Pánové Roubíček a Kohn si v poslední době tak oblíbili kavárnu Louvre na Národní, že už se ani nemuseli domlouvat, kde, stačilo jen říct, kdy. A bylo to poslední dobou často, pořád se něco děje, v metru, emhádé a na dráze se stávkuje, ve sněmovně jak o život hlasuje.
- Aby nám neprohlasovali, že se do práce mají vrátit i šťastní chudáci, co sou už v penzi, povzdychl si pan Roubíček.
- Aby bylo z čeho nakrmit všecky ty penzijní fondy, pokýval hlavou pan Kohn, pomysliv na to, jak se ty privátní fondy už třesou na obrovský kus masa jak šelmy v zoo před hlavním krmením. A pan Roubíček, odedávna bystrý čtenář myšlenek pana Kohna, plynule navázal.
- Aby měly na stejk jako pan Fejk, největší zvíře, které kdy uteklo ze zoologické zahrady...
- ...aby se hbitě ztrapnilo ve Státech a za to odškodnilo na rozviklané dráze, která si ho najala, aby vysvětlilo...
- ...aby zkomunikovalo, že bude nejlepší malé tratě pozrušovat a potom rozprodat spekulantům s pozemkama.
- Nezdá se jim, pane Roubíček, že dneska pořád říkáme aby?
– Aby ne, pane Kohn, když ono se přece u nás všecko dělá, aby se vlci i tygři z bank a lvi salónů přežrali a jejich lidumilná pověst zůstala celá.
– Aby se to ale nepřehnalo s tím najímáním. To snad sám pan Joch radí panu premiérovi, aby najal agentury, které by vysvětlily pitomým občanům, že jít do penze v sedmdesáti je největší blaho a platit, platit, platit jako mourovatý za zdraví je samá radost. Neměli bychom už zaplatit?
– Ale co je nemá, pane Kohn. Ani nás nenapadne. Najmem si agenturu, která vrchnímu vysvětlí, co se vůbec vysvětlit nedá.
- Jen aby nás ta agentura nepřišla na víc než ten dnešní gáblík. Nám přece nějakou tu spřízněnou agenturu daňoví poplatníci nezacálují.
A tak pánové radši normálně zaplatili a odkráčeli domů. Co si může dovolit vláda, to přece občan nesmí; na to nemá.
Autor: JAKUB STEIN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |