Trauma hutnické a hornické obce Lidic na Kladensku započaté 10. června 1942, vyvolané zločinností hitlerovského německého nacismu, nemůže nikdy vymizet z lidské paměti.
Mám pravdu anebo jsem nepoučitelný snílek?
Více než kdykoliv jindy jsem si letos uvědomil, že tomu tak vůbec nemusí být napořád, že i výklad dějin se dá s plynutím času od základu změnit, že černé může být leckdy zcela jasně bílé a z vrahů – vlků s uspávacími prostředky se mohou přes noc stát, mávnutím kouzelného proutku, beránci, hrdinové.
Přiznám se, že mi nikdy nevadila jakákoliv oficiální pozornost lidickým obětem, že mne neiritovala tradiční setkání s lidickými ženami, že mi nevadila pozornost celého světa lidickému růžovému sadu, podařené i nepodařené projevy. Nikdy jsem se nepozastavoval nad školními výlety, které před prázdninami k tomuto památníku do středních Čech tradičně přijížděly.
Spíše mi začalo hodně moc vadit, že jsem se dožil roku 1990, kdy do Lidic nejprve vstupovaly gangsterské nájezdy zlodějských zahrádkářů; během jednoho roku vyplenily růžový sad s téměř dvaceti tisíci keři vzácných růží.
Lidická pláň na mnoho roků před veřejností téměř stydlivě zcela umlkla. Možná to ticho pomohlo k rozjímání.
Pravidelně se tu k radosti každého nezaprodaného vlastence velmi často objevovaly autobusy, přivážející pokrokové (i méně pokrokové) mládežnické skupiny především ze Spolkové republiky Německo, ze zemí Latinské Ameriky, z Evropy nezapomínající na nacismus, které své obce pojmenovaly jménem české obce Lidice. Občas se mi podařilo setkat se tu v pokoře s dívkami, kterým jejich matky daly křestní jméno Lidice.
Moc mne uráželo, že tato krásná země, kterou chtěli fašisté vymazat z mapy světa, měla dosti dlouho na Pražském hradě hlavu státu, kterou ani jednou v době dlouhého panování nenapadlo oficiálně Lidice navštívit a hluboce se obětem hrůzného činu poklonit. Nekonalo se znovu to, co uskutečnil prezident Československé republiky Dr. Edvard Beneš, když okamžitě po návratu ze zahraničního exilu v květnu 1945 se s celou vládou odebral na Lidovou pouť do Lidic.
Od těch dob se Lidice stávaly nepřehlédnutelné a někdy byly až moc svaté, ale na jménu a významu jim to neubralo.
Po převratu v roce 1989 bylo všechno jinak. Až zhruba po deseti letech začalo svítat na lepší časy, k lepšímu se změnil celý lidický areál, vzniklo v něm monumentální dílo sochařky Marie Uchytilové, příchodem nového ředitele do památníků se situace změnila. O kardinální změny k lepšímu se přičinil hlavně ministr kultury České republiky Pavel Dostál. Znovu rozkvetl lidický Sad růží.
I letos bylo již znovu lidické shromáždění na úrovni, jakou si právem zasluhuje, v duchu tradice, jaká byla započata 10. června 1945.
Těší mne i to, že letos vznikl hraný film Lidice, k němuž impulsem byl nerealizovaný a Thálií oceněný scénář Dr. Zdeňka Mahlera.
Na knižních pultech se letos objevilo druhé vydání Mahlerovy umělecké črty Nokturno, která je opravdovým symfonickým dílem nejenom pro českého čtenáře. Vydalo ji nakladatelství Labyrint a k vydání dílo připravil Joachim Dvořák ve vynikající grafické úpravě Luboše Drtiny. Ale současně s půvabnou knihou Nokturno vyšel v brněnském nakladatelství Jota autorův skutečný příběh filmových Lidic pod titulem Muž, který přežil Lidice. I tato kniha vyšla s krásnými ilustracemi Aleše Čumy. Je volnou, rozšířenou a necenzurovanou autorskou verzí Nokturna.
Po Mahlerových knihách vykvetla letos ještě jedna růže. Jde o knihu autorské trojice zkušených spisovatelů literatury faktu – Romana Cílka, Karla Richtera a Přemysla Veverky – Lidice – Ležáky – Český Malín - Hlasy z hořících domů – Ploština – Prlov – Zákřov – Javoříčko.
Nesmírně cenné dokumentární svědectví vyšlo před nedávnem v pražském nakladatelství XYZ. Považuji tuto knihu zcela po právu za blýskání na dobré časy českého knižního trhu. Autoři dali jasně najevo, že se neztotožňují se škvárem posledních let, který jakoby chtěl, ze zcela nepochopitelných a neobjektivních důvodů, udělat z vlků beránky boží.
Všechny tři vzpomenuté knihy si zasluhují mimořádnou pozornost knihkupců, ale zejména pedagogů, kteří mají zájem být světlonoši a hledači pravdy v naší novodobé historii, ale nechtějí být v žádném případě poslušnými aktéry vymývání mozků v hlavách nejmladší generace.
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |