O životě s JOSEFEM PLŠKEM
   33 otázek MICHALA ČERNÍKA

   Mohl byste se popsat a charakterizovat?
   Charakterizovat sebe, tak to mi moc nejde. Málo a nerad se pozoruji, snad jen v případech, kdy nejsem sám se sebou spokojen a zvlášť nerad o sobě píšu, asi je to starý mindrák z povinného vyplňování kádrových dotazníků. Mám takovou povahu, že raději o ní nepřemýšlím, s tím nic nenadělám, za moji povahu mohou nepochybně moji předkové. Po babičce jsem nic nezdědil, obě babičky měly výrazně generálské vlohy, ale oba dědové byli prima. Děda Pepa byl tkadlec, řezbář a muzikant. Když troubil večerku před svojí chalupou, všichni sousedé široko daleko, kam doletěl kouzelný zvuk jeho křídlovky, se zastavili v práci i v chůzi, smekli čepice a šátky a nábožně poslouchali. Děda Eda byl rybář a nepřekonatelný dobrák, vážil 150 kg bez bot, a byl také úspěšným brankářem místního fotbalového družstva.

   O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
   Vrací se mi myšlenka, jak jsem se celý život mýlil, že ve stáří budu mít ten přepych, že na všechno budu mít moc času. Byl to omyl, nestihám a stěží si vybírám, co dřív. Také si vzpomínám, jak děda Pepa radil, občas si zalenošit, to nezapomeň, práce duchu neprospívá, zotročuje.

   Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
   Asi jsou v životě každého situace, které by raději vynechal, mám jich také několik, tragicky se mi zabila dospívající dcera a můj jediný syn se mi odcizil. Vím, že to nezměním, a nevím, zda jsem to již překonal.

   Bez čeho se neobejdete?
   Pro život je nepochybně nejdůležitější zdraví, a když už zdraví, tak předně zdraví na duchu, bez zdraví na duchu ztrácí život cenu. Také se stěží obejdu bez svých nejbližších a kamarádů a přátel a přírody a jarního slunce a podzimního moře a mnoha dalšího. A proč se neobejdu, na to stěží odpovím, asi za to také mohou moji předkové.

   Co vám dalo dětství?
   Ve stáří se častěji vracím ve vzpomínkách do mládí. Prožil jsem nádherné dětství se vším komfortem volnosti a svobody pohybu, jak to poskytovala vesnice a malé město v první polovině minulého století. Naše byly přilehlé stráně a rybník a lesy v celém okolí, aniž by se o nás rodiče strachovali. Strachovali se, když přišla nemoc, a v mládí jsem byl velmi často nemocen a potom jsem zůstával uvězněn na lůžku i několik měsíců. Donucen ležet, bavil jsem se představami o lesní mýtině, o starém hradě, o dědově chalupě a dalších místech, až se matka obávala, že mám něco s hlavou, že mám oči stále zavřené. Abych ji uklidnil, začal jsem ty své představy kreslit. Velmi se mi to zalíbilo a stále jsem tento postup zdokonaloval, a mnohem později, kdy jsem se věnoval projektování staveb, stále častěji jsem používal tento osvědčený způsob. Začnu kreslit teprve tehdy, kdy mám zcela jasnou představu o navrhovaném objektu. Jakkoliv to vypadá přirozeně, mé spolupracovníky vždy tento postup šokoval a byl také předmětem různých vtípků. Stěží chápali situaci, kdy byl šibeniční termín k dokončení projektu, všichni moji kolegové kreslili, jen se z nich kouřilo a já ležel na kanapíčku a formoval své nápady. Ale nakonec se ukázalo, že můj postup je rychlejší a úspěšnější.

   Jste někomu za něco vděčný?
   Tak to určitě svým rodičům; teprve ve stáří si uvědomuji, jak je dětství důležité a jak ovlivní další život. Vděčný jsem také svým učitelům. Měl jsem mimořádné štěstí na zcela mimořádné kantory. Na pražské průmyslovce se za války sešla úžasná sestava vysokoškolských profesorů, protože vysoké školy byly zavřeny. Jim se podařilo něco, co z nás studentů nikdo nečekal. Dokázali, že nás učení začalo bavit, naučili nás, jak se učit. To ovšem nebylo zcela snadné, protože každý má trochu odlišný přístup a jiné možnosti, a přes počáteční problémy byly výsledky neuvěřitelné. Za čtyři roky jsme byli vyzbrojeni tak, že vysoká škola byla pro nás bezproblémová zábava a učení zůstalo koníčkem až do vysokého věku. Často se divím, že současní učitelé se dosud nepoučili z metod dávno objevených.

   Komu byste chtěl poděkovat?
   Je řada lidí, kterým by se slušelo poděkovat, ale nejvíc bych rád poděkoval slovenským architektům, ačkoliv se mi dosud nepodařilo vypátrat, kdo nebo lépe kteří to byli, kdo se odhodlali k hrdinskému činu mne zachránit. Pokoušel jsem se několikrát tuto záhadu objasnit, ale cesta k objevu mi zůstala nedostupná. Také pochybuji, že se mi podaří zde několika větami objasnit celou záhadu. Byl rok 1959, krátce po maďarských událostech, a soudruzi se cítili ohroženi, a proto se rozhodli rázně zatočit s třídním nepřítelem a v prvé řadě vyčistit hlavní město. Měl jsem v té době dobré místo ve vojenském projektovém ústavu a zajímavé zakázky, jako pražské kino Na hradbách, kino Alfa na Václaváku. Jedno pondělí ráno přišel kádrovák s mojí občankou v ruce, kde bylo razítko pracovní „poměr ukončen“ a trpělivě počkal, než jsem si sbalil své osobní věci, a ani nepozdravil na rozloučenou. Vše jsem pochopil později. Můj otec byl stavitel a vykořisťovatel, při studiu jsem byl zaměstnán v kanceláři prezidenta republiky Beneše a v té době jsem měl vlastní sportovní letadlo a na vojenské službě jsem odmítl vstoupit do Svazu socialistické mládeže a posledních oslav prvního máje jsem se nezúčastnil a celá řada dalších pádných důvodů opravňovala soudruhy znemožnit mi jakékoliv zaměstnání v Praze a okolí. Že jsem osoba nežádoucí, jsem pochopil po roce marných pokusů o zaměstnání. Potom zčista jasna blesk, přišel dopis, pozvánka do Bratislavy a tam nabídka založit a šéfovat Oborovou projekci sdružení velkovýkrmen s pobočkou v Praze. Přijal jsem a oborová projekce se rychle rozrůstala, stala se také útočištěm pro řadu pochybných kádrů jako Pavel Bobek nebo Petr Nárožný. Dostavily se i úspěchy profesní, projekce zaujala rychle čelní místo v projektování zemědělských staveb, dostavily se stále lepší zakázky a také osobní ocenění za zásluhy o rozvoj zemědělství. To posléze umožnilo i Svazu architektů pověřit mne založením Československého střediska výstavby a architektury, posléze i Nadace pro rozvoj architektury a mezinárodní spolupráci. To mi vydrželo na dalších třicet let, a proto mám jistě důvod snažit se poděkovat slovenským architektům. Dosud jsem nepochopil, jak to dokázali.

   Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
   Knížky miluji, knížky stěhuji s sebou při každém stěhování, i když se nepochopitelně rozmnožují. Mám také několik knížek trvale provokujících na nočním stolku, abych některou z nich otevřel před spaním a aby zasely myšlenky, které nepřestanou hlodat, i když se v noci probudím. Josefa Škvoreckého Prima sezona nebo Tankový prapor mne vždy spolehlivě vrátí do doby našeho společně prožitého mládí. Renato Guttuso, subtilní knížka, a podobně i Miroslav Lamač svými Myšlenkami moderních malířů mne posunují do světa, v kterém rád pátrám. Seznam knížek, které mne ovlivnily, by byl dost dlouhý, ale v poslední době, tak jako už několikrát, se vracím k Josefu Čapkovi a jeho Psáno do mraků.

   Čemu vás naučil život?
   Život mne naučil vážit si života a vážit si zdraví. Mládí bere život jako samozřejmost a příliš se nezabývá tím, že život je neobyčejný dar. Také mne naučil více si vážit lidských vztahů, jsou nenahraditelným obohacením našeho života, i když nás některé zlobí a otravují. Ale život mne hlavně naučil, jak žít. Jasné vědomí, jak žít, se dostaví až ve stáří, je to jedno z těžce vydobytých privilegií stáří. V mládí je těžké se rozhodnout, co je a co není pro vás dobré. Musíte to vyzkoušet a pak to víte. Z literatury se dozvíte mnohé, ale co je nebo není pro vás dobré, obyčejně člověk sám neví, dokud to nevyzkouší.

   Co vás v životě nejvíc zklamalo?
   Lidé, kterým jsem důvěřoval. Zcela mylně jsem předpokládal, že se řídí stejnými hodnotami a principy jako já, a to byl dost krutý omyl. Lidi jsou velmi různí a zdá se mi, že postupem dlouholetého vývoje se ta různorodost povah ještě násobí a zvýrazňuje. Odlišnost je u mládeže označována šifrou in. Nehodnotím, je-li to dobře nebo špatně, asi to tak vždy bylo.

   Co je pro vás nejdůležitější?
   Mít možnost něco vytvářet, a když tu možnost nemám, mám pocit ztraceného dne.

   Co pro vás znamená být sám sebou?
   Být sám sebou považuji za důležité pro každého jedince, pro mne znamená pocit ochrany před demagogií a také před nátlakem informací současných médií.

   V co věříte?
   Dosud jsem neobjevil příčinu, proč vždy při otázce, v co věřím, se mi objeví dvě slova: věřit a pochybovat. Asi je to jakási deformace, která má původ v mládí. Moji rodičové byli věřící, i když pochybuji, že skutečně věřili, ale měli svoji lavici v kostele, protože byli vážení občané. Tak se stalo, že jsem určitou dobu i ministroval v kostele, a to mi umožnilo seznámit se důvěrněji se zákulisím bohoslužeb a moje víra ve Všemohoucího se postupně rozpadla. Ale tato otázka směřuje asi více k tomu, v co skutečně věřím. Věřím, že jsme součástí přírody, kterou pomalu poznáváme. Věřím, že život je zázrak dosud neprobádaný a člověčí myšlení je vrchol toho zázraku.

   Co je zbytečné?
   Je mnoho věcí zbytečných, které nám komplikují život. Jakmile si uvědomím, co od života očekávám, uvědomím si také, co je pro mne zbytečné. A co od života očekávám, si jasněji uvědomuji až ve stáří, a proto i stáří má své výhody.

   O čem nejraději sníte?
   O zcela malicherných věcech. V zimě sním o jaru a na podzim o procházce ve sněhu. Také mám oblíbený sen o zcela neobvyklém domečku, nebo ještě častěji o barevné komposici nového obrazu. Takový sen mi vydrží dost dlouho, a jen málokdy se mi podaří ho realizovat.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Málokdy a zcela výjimečně prosazuji svůj názor. Jsou ovšem případy, kdy se nelze vyhnout. Například když investor naprosto nechápe projekt, a to ještě ke své vlastní škodě se mne snaží poučovat o věcech, které dnes už chápou mnohé děti, ale jemu nedojdou ani ve stáří. Stává se to kupodivu dost často, lidé i velmi vzdělaní a movití se náhle ocitnou někde, kde se nedovedou orientovat, a přesto cítí potřebu rozhodovat. Jsou to přece jejich peníze a tedy jejich právo. Přesvědčit je, že dům má obyčejně mnohem větší životnost než oni sami a že každá stavba má v sobě zakleto svědectví o kulturní vyspělosti svého stvořitele, to bývá opravdu nelehký úkol. Staly se i případy, že se mi to nepodařilo a projekt i realizaci jsem vzdal.

   Z čeho v životě neslevíte?
   Ano, je těžké slevovat z čehokoliv, co tvoří náplň vašeho života. Neduhy tělesné schránky se množí se stářím, rozum naléhá k odpočinku, ale duše se nehodlá jen tak smířit s rezignací.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Nejsem o tom přesvědčen. Tvrdili to kněží, ale dějinná zkušenost ukazuje, že mohutné svatostánky měly za úkol udržet spíš jejich moc, než vychovávat věřící. Také mi připadá, že procento lidí, kteří ke svému životu umění potřebují, se s vývojem lidstva příliš nemění. Vyvíjí se společnost a vždy, když vývoj dosáhne úrovně zabezpečení základních potřeb, společnost začne podporovat i rozvoj umění. Doufám, že i u nás jednou vývoj k tomu dospěje.

   S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Jak se mění vztah k hodnotám, to je oblíbené téma starců, a můj děda Pepa obyčejně začínal větu jo, jo, za našich časů se něco takovýho stát nemohlo... Ani z dnešních změn nejsem příliš nadšený. Lidé ve městě se neznají ani na jedné chodbě v paneláku a na vsi udržuje společnost jen hospoda, za kulturou je daleko a děti vás ani nepozdraví. Základní principy slušného chování se nějak vytrácejí.
   Kladné hodnoty, které pro nás vytyčilo křesťanství, bychom měli dodržovat, třebaže většinou na pána boha nevěříme.

   O čem jste si dělal iluze?
   Ano, miluji iluze, člověk bez iluzí, to si nedovedu představit. Iluze je užitečná, vede vás tam, kde tápáte, jste na pochybách, a ejhle, dostaví se iluze a je tu řešení. Ne vždy iluze zklame. Ono se může stát, že vás iluze překvapí a už tu není iluze, ale realita, jakou jsme ani nečekali.
   Obtížně jsem se zotavoval po infarktu z přepracování a navíc mi zemřela manželka a v pětasedmdesáti je zotavování plné překážek. V té době se zcela nečekaně dostavila iluze nového manželství, takového, jaké jsem si celý život přál. Tentokrát mne iluze překvapila, skutečnost ji totiž předčila, ani iluze na holou skutečnost nestačila. Ano, život je naštěstí nevypočitatelný a to je i důvod, proč nelituji ani iluzí, které se neuskutečnily.

   Litujete něčeho?
   Lituji nedobrovolně prožitých let na vojně, marně a těžce hledám ve vzpomínkách něco povzbudivého, co by za vzpomínku stálo.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Určitě je to kresba, kreslení je filozofie, záznam myšlenky a zážitku, vážné dobrodružství je tvorba obrazu a tvorba architektury se všemi souvislostmi samozřejmě, ačkoliv každá tvorba v sobě skrývá dobrodružství objevování.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Pokoru cítím před tím, co dokázali vytvořit naši předkové, často v nelehkých podmínkách. Napsali nádherné knihy, ačkoliv neměli sebemenší naději, že je někdo vydá. Postavili nádherné chrámy naprosto primitivními prostředky pro bohy, které ani neuctívali. Pokoru cítím při hudbě a stěží si umím představit, co to asi stálo autora za úsilí, na odměnu nečekal a zanechal obrovský dar pro obohacení dalších generací.

   Z čeho se dovedete radovat?
   Radovat se umím, nejvíc z naprosto nečekaných maličkostí. Také se raduji z každého rána, pokud vím, že mne ten den žádná nepříjemná povinnost nečeká.

   Co je pro vás nejkrásnější a nejcennější?
   Nejkrásnější jsou děti, tomu se nic nevyrovná, a láska, co se objeví jako nečekaný dar. Láska se obtížně hledá, ta pravá se obyčejně objeví sama, přepadne nečekaně a nedá se s tím nic dělat.

   Co pro vás znamená svoboda?
   Svoboda obohacuje život, svoboda je prostředím, kde se životu daří. Pro mne svoboda představuje blahodárný pocit klidu a bezpečí.

   Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
   Každý den se navzájem přesvědčujeme, jak to neumíme, když si ale vzpomenu na léta, kdy jsme kritizovali jen tajně a doma, zdá se mi dnešní stav úžasný. Zacházet se svobodou a demokracií, aby se rozvíjela a plnila, co plnit má, to určitě dá ještě fušku.

