Měl jsem v úmyslu napsat ke stému výročí Nezvalova narození zevrubnou monografii, do níž bych shrnul a utřídil vše, čeho jsem se za dlouhá desítiletí o básníkovi a hlavně o jeho díle dobral. Měl to být jakýsi rozměrnější protějšek dvou mých knih o Vančurovi a taky víceméně závěr mé celoživotní práce. Na sklonku tisíciletí nebylo však nakladatele, který by se odvážil investovat do knihy o osobnosti v dějinách české slovesnosti sice nepominutelné, ale i všelijakými neosobnostmi pomlouvané a znectívané, natož do knihy, kterou bych napsal já. Neumím psát do zásuvky, a tak mě přirozeně mrzelo, že si zřejmě nesplním svůj sen. Ale teď už třetí rok si čtu celého Nezvala znovu, probírám se opět jeho rukopisy a žasnu, co pozoruhodností a souvislostí jsem doposud neviděl. A jsem tak paradoxně rád, že jsem zmíněný tlustospis nesepsal a nevydal, byl bych nyní musel k němu lepit doplňky a upřesnění. A konstatovat, jak mnoho doposud o kouzelníkovi bez nadsázky podivuhodném nevím a asi nikdo nevíme; jak mnohé hledání je ještě před námi.
Ani teď nevidím ještě světlo na konci tunelu. A tak si dělám prozatím jen jakési poznámky na epos, totiž na velikou monografii Nezval, kterou už patrně napíše někdo mladší. Ale když už padlo sousloví podivuhodný kouzelník, začnu jím.
1. Podivuhodný kouzelník: detail k jeho genezi?
Kdo by nevěděl, že Nezvalova první velká básnická skladba, co do letopočtu vzniku první z pozdějších Básní noci, je v jednom ze svých významů básníkova autostylizace? „Jednou mi umřela / Marie z hospitálu / Nes jsem jí obrázek z kostela / nepustili mě k ní poněvadž měla spálu“ jsou verše vytěžené z básníkovy stále živé paměti dětství, jak ví každý, kdo se v kapitolách Z mého života dočetl o Nezvalově spolužačce Mařence Bojanovské a o tom, jak té zesnulé „voskové holčičce“ spolužák Nezval položil do rakvičky „na její prsa svatý obrázek“. A kdo by nevěděl, že verše Podivuhodného kouzelníka „Něco mě přesahuje a něco mi chybí / a Komunistický manifest se mi strašně líbí“ jsou i básníkovo osobní vyznání? A že nazývání Nezvala podivuhodným kouzelníkem (výbor pro základní řadu Klubu přátel poezie uspořádaný Milanem Kunderou má na své titulní straně Podivuhodný kouzelník pod jménem Vítězslav Nezval, takže se to dá číst jako běžné upřesnění jména v adresách: XY, spisovatel) dospělo názvem antologie Antonína Brouska Podivuhodní kouzelníci až k politické perzifláži?
Nezval v Předmluvě k dosavadnímu dílu (Most, 1937) prozradil, že postava Podivuhodného kouzelníka se zrodila z fascinujícího názvu Apollinairova Zahnívajícího čaroděje a zaslechnutého výroku o kráse čiré a chladné jako ledovec. Dávno se ví o okouzlení, jež budoucímu básníkovi skýtaly jarmareční a pouťové atrakce, ale asi ještě nikdo si nepovšiml klíče, jímž je k Podivuhodnému kouzelníku sám začátek esejistické knížky Falešný mariáš. Po prvním odstavci, v němž Nezval reprodukuje jednu kouzelnickou exhibici Malého Bosca, a po výroku tohoto malého čaroděje „Provedu své kouzlo pozvolna s vysvětlivkami. Prosím, opakujte to po mně“ básník dodává:
„Věděl patrně, že se najde některý z těch ctižádostivých pošetilců, jenž si chce koupit titul básníka, a že zopakuje tuto vyloženou hru zcela přesně, aniž si ho dovolí kdo přistihnouti a říci: ´Příteli, zdalipak víte, že jste hoden titulu krále přežvýkavců. Vaše kniha funguje znamenitě. Dobré chutnání.´“
V tom je už i básníkova záliba ve „vysvětlivkách“ k vlastnímu dílu, i jeho odpor epigonům, ale nás tu zajímá Malý Bosco. Neboť ten chlapec Giovanni Bosco, který bavíval své okolí kouzelnickými triky, v dospělosti zakladatel církevního řádu salesiánů, stal se budoucímu básníkovi, který o jeho kouscích čítal (nebo slýchával?) v dětství, vlastně prvním podivuhodným kouzelníkem, tak jako jím poznovu bylo i pokolení Karla Sýse a Jaromíra Pelce. Malý Nezval však o kouzelníčku ze severní Itálie nejen věděl. Ve své Historii šesti prázdných domů výslovně napsal, že Malého Boska miloval.
Pro co jiného mohl ho milovat než pro jeho podivuhodné umění, povahou i posláním tak blízké pojetí poezie, jakou sám začínal psát?
2. Manon je můj osud
V kvintě jsem propadl „kouzlu expresů“, „modravých dálek“ a šátečků, mávajících (mi!) ze sbírky Sbohem a šáteček, a vzápětí jsem si už navždy zamiloval Manon Lescaut. Všechny hezčí holky ze třídy i mírně vyšších tříd mi byly Manon, i když nebyly zrovna plavovlásky (tak jako v šedesátých letech se například v Lošťákově divadélku poezie Větrník říkalo všem krásným holkám Zuzana, ať se jmenovaly Anna nebo Marta), a tak jsem je srdečně otravoval, (re)cituje jim stále znovu, že jsou můj osud. Už tehdy byli v kurzu spíš fotbalisté než básníci, takže se žádná z těch gymnazijních Manon na (její i mé) štěstí nestala mým osudem, a zůstal jsem věrný Manon abbé Prévosta a neabbé básníka Nezvala. K jednomu z přemnoha vydání té hry o sedmi obrazech se mi poštěstilo sestavit roku 1964 dokumentární přílohu a nakonec roku 2001 připravit i první důkladnou edici hry, k níž jsem napsal obsáhlý doslov. Domýšlivě jsem se domníval, že se mi podařilo vystopovat Manon v Nezvalových verších až k prvnímu, v kterém padlo její jméno, když jsem ocitoval z poetistické Menší růžové zahrady začátek verše „Přijímati dary, Manon, se nevyplácí vždy“. Mýlil jsem se. Manon se u Nezvala objevila daleko dřív, byť jen dočasně, byť jen v rukopise závěrečné básně jeho prvotiny Most (1922). Za verši „a v mazlivém jeho rytmu / s utkvělým zrakem / budou se procházet krásné ženy“ tam následoval nejen verš „i ta co se mi vdala“ (o ní víme, že to byla Nezvalova sestřenice L. N., které věnoval mj. Sonet z venkova a o níž psal Jiřímu Mahelovi), ale také další: „i moje sladká Manon, / i ta jež krásné má oči a dušičku panenky svaté“. Tak už v původní verzi básně, jíž se uzavíraly v tom původním znění už i první jeho rukopisné sbírky Melancholičtí upíři a Jitro a která ve znění už definitivním zůstala finální básní i v Mostu, Nezvalovi je jeho Manon sladká a po ní ta s duší svaté panenky. Potrvá ještě víc než dvacet let, než básník napíše hru o sladké hříšnici a hříšné světici Manon; hru, v níž si des Grieux zanaříká, že chce od Manon žel také věrnost těla, nejen srdce, dušičky, hru, která dosáhne za padesát let (1940-1990) 25 vydání, úhrnného nákladu 536 000 výtisků a takové obliby u diváků a čtenářů, jaká se u nás neodpouští.
Básník svou Manon, svůj osud, do své prvotiny, na konec svého Mostu ještě z rukopisu nevpustil. Jako by si ji schovával co sladké tajemství a posilu pro nejhorší časy, pro Protektorát, aby mu ho a čtenářům i divákům pomohla překlenout.
3. Dobře utajené zdroje básně noci Edison
Jeden byl utajen až do první poloviny devadesátých let, kdy se podařilo identifikovat Nezvalův rukopis dlouhé básnické skladby jako překlad básnického pásma Blaise Cendrarse Panama aneb Dobrodružství mých sedmi strýců. Refrén Cendrarsovy Panamy „a bylo tam ještě něco / smutek / a stesk po domově“ zřejmě inspiroval Nezvala k podvojnému refrénu „bylo tu však něco těžkého (krásného) co drtí / smutek stesk a úzkost (odvaha a radost) z života a smrti“. Mnohonásobná anafora „už se... ze čtvrtého zpěvu Edisona, která se v pátém zpěvu ještě vrací ve znění „už zas...“, až nápadně souzní s řetězcem anafor v Panamě: „už si nehrát..., už se pořád..., už se naloďuje..., už se loví...“ Nezval Panamu přeložil a uložil až na dno paměti, odkud těžil pro své dílo, ale ne pro objasňování jeho geneze. O Panamě se zmínil v knize Chtěla okrást lorda Blamigtona, svůj překlad nejenže však nikdy nepublikoval, ale vůbec o něm ani nepsal (zatímco svému též nevydanému překladu Baudelaira věnoval v Předmluvě k dosavadnímu dílu celý odstavec) a patrně o něm ani nemluvil s žádným z přátel i nejdůvěrnějších. Jeho překlad Panamy vyšel až v říjnu 1994 v Hostu.
Jiný inspirační zdroj Edisona je mnohem záhadnější. Nezval na něj vzpomněl v 39. kapitole Z mého života. Když o prázdninách 1927 dokončoval svou Kroniku z konce tisíciletí, padl mu při prohlížení tatínkovy knihovny do ruky spisek, v němž byl životopis Edisonův. „Četl jsem jeho stránky znova a znova, zapamatoval jsem si hlavní Edisonova životopisná data...“ Brzy nato mu tatínek daroval psací stroj a básník, který už dokončil svůj první román, „jednou v neděli koncem října“ byl „jat zvláštním neklidem“; v pokojíku se smrákalo, žárovka dala jeho novému psacímu stroji „všecku jeho magičnost“ a Nezval zvolna vyťukal první verš Edisona a téhož večera „zakončil první zpěv“. Zdálo se, že není nic jednoduššího než onen spisek, z kterého Nezval načerpal životopisná data, jimiž jeho Edison až hýří, identifikovat. Což o to, takových spisků vydaných do podzimu 1927 je dost. Jenže v žádném nejsou data a jména z Nezvalovy básně všecka. Zato téměř všecka uvádí Jiří S. Bryan ve své knize Edison, život a dílo. Nejde jen o Edisonovy hledače optimálního bambusu, materiálu vhodného pro výrobu žárovkových vláken, o dobrodruhy vysílané do celého světa, o McGowana (u Nezvala Mac Gowana) či Segredora, který na Kubě podlehl žluté zimnici (toho Nezval nejmenuje, ale právě on se přece u něho vypravil „do Havany umřít tam na malárii“). Do svých veršů „jedenkrát jste uzřel v Pensylvanii / noc a obloukovou lampu u Bakera“ Nezval dokázal vepsat, o čem obšírně vypráví Bryan: profesor chemie a fyziky na pensylvánské univerzitě G. F. Barker, který chtěl Edisona přimět k vynálezu lepší elektrické lampy než obloukové, vzal ho na pozorování zatmění (to je to „uzřel noc“). Dokonce i to, co se může zdát jen výplod básníka, poezie sama, vějíř jako mocný impulz pro honbu za bambusem, je holá skutečnost sama. Bryan zaznamenal, že počátkem roku 1880 vzal Edison do ruky vějíř z palmových listů, jal se jej prohlížet a všiml si jeho svázání pružným a pevným bambusovým vláknem. Nezval zastihuje Edisona „nad bambusem japonského vějíře“. Co je však nejpozoruhodnější, je shoda nejen v tom poetickém motivu, ale i v podání. To Nezvalovo „Už zas nespát už zas nemít záruky / už zas pálit vše co přijde do ruky“ je i formulačně shodné s Bryanovým výrokem, že Edison „konal pokusy se vším, co mu přišlo do ruky“. To ovšem není náhoda, ale metoda. Když básník později adaptuje Manon, podtrhává si ve vydání Prévosta ze Světové knihovny pasáže, které do své hry převezme místy doslova. Dalo by se tedy soudit, že důležitým zdrojem jeho Edisona byla i kniha Bryanova.
Kdyby ovšem česky nevyšla až v září 1928, téměř rok poté, co Nezval napsal svého Edisona! Nezbude než hledat, zda alespoň úryvky z Bryanovy knihy nevyšly napřed časopisecky nebo je snad nevysílal rozhlas. Ta druhá možnost by vyřešila i rozdílek ve znění příjmení (Barker u Bryana, Baker u Nezvala): jak se vlastně zaslechnuté cizí jméno píše?
Nabízí se však i jiné vysvětlení, jak Nezval mohl z chystané Bryanovy knihy načerpat reálie. Vyjde nákladem Orbisu. Tam je přece redaktorem František Halas, tehdy ještě Nezvalův dobrý kamarád. A právě na podzim 1927, kdy Nezval píše Edisona, Halas vydává svou Sépii, kterou Nezval uvítá v prosinci v ReDu. Nemohl před vznikem Edisona navštívit Halase v nakladatelství a nemohl mu Halas říci o chystané knize, případně mu ukázat rukopis jejího překladu? Nemohl, Nezval pobýval ještě u rodičů na Moravě. Ale z Mahenova rozmarného Nezvala na venku čili Putování za básníkem (v Rozpravách Aventina z 13. října 1927!) víme, že se Mahen vydal za Nezvalem do Dalešic s Halasem, a můžeme si představit, jak u něho zahlédnou ten spisek o Edisonovi, Halas řekne, že v redakci mají o něm důkladnou knihu, a když vidí Nezvalův zájem, její rukopis mu zapůjčí, totiž pošle. Což je ovšem hypotéza velice krkolomná. Takže prozatím zůstává utajeno, odkud se vzal u Nezvala Edisonův vějíř i ta slova z knihy, která ještě nevyšla, slova o tom, jak Edison při hledání vhodného vlákna do své žárovky zuhelňoval, pálil „vše co přijde do ruky“.
4. Mužíček s chaplinovským knírem
Ještě záhadnější je však jeden verš, nebo spíše jeho historie, verš z Nezvalovy Pyrenejské mouchy. Kdo by nevěděl, že ta rozměrná báseň, jíž se uzavírá surrealistický Absolutní hrobař, je básnický obraz Španělska právě podmaňovaného fašismem? V rukopise Pyrenejské mouchy zní verš „Mužíček s chaplinovským knírem“ poněkud jinak. Ten mužíček, jenž přistupoval „k lidem na mučidlech“ a „rval jim žhavými kleštěmi / Z oholených lebek / Popálenou kůži“, byl v rukopise „muž s hitlerovskými kníry“. Dá se snadno pochopit, proč básník vyměnil hitlerovské kníry za chaplinovský knír. Československá cenzura bděle dohlížela, aby nikdo nedráždil nacistické Německo (jako by takováto opatrnost mohla cokoli odvrátit), a došlo to až tak daleko, že V + W sice rým na herink znali, ale nesměli ho říct, a proto zpívali verš „dělník má hlad sežere tě Göring“ bez toho jména, s pauzou, kterou by poetika mohla definovat jako zamlčený rým. Nezval ovšem nechtěl svou báseň a knihu vystavit nebezpečí konfiskace, a tak hitlerovské kníry – ostatně příliš prvoplánové – nahradil knírem chaplinovským. Kdo by neznal Chaplinův protihitlerovský film Diktátor! Český básník se jím však nemohl dát inspirovat. Právě naopak, podařilo se mu o celé tři roky předejít film, který měl světovou premiéru až v říjnu 1940, film odhalující hrůznou směšnost diktátora zmocňujícího se toho roku jedné evropské země za druhou. Zkrátka Nezval už tři roky předtím rozpoznal v hrozivém muži s hitlerovskými kníry chaplinovsky směšného (byť smrtelně nebezpečného) mužíčka.
Z nouze-nutnosti přelstít cenzuru učinil Nezval ctnost: objev, jakým se pak stal film Diktátor, úžasné dílo světové kinematografie, aniž ovšem velký Chaplin mohl nápad „opsat“ od českého básníka.
Záhada? Jistě. Záhada zvaná Poezie. Jak prosté, milý Watsone! A jak až urážlivě povšechné, viďte, spanilomyslná čtenářko a laskavý čtenáři. Jak snadné - svádět takový úkaz prostě na Poézii.
Odkaz na ni by byl nanic, kdyby se proměna hitlerovského kníru na knír chaplinovský neopírala o básníkovo hluboké porozumění tvůrčí osobnosti, která fascinovala celé devětsilské pokolení. Karel Teige už roku 1920 vyryje svůj obrázek Chaplina do linolea a ve stati Foto Kino Film (ve sborníku Život II, 1922) tohoto „Moliera a Aristofana dneška“ výslovně označí za básníka, ale Nezval v přednášce Film (z roku 1926) jde ještě dál, řekne o tomto „géniovi filmu“, že „zbásnil sám sebe“, přichází s jedním z nejpronikavějších rozborů Chaplinovy grotesky a nad filmem Pařížská žena usoudí, že Chaplin by byl bez své masky „největším filmovým tragédem, jaký se kdy zrodil“.
Nezval se ztotožnil s Chaplinem už roku 1922 až tak, že píše „improvizovanou chapliniádu“ Charlie před soudem a v říjnu toho roku ji otiskne v satirickém Sršatci. Avšak nezařadí ji pak do žádné své knihy: při všem ztotožnění s idolem si zřejmě brzy ujasní nemožnost psát jako Chaplin, imitovat ho. Hluboké niterné ztotožnění s ním však zřejmě dále trvá a český básník si právě díky tomuto ztotožnění uvědomí groteskní podobnost Chaplinovy směšné masky a tváře krutého nebezpečného diktátora možná dříve než Chaplin sám.
A tak Nezval bezděky anticipuje zárodek, sám základní nápad Chaplinova velkého antifašistického a protirasistického filmu.
Nezval. Jsme teprve na začátku hlubšího čtení jeho díla.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |