Moderní umění bylo zbraní CIA
Západoevropský tisk poodkryl jednu ze zajímavých oblastí působení CIA v jejím propagandistickém tažení proti socialistickým zemím a komunistickému hnutí, kdy tato špionážní agentura využívala neinformované umělce jako byl Pollock a de Kooning v kulturní studené válce.
Po desetiletí to bylo v kulturních kruzích buď šeptandou nebo vtipem, ale nyní je to potvrzenou skutečností. CIA využívala amerického moderního umění – včetně děl takových umělců jako Jackson Pollock, Robert Motherwell, Willem de Kooning a Mark Rothko – jako své zbraně ve studené válce. Podle způsobu renesančního panovníka – jen s tím rozdílem, že konala tajně – CIA po více než 20 let živila a podporovala americké expresionistické abstraktní malířství po celém světě.
Čím nepravděpodobnější se mohlo toto spojení zdát, tím bylo účinnější. Byla to doba 50. a 60. let, kdy velká většina Američanů neměla ráda či dokonce opovrhovala moderním uměním – prezident Trumann tehdy shrnul populární náhled slovy: „Jestli tohle je umění, tak já jsem Hotentot.“ Co se týká samotných umělců, mnoho z nich bylo někdejšími komunisty, stěží přijatelnými v Americe McCarthyovské éry a určitě nebyli druhem lidí, který by normálně dostával podporu od americké vlády.
Proč je CIA podporovala? Jednoduše proto, že v propagandistické válce proti SSSR mohlo být toto nové umělecké hnutí představováno jakožto důkaz kreativity, intelektuální svobody a kulturní síly USA.
Existence této politiky, o níž se po řadu let tu a tam cosi proslýchalo a mlžně diskutovalo, byla nyní poprvé potvrzena samotnými někdejšími představiteli CIA. Bez toho, že by o tom umělci věděli, bylo nové americké umění tajně podporováno v rámci politiky známé jako „dlouhé vodítko“ – opatření jistým způsobem podobné nepřímé podpoře CIA časopisu Encounter, vydávanému Stephenem Spenderem.
Rozhodnutí zařadit kulturu a umění do arzenálu studené války USA bylo přijato hned při založení CIA v roce 1947. Pod dojmem děsu ze skutečnosti, že komunismus stále oslovoval mnoho intelektuálů a umělců na Západě, ustavila nová agentura oddělení označované jako Tvorba propagandistických prostředků (Propaganda Assets Inventory), které v době svého vrcholu ovliňovalo více než 800 novin, časopisů a veřejných informačních organizací. Vtipkovalo se, že to bylo jako Wurlitzerův hrací hudební automat: když CIA zmáčkla knoflík, ozvala se jakákoli melodie, kterou si přála vyhrávat do světa.
Další krok následoval v roce 1950, kdy bylo pod vedením Toma Bradena ustaveno Oddělení vnitřní organizace (International Organisations Division). Právě toto oddělení financovalo animovanou verzi Zvířecí farmy od George Orwella, sponzorovalo americké jazzové umělce, operní recitály či mezinárodní cestovní program Bostonského symfonického orchestru. Jeho agenti byli nasazeni do filmového průmyslu, do nakladatelství a dokonce jakožto cestující spisovatelé píšící pro oslavované Fodorovy průvodce. A, jak nyní víme, podporovalo americké anarchické avantgardní hnutí – abstraktní expresionismus.
Zpočátku se objevovaly otevřenější pokusy o podporu amerického umění. Například v roce 1947 Ministerstvo zahraničí USA organizovalo a financovalo zahraničí cestovní výstavu nazvanou „Rozvíjející se americké umění“ se záměrem vyvracet sovětská tvrzení, že Amerika je kulturní pouští. Ale výstava doma vyvolala pobouření a vedla Trumana, aby učinil své zmíněné hotentotské vyjádření, a jednoho kongresmana, aby prohlásil: „Já jsem jenom tupý Američan, který platí daně na tento druh smetí.“ Turné muselo být zrušeno.
Vláda USA nyní stále před dilematem. Toto kulturní konzervativní ignorantství politických špiček, spojené s hysterickým McCarthyovským veřejným ostouzením všeho, co bylo avantgardní a neortodoxní, bylo hluboce nepříjemné. Diskreditovalo totiž ideu Ameriky jako sofistikované, kulturně bohaté demokracie. Také vládě USA od 30. let bránilo upevnit přenesení kulturní nadřazenosti z Paříže do New Yorku. Pro vyřešení toho dilematu byla proto povolána CIA.
Spojení není až tak zvláštní, jak se může na první pohled jevit. Nová špionážní agentura byla v této době personálně naplňována především absolventy univerzit Yale a Harvardu, z nichž řada ve svém volném čase sbírala umění a psala romány, a byla přístavem liberalismu ve srovnání s politickým světem, v němž vládl McCarthy či FBI v čele s J. Edgarem Hooverem. Pokud byla nějaká oficiální instituce v postavení, kdy mohla oslavovat sdružení leninistů, trockistů a pijáků, kteří tvořili newyorskou školu, pak to byla CIA.
Dosud neexistoval důkaz z první ruky, jenž by toto propojení potvrzoval, až poprvé prolomil ticho bývalý důstojník Donald Jameson. Ano, říká, CIA pohlížela na abstraktní expresionismus jako na svoji příležitost, a ano, spojila se s ním.
„Co se týká abstraktního expresionismu, byl bych rád, kdybych mohl prohlásit, že CIA jej vymyslela, prostě aby zjistila, co se zítra stane v New Yorku a v SoHo!“, vtipkuje. „Ale domnívám se, že to, co jsme učinili skutečně, bylo zjistit rozdíl. Bylo zjištěno, že abstraktní expresionismus byl druhem umění, který umožnil vylíčit socialistický realismus jako ještě stylizovanější a rigidnější a svázanější, než byl. A toto srovnání bylo na některých výstavách využito. Našemu chápání jistým způsobem napomohlo to, že Moskva v tom čase velmi zle odsuzovala jakýkoli druh nekonformity vůči svým vlastním tuhým vzorům. A tak bylo možné poměrně odpovídajícím a přesným způsobem zdůvodňovat, že cokoli tolik a tak důrazně kritizovala, stálo za to podporovat tím či oním způsobem.“
Aby mohla CIA v řadách americké levicové avantgardy sledovat svůj tajný zájem, musela zajistit, aby její patronace nemohla být odhalena. „Záležitosti tohoto druhu mohly být prováděny pouze prostřednictvím dvou či tří distančních stupňů,“ vysvětlit Jameson, „aby se například nemuselo něco objasňovat Jacksonu Pollockovi nebo činit cokoli, co by včlenilo tyto lidi do organizace. A nemohlo se přistupovat blíže, protože většina z nich byli lidé, kteří měli malý respekt zvláště vůči vládě, a určitě nikdo z nich vůči CIA. Pokud máte využít lidí, kteří se tím či oním způsobem považovali za bližší Moskvě než Washingtonu, tak je to asi tím lepší.“
To bylo ono „dlouhé vodítko“. Hlavním bodem kampaně CIA se stal Kongres pro svobodu kultury, široké shromáždění intelektuálů, spisovatelů, historiků, básníků a umělců, jež bylo v roce 1950 založeno s pomocí fondů CIA a které bylo vedeno agentem CIA. Bylo předmostím, z něhož bylo možno hájit kulturu proti útokům Moskvy a jejích spojenců za Západě. Na svém vrcholu mělo kanceláře v 35 zemích a vydávalo více než dvě desítky časopisů, včetně Encountera.
Kongres pro svobodu kultury rovněž poskytl CIA ideální platformu pro realizaci tajných zájmů v abstraktním expresionismu. Byl oficiálním sponzorem putovních výstav a jeho časopisy poskytovaly užitečný prostor pro kritiky nakloněné novému americkému malířství.
Tato organizace uspořádala během 50. let několik výstav abstraktního expresionismu. Jedna z těch nejvýznačnějších, „Nové americké malířství“, navštívila v letech 1958–1959 všechna velká evropská města. Dalšími vlivnými výstavami bylo „Moderní umění ve Spojených státech“ (1955) a „Mistrovská díla 20. století“ (1952).
Protože náklady na stěhování a vystavování abstraktního expresionismu byly vysoké, byli do hry povolání milionáři a muzea. Přední místo mezi nimi zaujímal Nelson Rockefeller, jehož matka byla spoluzakladatelkou Muzea moderního umění v New Yorku. Jakožto prezident, jak on říkal „Muzea mumií“, byl Rockefeller jedním z největších podporovatelů abstraktního expresionismu (jež nazýval „malováním na volné noze“). Jeho muzeum bylo smluvně spojeno s Kongresem za svobodu kultury za účelem organizování a spravování většiny jeho důležitých výstav.
Muzeum bylo napojeno na CIA také prostřednictvím několika dalších mostů. William Paley, prezident rozhlasové a televizní společnosti CBS a zakládající otec CIA, zasedal v Radě pro Zahraniční programy muzea. John Hay Whitney, který pracoval ve válečném předchůdci CIA zvaném OSS, byl předsedou muzejní rady. A Tom Braden, první šéf Oddělení pro mezinárodní organizace CIA, byl v roce 1949 výkonným tajemníkem muzea.
Braden, jemuž je nyní přes 80 let, nyní žije ve Woodbridge ve Virginii v domě naplněném díly abstraktních expresionistů a hlídaném početnou smečkou policejních vlčáků. Vysvětlil účel Oddělení pro mezinárodní organizace CIA: „Chtěli jsme spojit všechny osoby, které byly činné jako spisovatelé, hudebníci, umělci, abychom demonstrovali, že Západ a USA jsou oddány svobodě vyjádření a intelektuální tvorby, bez tuhých omezení týkajících se toho, co musíte psát, co musíte říkat, co musíte dělat a co musíte malovat, což se dělo v SSSR. Podle mého soudu se jednalo o nejdůležitější oddělení, jež agentura měla, a myslím si, že hrálo ve studené válce obrovskou úlohu.“
Potvrdil, že jeho oddělení působilo kvůli nepřátelství ze strany veřejnosti vůči avantgardě tajně: „Bylo velmi složité přimět Kongres, aby souhlasil s některými věcmi, jež jsme chtěli dělat – vozit do zahraničí umění, symfonie, vydávat do zahraničí časopisy. To byl jeden z důvodů, proč to muselo být prováděno skrytě. Muselo to být tajné. Abychom povzbudili otevřenost, museli jsme jednat tajně.“
Pokud to znamenalo potřebu hrát úlohu papeže vůči Michelangelům tohoto století, zhostila se CIA této úlohy beze zbytku: „Je třeba papeže nebo někoho jiného, kdo disponuje velkými sumami peněz, aby určil, co je umění, a podporoval je,“ říká Braden. „A po několika stoletích lidé říkají: ´Á, podívej, Sixtinská kaple, nejkrásnější dílo na Zemi!´ Problémem je, že civilizace vždy od samého počátku měla první umělce a první milionáře či papeže, kteří je podporovali. A pokud bychom neměli multimilionáře nebo papeže, neměli bychom ani umění.“
Stal by se abstraktní expresionismus převládajícím uměleckým hnutím Ameriky poválečných let bez této patronace? Odpověď pravděpodobně zní: Ano. Stejně tak by bylo nesprávné prohlašovat, že když pohlédnete na malby abstraktního expresionismu, stáváte se obětí podvodu CIA.
Ale podívejte se, kde toto umění skončilo: v mramorových síních bank, na letištích, na radnicích, v zasedacích síních správních rad a ve velkých galeriích. Pro válečníky studené války byly tyto malby pouze logem, podpisem jejich kultury a systému, který chtěli prosadit všude tam, kde to stálo za to.
Tajná akce
V roce 1958 hostovala putovní výstava „Nové americké umění“, obsahující díla Polocka, de Kooninga, Motherwella a dalších v Paříži. Tate Gallery (síť 4 významných britských galerií se statutem Britského národního muzea financovaná ze státního rozpočtu, pozn. překl.) se s nadšeným očekáváním chystala poskytnout jako další na řadě této výstavě své prostory, ale nemohla si to dovolit. Následně proto vstoupil na scénu americký milionář a milovník umění Julius Fleischmann a finančně tuto iniciativu podpořil, což umožnilo přesunout výstavu do Londýna.
Ovšem peníze, jež Fleischmann poskytl, nepatřily jemu, ale CIA. Byly zajištěny prostřednictvím nadační organizace nazvané Farfield Foundation, jejímž byl Fleischmann prezidentem. Tato nadace byla daleka toho, že by sloužila jakožto milionářova štědrá ruka, fungovala jako tajný kanál pro finanční operace CIA.
Takže bez toho, že by Tate Gallery, veřejnost či umělci cokoli tušili o pravém pozadí věci, byla výstava přesunuta na náklady amerických daňových poplatníků do Londýna, aby zde posloužila účelům propracované studenoválečnické propagandy. Bývalý pracovník CIA Tom Braden popsal, jak byly ustaveny takové kanály jako byla nadace Farfield Foundation. „Zašli jsme za někým v New Yorku, kdo byl známý jako bohatá osoba a řekli jsme mu, že chceme založit nadaci. Sdělili jsme mu, o co jsme se snažili a zavázali jsme ho k mlčení. On řekl ´Samozřejmě, udělám to.´A pak jsme zveřejnili záhlaví dopisu, na němž bylo uvedeno jeho jméno a nadace byla na světě. Byl to opravdu naprosto jednoduchý nápad.“
Julius Fleischmann se pro tuto úlohu výborně hodil. Byl členem Výboru pro zahraniční programy Muzea moderního umění v New Yorku – stejně jako řada mocných osob blízkých CIA.
Z článků zveřejněných v The Independent a La Repubblica přeložil a zpracoval RADIM GONDA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)