   Jak chápete pojem tvůrčí svobody?
   Podmínkou pro tvůrčí svobodu je prostředí demokracie, ale i v demokracii lze najít bariéry, které tvůrčí svobodu omezují. Tvůrčí svoboda je velmi závislá na kulturní vyspělosti národa a vládnoucí garnitury asi především.

   Myslíte si, že žijete tak, jak byste chtěl žít?
   Snažím se o to, ne vždy se mi to daří. Ve stáří se život zjednodušuje, a nesnažím se již o to, kam dosáhnout nemohu, a pečlivě si vybírám, o co usilovat má pro mne význam. Nezávidím dnešním mladým jejich možnosti, o kterých se nám v jejich letech ani nesnilo. Mládí to nikdy nemá lehké, připadá mi, že skáče do vody, a netuší, jak je ta voda hluboká.

   Jaká je vaše největší zkušenost?
   Život je v každém případě úžasný, nepředvídatelně nádherný a opravdu záleží jen na vás, co se svým životem uděláte. Moje největší zkušenost je, že stojí za to o něco usilovat a to bez ohledu na to, jak obtížný úkol máte před sebou.

   Čemu jste porozuměl až teď?
   Pokouším se porozumět, jak žili moji předkové. Děda Pepa byl nejspokojenější člověk, jakého jsem kdy potkal. Peníze nikdy neměl, šel do Prahy pěšky tři dny, aby na Staromáku prodal své betlémské pajduláky, a co utržil, ještě v Praze utratil a spokojeně putoval zpět do své vesnice. On neusiloval o to mít peníze, chtěl jen nesedět stále na chalupě, ale prožít něco, co ho zajímalo. Děda Eda měl prosperující hospodu, rybářství a nemalé hospodářství, tedy slušný majetek, ale stále něco honil, nespokojeně mručel a mračil se na svět, asi měl stále málo peněz. To byl také posudek rozšířený po celém příbuzenstvu. Teprve ve stáří jsem pochopil, že nebyly pro život rozhodující peníze, rozhodující bylo, jak fungovalo manželství. Děda Pepa měl ve všem štěstí, i v lásce. Měl ženu, která ho milovala nade vše a každou jeho výtržnost mu předem odpustila, dovedla ho škádlit a provokovat, ale oba věděli, že je to jen taková hra, milovali kočkování se. Děda Eda měl smůlu, byl dobrák, ale žena mu vyčítala vše a z dobráctví si dělala legraci, ačkoliv dobře věděla, že ho tím uráží. Tak jednoho dne odešel z domova a už se nikdy nevrátil. Moji příbuzní nepochopili známou pravdu, za vším hledej ženu.

   Na co se těšíte?
   Těším se na ranní procházky lesem, kdy slunce vstává a les se probouzí, na to se těším celou zimu a nemůžu za to, neb i to mi dali do vínku moji předkové a ještě přidali, že se celé léto těším na podzimní koupání v moři. A vlastně nevím, proč se tak těším, když musím cestovat bůhví kam a na chalupě je klid a krásně.

   Přejete si něco pošetilého?
   Samozřejmě si přeju. S mojí milovanou ženou milujeme nejrůznější pošetilosti, každé jaro šplháme na skálu za chalupou jménem Sněhurka, abychom tak oslavili výročí našeho prvního dne společného života, a pěstujeme celou řadu podobných nesmyslných pošetilostí jen tak pro radost.

   JOSEF PLŠEK
    se narodil 18. 7. 1926 v Náchodě, v roce 1951 absolvoval Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství při ČVUT Praha. Od roku 1953 do roku 1968 projektoval stavby v různých projektových organizacích. Od roku 1965 je členem Svazu architektů a Svazu výtvarných umělců. V roce 1968 za podpory Svazu architektů ČSR zakládá spolu s architektem Matašovským Československé středisko výstavby a architektury, stává se členem a později místopředsedou mezinárodní organizace UICB, v roce 1991 zakládá spolu s architektem Pragrem spolek výtvarných umělců BLOK. V letech 1991 až 1999 provozuje Architektonický atelier FRANC-PLŠEK a od roku 2000 žije a tvoří na chalupě v Kokořínském údolí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]