazem zjistí, že podřízený asistent dosud nečetl tu či onu knihu nebo odborný článek z jejich pera? Nerozčiluje se šéf firmy, že lidé z jeho okolí nečetli interview, jež poskytl redakci populárního magazínu? Anebo svým „týmovým hráčům“ vyčítá, že ho neviděli v televizi, když v saku a bez kravaty s dvoudenním vousem, jak je dnes moderní u manažerů, vykládal cosi o „generovaném“ zisku a že jeho firma je „in“.
A co takhle příklad o podnikateli, který myslí na svůj byznys v každé situaci, i když je mu nevěrná žena a musí ji hledat po všech čertech. Ano, jde o epizodu z bytu nadporučíka Lukáše, kde se rozčiluje obchodník s chmelem Wendler, zatímco ve vedlejším pokoji si jeho přelétavá - nyní již vypátraná manželka - balí své osobní věci. V důvěrném rozhovoru chmelař Lukášovi říká:
„Nevyvádí to ponejprv. Loni ujela s jedním suplentem a našel jsem je až v Záhřebu. Udělal jsem při té příležitosti v městském pivovaře v Záhřebě uzávěrku na 600 žoků chmele.“
Velmi časově vyznívající je jistě scéna na četnické strážnici v Putimi, kde panuje atmosféra špionomanie – samozřejmě ruské. Místní velitel, strážmistr Flanderka, je přesvědčen, že Švejk je ruský špion. Po řadě stupidních otázek ve svém „geniálním“ výslechu nakonec na Švejka vybafne:
„Umíte rusky?“
„Neumím.“
Strážmistr pokynul závodčímu, a když oba vešli do vedlejší komnaty, strážmistr s nadšením svého úplného vítězství a jistoty prohlásil, mna si ruce: „Slyšeli to? Neumí rusky! Chlap všemi mastmi mazaná! Všechno přiznal, až to nejdůležitější nepřiznal... Kriminalistika záleží na chytrosti a vlídnosti. Viděli to, jak jsem ho utopil přívalem otázek.“
„Pane vachmajstr, voni jsou hlava,“ šplhounsky reagoval v jedné verzi této episody závodčí, načež strážmistr Flanderka jen odsekl: „Za to voni zůstanou celý život jen závodčím!“
I na této příhodě je vidět, jak aktuálně Hašek psal. Cožpak se dnes nenajdou tucty servilních podúředníčků a podtajemníčků, kteří mažou šéfům med kolem úst, i když třeba vědí, že jde o vyloženou hloupost? A cožpak se nevyskytují tucty případů, kdy se tito podřízení nechají urážet a na sobě od šéfů i to symbolické dříví štípat?
Hašek je i proto geniální, že volí jednoduché a naprosto srozumitelné výrazové prostředky a píše jazykem prostého člověka, který dobře rozumí, že autorovým záměrem je nejen výsměch nesmyslnému válčení, ale i shnilým způsobů života vyšších vrstev společnosti starého řádu, přičemž nic z toho neztrácí na vysoké aktuálnosti ani v řádu dnešním.
Autor: MICHAL RYBÍN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |