Ten kriminální případ nebyl nikdy úplně objasněn, zůstal torzem, jak napsal kdysi jeden z autorů, kteří se jím zabývali. Přesto (nebo právě proto, jak zní známé klišé) je natrvalo zanesen v dějinách české kriminalistiky. Ne snad kvůli rafinovanosti skutku či netradičním metodám vyšetřování, to vůbec ne. Je to jen a jen kvůli osobě pachatele. Vraha. Možná s největším počtem obětí v zemích českých vůbec, pokud jde o kriminální skutky. Ke specifičnosti případu totiž patří, že počet zavražděných se nikdy nepodařilo zjistit. Ani se to už nepodaří. Vrah se svou vlastní rukou vysmekl pozemské spravedlnosti a svá obskurní tajemství si vzal s sebou do hrobu. Nebo spíše do skleněné konzervační nádoby, ve které je dodnes uchována jeho hlava. Hlava lidské šelmy s hlasem tak hlubokým a dunivým, že byl svého času identifikačním znamením.
Vše začalo v předjaří roku 1951. Dne 6. března vyhořela opuštěná hájovna zvaná Lipovka, nacházející se v lese u obce Nekmíř na severním Plzeňsku. Následujícího dne bylo v epicentru požářiště nalezeno ohořelé lidské tělo. Mrtvolu zkoumali v Ústavu pro soudní lékařství v Plzni. Závěr: jedná se u staršího muže střední postavy, jenž byl – zavražděn. Nejprve udeřen velkou silou do zátylku, nato polit motorovým olejem a zapálen. Totožnost zavražděného nebyla zjištěna a tak to mělo zůstat na půl roku, do konce srpna.
Další mrtvola byla nalezena nedaleko Plzně 20. července 1951. Bylo to v lese u obce Senec, mrtvé tělo našly v mělkém hrobě děti a tentokrát se jednalo o mladou ženu. Také ona byla zavražděna. Zardoušena a poté zahrabána v malé lesní pískovně.
Od ní vedla nelehkým vyšetřováním cesta k identifikaci mrtvého z Lipovky: jeden z plzeňských dentistů s naprostou jistotou poznal svou práci – litou korunku z kovu zvanou inlay, kterou měla zavražděná žena osazenou na „čtyřce vpravo dole“. Renata Balleyová, tak se jmenovala mrtvá od Sence, a muž, nalezený v Lipovce byl její otec – Emanuel Balley. Oba údajně odešli na jaře ilegálně do Německa, přes takzvanou „zelenou hranici“…
Odešli, ale nedošli.
Kriminalisté objevili v Plzni tetu Renaty Balleyové. Ta jim, konfrontována s neotřesitelným faktem smrti Balleyových, prozradila, že Renatu i jejího otce měl převést do Německa jakýsi „strýček“ ze Sence. Ne, jeho jméno nezná, ale ví, kde bydlí. Tohle však kriminalisty zdaleka „nevybudilo“ tak, jako přiznání „tety“, že senecký „strýček“ dostal do rukou také dvanáctileté dítě. Vnučku Emanuela a neteř Renaty Balleyových. Také ji měl „převést do Německa“, a „teta“ mu dívku v této víře svěřila do péče.
Vzápětí poté, co kriminalisté dostali tyto informace, vyrazili do Sence pro „strýčka“. Měli jeho popis - věk asi šedesát let, šedých řídkých vlasů, střední štíhlé postavy, s hlasem mimořádně hlubokým a dunivým, a věděli rovněž, kde „strýček“ bydlí.
Jeden z největších vrahů v Čechách tak byl zatčen 6. září 1951. Bylo to „o fous“: senecká šelma s hlubokým hlasem plánovala další vraždy. Vraždy lidí, které tentokrát nechtěl oloupit, ale kteří ho znali a mohli prozradit. Někde v dalších mělkých hrobech měla skončit plzeňská „teta“, dvanáctiletá Balleyova vnučka, ale i – vrahova manželka. Senecká šelma neměla cit, neměla svědomí, snad ani neměla nervy. Jen krev chladnou jak podzemní pramen a mimořádně vyvinutý smysl pro zištnost. Pro majetek. A pro jiné zvrácenosti. Dívku, kterou řadu týdnů věznil, držel spoutanou ve speciálně zhotovené dřevěné bedně a sexuálně ji zneužíval.
Šelma tak rovněž dostala jméno: Hubert Pilčík. Důchodce pracující dříve jako zámečník ve Škodových závodech. Muž, mající rád jen sebe samého. Člověk bez přátel a bez příbuzných, žijící ve svém zvláštním zvráceném světě, jehož podstatou byl zločin. Muž, který musel disponovat vlastnostmi, jež mu umožnily stát se vrahem takového kalibru. A nejen vrahem. Pilčík byl pro kriminalisty, kteří jej vyslýchali, tvrdým protivníkem. Zapíral, lhal, vodil je za nos, měnil výpovědi…
V noci z 8. na 9. září spáchal Pilčík v cele sebevraždu.
Ještě než odešel ze světa, přiznal se k další vraždě, protože důkazy, objevené při prohlídce v jeho domě, byly natolik výmluvné, že se z nich nemohl vylhat.
Škoda, že neexistuje filmový záznam nebo alespoň podrobná fotografická dokumentace z prohlídky domu č. 149 v Senci. Mohl by to být kriminalistický unikát, neboť s něčím takovým se prý vyšetřovatelé – a byli mezi nimi zkušení policisté, sloužící ještě za první republiky – nesetkali.
V místnosti, která Pilčíkovi sloužila jako jakási jeho pracovna (šelma si zakládala na své pověsti mastičkáře, bylinkáře a velkého milovníka přírody), byl objeven malý arzenál, z kterého se Pilčík vybavoval při svých vražedných výpravách: anglický samopal Sten Mk II ráže 9 mm se dvěma zásobníky, rakouská pistole zn. Roth-Steyr ráže 8 mm, československá pistole ČZ ráže 7,65 mm, revolver pravděpodobně anglické značky Webley ? Scott Mk VI, dále německý výsadkářský nůž s vysouvací čepelí a obušek s kovovým jádrem. Tento obušek Pilčík miloval. Byla to tichá zbraň, tichá jako lesy, kde mordoval ty, kterým slíbil převedení přes hranici.
Jak Pilčíkův dům, tak kůlna vedle domu byly plné věcí, které ještě nedávno patřily někomu jinému. Množství šatstva, bot, zavazadel a dalších osobních předmětů bylo natolik velké, že je musel odvézt nákladní vůz. Byly zde také množství cenností, šperků a peněz. Ale našly se také jiné věci – osobní doklady, umělý chrup… Po vyhodnocení zajištěných předmětů bylo možné s jistotou konstatovat, že včetně Balleyových zavraždil Pilčík další tři lidi. Ovšem existovaly také indicie, že zavražděných bylo více, kriminalisté prý usuzovali, že jich bylo minimálně deset. Možná i více.
Problém byl v tom, že Pilčík některé zájemce o přechod hranice do Německa skutečně převedl. Při výslechu se bránil mimo jiné tím, že své věci mu „kopečkáři“ sami dávali proto, aby se mohli lépe pohybovat. Lze se domnívat, že Pilčík zabíjel lidi majetné, odnášející si za hranici „start do nového života“. Ty zájemce, kteří měli jen na úhradu převedení přes hranici, Pilčík zřejmě skutečně převedl, protože je neměl oč oloupit. A nabádal je, ať se rychle ozvou svým blízkým v Čechách. To aby se vědělo, že senecký „strýček“ je spolehlivý a jen převádí. Nevraždí. A že někdo se ozval a jiný už nikdy? Inu, bůhví proč…
Autor tohoto příspěvku připravuje o Hubertu Pilčíkovi knihu, a to (nejen) na základě dosud neznámých skutečností, které se mu podařilo objevit. Ovšem nejen o Pilčíkovi, v knize bude pojednáno také o jiném, neméně zajímavém kriminálním případu z poválečného českého pohraničí.
V pražském Muzeu policie je Hubertu Pilčíkovi dokonce věnováno samostatné „zákoutí“ v expozici dějin kriminalistiky
Autor: EMIL HRUŠKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |