LIBEŇ. ZMIZELÝ SVĚT. Jak smutný název pro knihu! Jan Jungmann však čtenáře vyvede z omylu. Jeho kniha (vydalo ji Muzeum hlavního města Prahy v roce 2010) nepůsobí smutně, ba ani nostalgicky, neboť Libeň žije, jen si tu a tam olíže rány, které jí způsobily a působí demolice, uvážené i neuvážené, povodně, přestavby a perestrojky, zkrátka vše, co zahrnujeme pod poněkud morbidní pojem zub času.
   Libeň se výrazně zapsala do dějin dalekých i blízkých. Vynechejme všechny ty Marie Terezie, Josefy a i Franzjosefy... Stačí připomenout atentát na zastupujícího protektora na jejích severních hranicích a krkolomnou tragickou jízdu Jana Kubiše na hranice jižní. Zatímco provizorní protektor dodělával na Bulovce, Libní se plížily zabedněné vozy na kobyliskou střelnici.
   Libeň má svůj Triglav – na Palmovce se s ní stýkají výběžky Vysočan a Karlína. Na Palmovce ovšem nerostou palmy, jako v pařížské rue des Pyramides nenarazíš na pyramidy. Zato zde střídavě funguje banka a napájecí automat. A nad virtuálními palmami se tyčí objekt k pomilování, pomalování i pofotografování – libeňský plynojem. František Gross si tu podával dveře s Kamilem Lhotákem za bdělého dozoru Miroslava Háka, Ladislava Michálka, Františka Dostála a Václava Chocholy, majitele „ohrady snů“ (dnes ovšem zastavěné) na rohu třídy Rudé armády (dnes ovšem jinak) a Prosecké (dnes jako včera).
   V Libni Na Stráži předlouho vzdoroval zubatému času plechový pisoár, po němž se nikdy neopomenul poptat Le Corbusier.
   V Libni poprvé zavlál prapor nad Hessovým Divokým vínem, Libní po hrázi věčnosti kráčel Bohumil Hrabal, tenkrát ještě neobskočen smečkou přitíračů, aby vstoupil do automatu Svět, dnes zpustlého a olepeného jako balík z internetového krámu, zatímco hned vedle si kamenné kino Dukla hovělo v olověné vaně, anebo do hospody U Ferklů, z níž vedla branka přímo do zahradního lidového bijáčku, anebo do hostince U Hausmanů, jehož prázdným zažívacím traktem jsem měl tu čest prolézt těsně před zbořením...
   Jen v pražské Libni mohl žít a pracovat muž s nejvyšší hodností po pánubohu - Antonín Bílek, „předseda Vesmíru“. Po přetěžké nevděčné službě sní věčný spolkový sen na zdejším hřbitově, kousek od Karla Hlaváčka, jenž nedaleko ladil violu co možná nejhlouběji.
   Jen v Libni mohl František Hrubín propadnout z češtiny.
   Zde provozoval Eduard Štorch Dětskou farmu, zde působila jeho dětská „tlupa hledačů diluviálního člověka“, postrach všech libeňských, kobyliských, proseckých, ďáblických a hloubětínských pískoven a cihelen. Mladí výzkumníci zažili bezpochyby úžasné věci - například Štorchův senzační nález údajně diluviální kostry - tzv. kobyliského člověka - nesli začerstva po vykopání do jeho bytu v Libni čp. 811. První úplná paleolitická kostra v Čechách! Co na tom, že se záhy ukázalo, že přání bylo otcem myšlenky!
   Zatímco si vnitřní Praha užívala svých flirtů, parfémů, kořalek a zlata, na periférii kvasily novinky - bicykly, tricykly, motocykly, kočáry bez koní, samolety, a také kostry.
   Uvažme jen zázrak, že v Praze, moderním velkoměstě, v r. 1906, bylo možné zažít toto: „Nad Bulovkou našel jsem s hochy v zemi celého mamuta. Dobyli jsme půl dlouhého klu a nohu; je to uloženo v kabinetě měšťanské školy na Karlově. Ostatek kostry jsme již nemohli vykopat, neboť ležela v hlubokém kanalizačním průkopu, který bylo nutno zasypat. A tak mamutí kostra odpočívá na tom místě až podnes.“
   Libeň Štorcha donutila napsat Lovce mamutů, jednu z nejúspěšnějších knih pro děti i ve světovém měřítku. I dnes vzruší fakt, že pod tenkou slupkou novodobé Prahy jsou skryty vrstvy pokladů, o nichž ani nesníme.
   Zde a jenom zde vyplouvaly na tuzemská i zahraniční moře parníky „Primátor Dittrich“, „Závist“ a „Vyšehrad“, vyrážely automobily „Praga Grand“, „Praga Lady“ a „Praga Baby“, vyjížděly lokomotivy „Stříbrný šíp“, „Zamračená“ a „Bardotka“, výkřiky nejmodernější techniky, a zároveň se rozpadala synagoga a domek rabína, střežící tisícileté sdělení boha člověku.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)