Úryvky z knihy Filmáci ze zámku knížete Schwarzenberga, kterou vydalo nakladatelství FUTURA
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 160 Kč
Počátkem podzimu odjel celý náš ročník na čtrnáctidenní praxi na Barrandov. Byli jsme ubytováni v hotelu Haštal. Pamatoval první republiku a zdálo se nám, že do jeho oprav a údržby Restaurace a jídelny nedaly od doby spravování ani korunu. Na stropech byly velké mapy, které do malby nakreslila voda prosakující půdou. Stěny byly samý flek. Něco nadělala rajčata, broskve, zkrátka zelenina, něco alkohol, některé mapy měly svůj původ… na to se ale ani neptejte.
Snídani jsme odbývali kávou připravenou na spirálovém rychlovařiči a jednou, dvěma startkama bez filtru. Byly novinkou v kuřivu, hlavně však byly levné.
Hotel jsme opouštěli ve spěchu, abychom se na kopeček dostali před určeným časem. Respekt před komplexem „pražského Hollywoodu“ jsme pomalu ztráceli, jak to v něm chodí, jsme znali již z předchozí praxe.
Po všech vstupních obstrukcích jsem se ocitl v ateliéru č. 4. Byl jsem přidělen do štábu, který točil film Hledá se táta.
Nastoupil jsem, když se připravoval jeden ze záběrů. V ateliéru stál bílý vůz značky Škoda 1200. Pozadí tvořila kulisa nějakého stavení. O přední blatník auta byl opřen herec Vladimír Menšík, bavil se před ostrým natáčením záběru s partnerkou, herečkou Gabrielou Vránovou. Panu režiséru Danielovi se cosi nelíbilo, vyhlásil hlasitě: „Panstvo, pauza… za čtvrt hodiny jedeme dál.“
Ti, co mohli, se bleskově rozutíkali od scény záběru. Někdo si šel na chodbu zakouřit, někdo do bufetu pro posilnění tekuté či tuhé. Čtvrthodinová pauza se protáhla na půlhodinovou. Scházel pan Menšík. „Jano, dojděte pro něj, jistě víte, kde bude…“, požádal skriptérku pan režisér. Ta s chápavým kývnutím hlavou odkvačila. Minuty v ateliéru ubíhaly. Tu zazněl rámus kladívka tesaře, který ještě vylepšoval kulisu, tu smích z osvětlovačských mostů, tu hovor desítek lidí „kolem filmu“, kteří se nikdy v titulcích neobjeví, ale bez nichž by hotový film nebyl možný.
Čas ubíhal, netrpělivost v ateliéru houstla. Konečně se vrátila skriptérka.
„Nechce jít, nechce se vrátit,“ oznamovala. Ateliérem zahlaholil bouřlivý smích. Režisér se obrátil na produkčního Housku: „Zařiďte to nějak, pane produkční, ale chci ho tu mít ihned.“ Houska se ke mně otočil a vyslal mne pro herce. Zeptal jsem se ho, kde pan Menšík bude. Všichni se začali hurónsky smát.
„Najdete ho U koček, kde by jinde byl.“
Kde je U koček, jsem věděl. Byl to bufík a kočky byly dvě pětatřicátnice. Opravdu kočky, leč hrát si s nimi nebylo radno. To jsem věděl od velmi „hravých“ stavěčů dekorací.
Bufík stál na konci ateliérové haly. Již z daleka jsem slyšel zpěv doprovázený heligonkou. Vstoupil jsem dovnitř. U sražených stolů plných půllitrů piv a velkých panáků rumu seděli osvětlovači, kulisáci, technici. Slavili něčí narozeniny. Obklopovali herce studia Barrandov, Jiřího Sováka a Vlastimila Brodského. Ti dva zase obklopovali Vladimíra Menšíka.
Zíral jsem na výjev prosycený hustým, cigaretovým dýmem. Pak jsem do zpěvu pronesl žádost pana režiséra, prosícího o návrat pana Menšíka na „plac“. Nic… Zpěv pokračoval a já opakoval hlasitěji prosbu. Tu pan Sovák vztyčil prst a zařval:
„Ticho… ticho, nechte mluvit támhletoho člověka u dveří, něčeho si žádá.“ Salva smíchu zazněla bufíkem U koček, heligonka i zpěv zmlkly. Roztřeseným hlasem jsem zopakoval režisérovu prosbu o návrat pana Menšíka. Další salva smíchu, kterou přerušil Jiří Sovák máváním pravé ruky.
„Slyšíš Laďo? Pan režisér Tě prosí…“ Třetí salva chechtotu otřásala bufetem. Sovák mne propaloval zraky.
„Vyřiďte, panu režisérovi, aby nám všem políbil prdel.“
Smích bouřil, bouřil, nebral konce. Pak ho uťala heligonka, ke které se přidával jeden hlas za druhým. Vladimír Menšík neříkal nic, jen se na mne díval výmluvným pohledem. Vlastimil Brodský také nic neříkal, jen zkroušeně hleděl na stůl plný půllitrů piv a panáků rumu.
Vrátil jsem se do ateliéru. Mlčel jsem, jako kdybych za to, že se návrat pana herce nekoná, mohl já. Mým mlčením bylo vše jasné.
„Tak pro dnešek končíme… Produkce, hlídejte si stavby na zítřek, ať je po prostojích… Děkuji vám, nashledanou…“ ukončil práci pan režisér.
V následujících dnech jsem byl spolu s několika spolužáky přeřazen ke štábu, který cosi natáčel ve vedlejším ateliéru. Stal se ze mne asistent rekvizitáře. Ve skutečnosti jsem byl Ferdou mravencem, snažil jsem se plnit požadavky všech „významných“ lidí od filmu. Teprve po letech mi došlo, že jsem byl svědkem zrození hudebních klipů v Čechách. Zasloužil se o to slovenský režisér Ján Roháč. V jeho štábu jsme pomáhali zrodu filmových písniček. Samozřejmě, střihově nebyly nijak zajímavé, neoplývaly zbytečnými triky. Byly to však klipy. Premiéru měly mít o Silvestru v Československé televizi. Šturmovalo se.
V ateliéru stál zbrusu nový kabriolet Škoda Felicia. V něm měl „jakoby“ jet zpěvák Milan Chladil se švarnou děvou a pět populární píseň Jezdím bez nehod. „Jakoby“ jízdu zprostředkovávala zadní projekce ubíhající krajiny. Uprostřed skladby zaznívající z plejbeku se měl z pravé strany objevit na mopedu Stadion 22 tehdy renomovaný komik Jaroslav Štercl. Měl se opřít levou rukou o pravý bok kabrioletu a spustit:
„Poklona, pane Cortéz. Kam s tou starou károu?“
„No dovolte…“, měla se ohradit spolujezdkyně zpěváka Renata Pospíšilová. Byla baletkou ve známém kabaretním podniku Alhambra.
„Vždyť jsem toho snad tolik neřek…“, prohazoval Štercl a na zpívaná slova zpěváka „…tak já pádím, cestou necestou…“ měl pokračovat poslední holou větou: „Tak nashledanou, pane Adam…“ a odpíchnutím nohama od špalků pod mopedem měl ladně opustit záběr. Já jsem měl máváním deskou ze sololitu vytvářet vítr, který by čechral kadeře Milana Chladila a vlasy baletky.
„Tak si urobime zkúšku, ideme…,“ oznámil režisér. Z plejbeku zaznělo velmi hlasitě „Dva roky jezdím bez nehod, s větrem se honím o závod…“, zadní projekce pracovala, já vyráběl vítr, nesporně nejlepší ve střední Evropě. Již se přiřítil Jarda Štercl, opřel se o vůz, pozdravil a řekl jen: „Kam s tou…“ a s charakteristickým hýkáním zmizel z obrazu. Nějak špatně stál nohama na špalcích a jednoduše se jak špalek svalil. Roháč zuřivě přerušil zkoušku. Zvuk z plejbeku ustal, vítr se ztišil, bylo slyšet jen úpění. Štercl ležel na dřevěné podlaze ateliéru, moped na něm, nohu měl nějak divně pokroucenou. Za pomoci ochotných rukou se zvedl, postavil moped. Skuhral bolestí.
Natáčení bylo přerušeno, Štercl byl poslán k lékaři. Odpajdal tam v doprovodu dvou kulisáků. Opíral se o ně a svůj odchod z ateliéru provázel úpěnlivými steny. Dílem byly přirozené, dílem si je Jaroušek zvukově upravil k pobavení všech. Jen Ján Roháč z nich žádnou radost neměl. Šterclovo zranění znamenalo prostoj a zpoždění harmonogramu natáčecích prací.
Když se kulhající Štercl znovu objevil na „place“, přivítal ho potlesk. V natáčení se pokračovalo. Bylo však vidět, že komik plní příkazy režiséra se sebezapřením, výron byl patrně bolestivý. Ostré natáčení bylo opakováno znovu poté, co Jarda Štercl pronesl místo „nashledanou, pane Adam…“, „nashledanou, pajdám…“ Za hurónského smíchu se to muselo sjet znovu. Tentokráte Jára exceloval.
Šel jsem si na chodbu zakouřit k popelníku na stojánku. Sotva jsem si zapálil, vyhrnula se s chichotáním a bujarým smíchem ze dveří sousedního ateliéru řada baletek, oblečených do přiléhavých černých trikotů. Za nimi důstojně kráčel Miloš Kopecký. Natáčel hudební klip Mackie Messer, pauzu využil také k zakouření. Zapálil si a lačně kouřil za naléhání baletu divadla ABC:
„Mildo, pověz nám něco veselého ze života, pověz… Máš nás přece rád, viď? Tak se neupejpej. Mildo…“
„Dejte pokoj, kočky. Život vůbec není veselej. Co vy o něm můžete vědět…“
„Tak nedělej fóry, no tak…“
„Dobře. Tak tedy jeden vtip o lordech. Ale jen ten jeden…“
„´Představte si příteli,´ začal Miloš Kopecký vyprávět, „´včera jsem potkal na dostizích mladého lorda Blackberyho.´
´Ale to není možné, mladý lord Blackbery je přece už měsíc v Austrálii.´
´Aha, vida! Tak proto on mě včera nepozdravil.´“
Houf baletek se prohýbal smíchy. Kopecký rychle uhasil zbytek cigarety a vracel se v doprovodu tanečnic zpět do ateliéru.
Několik metrů od scény pro hudební klip Dva roky jezdím bez nehod se budovala v ateliéru scéna pro další klip, Suchého a Šlitrovu Marnivou sestřenici. Tvořilo ji holičství. Vpravo mělo dámskou část, vlevo měli sedět na holičských křeslech páni. K popelníku, u kterého jsem dokuřoval, se řítil rekvizitář Pomajzl a již z dálky hlasitě sděloval:
„Mladej, Horňajs bude potřebovat spoustu pěny, aby namydlil spoustu chlapů. Někde sežeň holicí mýdlo a už mydli, za pár minut jedem.“
Mýdlo se štětkou jsem sehnal v maskérně. Navlhčil jsem váleček Barbusu a mydlil, co to dalo. Žádná sláva, místo pěny se mi tvořila v misce jakási podivná bílá, slizovitá břečka.
Mydlil jsem dál. To už z plejbeku řičela Marnivá sestřenice na přemnoho decibelů. Kde se vzalo, tu se vzalo šest baletek, šest chlapíků. Baletky usedly na křesla pod kadeřnické helmy. Za pokladnu holičství usedla paní Stella Zázvorková. Pan Horníček se producíroval v bílém, volném tričku coby kadeřník. S banjem na scéně v černých džínách a červeném roláku bavil pohledné dámy Waldemar Matuška.
„Máš už tu pěnu?“ přiběhl Pomajzl. Ukazoval jsem chabý výsledek.
„To je hrozný, víc toho nešlo napatlat?“
„Ruku mám dřevěnou, nešlo…,“ odpověděl jsem. To už ale rekvizitář předával misku Miroslavu Horníčkovi.
Pan Horníček začal od prvního pána, Viktora Maurera. Z jeho brady tekla bílá tekutina a pěna to rozhodně nebyla.
„Pánové, s touhle sračkou se odmítám nechat mydlit. Buď seženete něco pořádného, nebo tu končím. O syfilis vůbec nestojím…“, řval Václav Štekl, když se ho dotkla štětka vedena Horníčkovou rukou.
Pan Roháč se obrátil k Pomajzlovi:
„Počúvajte, je třeba chytro zohnať riadnu holiaci penu pre pána Štekla.“
„To ale bude nějakou minutu trvat,“ sděloval rekvizitář.
„Čo sa da robiť… iba pauza.“
A tak ji pan režisér vyhlásil. Všichni se rozutekli do různých míst, jako když do vrabců střelí. Zvukaři obklopili Waldemara Matušku a prosili ho, zda by jim nenazpíval několik svých trampských písní o polední velké pauze.
„Co by ne,“ odvětil idol značného počtu českých dívek a žen.
„A, co za to… jaký chcete honorář?“
„To je jednoduchý. Vyberte do čepice, tady mladej sjede s vozíkem pro dvě basy piva a jsme srovnaný.“
Já zatím vysvětloval paní Klímové v maskérně situaci a místo Barbusu jsem prosil o něco lepšího. Ještěže byly maskérky chápavé. Do ateliéru jsem se vrátil za dvacet minut s hustou pěnou. Cestou jsem si říkal, že proti ní nemůže mít námitek ani Marcello Mastroianni. Nemohl již je mít ani pan Štekl.
Kamera jela, plejbek vyřvával Sestřenici, baletky přehazovaly nožky pod helmicemi, pánové dělali ksichtíky na holičských křeslech. Mezi dámami a pány křepčil Miroslav Horníček. Snaživě synchronizoval svá ústa s plejbekem skladby nazpívané Jiřím Suchým. Vše prováděl za pobaveného sledování Stellou Zázvorkovou z pokladny holičství. Skladba šla do finále… Waldemar Matuška poklekl před dámy a ty v rytmu kadence jeho banja zvedaly jednu ladnou nožku za druhou. Bylo to velmi efektní.
Posledních několik záběrů klipu mělo být pořízeno na sedm pudlů, běžících středem kadeřnictví mezi dámami a pány. Psi byli uvolněni z karabinek a zavřeni do klece s dvířky. Poštěkávali, vrtěli ocásky a chystali se po vypuštění vyrazit ke své majitelce stojící za kamerou, paní Kalivodové. Starou paní jsem přivezl s celou smečkou ze Smíchova od Anděla.
Za posledních tónů plejbeku a zpěvu sboru „…jé, jé, je“ byli psi puštěni. Šest jich radostně běželo k paní Kalivodové, sedmý, Florian, zatočil k pravé nohavici páně Šteklových kalhot a začal jí zuřivě cloumat.
„Jedeš, potvoro!“, řval herec Štekl a kopal levou špičatou módní botou do psa.
„Flori, ke mně, okamžitě ke mně. Pusť pána!“
Štekl Florianovi zachutnal, nohavici pustil až po razantním zákroku majitelky. Od své dobroty musel být násilím odtažen.
K všeobecnému veselí se „psí“ záběry opakovaly. Pan Štekl musel Florianovi velmi chutnat.
Následující den jsem byl po zahájení práce v ateliéru poslán Pomajzlem do KOPRU pro „Horňajse“. V kontrolní projekci se díval na nesestříhané záběry z minulého dne. Chvátal jsem a ani jsem si nevšiml, jak mi cestou padá jedna partyzánka za druhou z krabičky zasunuté ledabyle v pravé kapse kalhot. Do temna malé projekční místnůstky, prosvětlené kuželem promítačky, jsem zavolal:
„Pan mistr Horníček do ateliéru, pan mistr Horníček do ateliéru…“
Když jsme se oba k ateliéru ubírali, začali jsme míjet mé vysypané cigarety. Ležely na cestě jedna za druhou v geometricky přesné vzdálenosti. Bylo mi trapné partyzánky sesbírat, i když byly mé poslední a na nové kuřivo momentálně nebylo. Pan Horníček pronesl:
„Koukejte, nějaký trotl tu ztrácel kuřivo… a s matematickou přesností.“
V duchu jsem odpovídal, že tím trotlem jsem byl já, pane Horníčku.
K panu Horníčkovi se přiřítil režisér Roháč.
„Miro, treba ještě raz zrobiť několko zaberov, choď do maskerny, zobleč si potrebné a prosim ťa, ponahlaj…“
Já zatím postával mimo dosah Pomajzla. Byl schopen si vymyslet problémy, jejichž řešením, jak bylo vidět, velice rád pověřoval mne. Z toho, že se mi je nedaří řešit, měl obrovskou radost.
Objevil se za mnou Jiří Suchý v káro obleku a buřince.
„Dobrý den. Já, prosim, hledám pana režiséra Roháče. Neviděl jste ho někde?“
„Před chvílí tu byl, mluvil s panem Horníčkem. Teď se ztratil…“
„Tak jo, děkuji, jdu ho hledat…“
Pak již šlo vše jak na drátku. Potřebné nové záběry do Marnivé sestřenice se rychle dotočily. Herci opustili ateliér, zůstali jen stavěči dekorací, kteří nacvičenými pohyby bourali scénu.
Odskočil jsem si na chodbu. U popelníku kouřil hasič v uniformě společně s hercem Karlem Effou. Ten v jednom z ateliérů natáčel hudební klip Pět strun. Filmová písnička měla být zařazena do silvestrovských televizních programů. O zeď chodby měl Effa opřenou svou kytaru.
„Mohl jste si ji nechat v ateliéru, nikdo by ji nevzal,“ sděloval hasič.
„Raději ne, pane. To je památeční kytara, přímo historická, prožila se mnou válku. Tu trikolóru u krčku jsem na ni připnul v pětačtyřicátém. Němci nám mohli za války vzít ledacos, hudbu a zpěv ale nemohli…“
„Ve Vsi v pohraničí to byla tahle?“ ukazoval na kytaru hasič.
„To víte, že byla, mám ji pořád.“
„Pane Effa, neznáte nějakej dobrej fór?“ škemral hasič.
„Ale jó, jen jestli bude dobrej,“ odpověděl herec a začal vyprávět:
„Ptá se šilhavý soudce prvního v řadě ze tří obžalovaných na jméno.
´Josef Novák,´ odpovídá druhý.
Soudce na to k druhému: ´Vás se neptám!´
Třetí odsouzený sděluje:
´Vždyť já také nic neříkám.´“
Hasič se svíjel smíchy, já zpovzdálí rovněž. Effa měl radost, že fór zabral. Udusil vajgla, opatrně zvedl slavnou kytaru a odešel pokračovat v natáčení.
To už se ke mně ráznými kroky blížil Pomajzl. Určitě budu opět pověřen veledůležitým úkolem. Taky jsem byl.
„Dovezeš Kalivodku s čoklama domů na Smíchov. Auto čeká před aťasem. Ale slyšíš? Dovedeš jí až do třetího patra! Těm psům se nesmí nic stát! Má je vysoce pojištěný!“
Usadil jsem paní s pudlama na zadní sedadlo osobáku a vyrazili jsme na Smíchov. Paní Kalivodová bydlela v domě poblíž Anděla. Chtěla zastavit před křižovatkou a ujišťovala mne, že bez problémů dovede psy domů. Chodí tudy zvířata venčit.
Že jsem dal na její slova… Pomohl jsem paní vystoupit. Vedla psy k domovu. Na druhém chodníku pod petřínskou strání šel pán s vlčákem. Pudlíci majitelce vyškubli sedmipramenné vodítko a zběsile se navzdory dopravnímu provozu vrhli na vlčáka. Se štěkotem na něj útočili. Pokojný vlčák zvlčil a hravě odrazil útok. Bohužel, cákala krev, pudlíci strašlivě kňučeli. Asi jim došlo, že přecenili své síly.
To již jsem přeběhl na druhý chodník. Uchopil jsem konec vodítka pudlů, cosi omluvného zablekotal pánu s vlčákem a přes přechod jsem na zelenou vedl zkrotlou smečku psů. Bílému crčela z hlavy krev, měl natržené ucho, ostatní byli pocuchaní. Předal jsem chumel paní Kalivodové. Byla zmatená, situaci však zvládala. Rychle jsem se rozloučil a odešel.
Pomajzlovi jsem sdělil splnění úkolu. Teprve po delší době a zprostředkovaně jsem se dozvěděl, že paní Kalivodová požadovala na Barrandovu vyplacení značné částky za újmu na zdraví chovaných zvířat. Nevím, byla-li odškodněna. Já jsem byl rád, že s pudly nemusím mít již nic společného.
Odpoledne po skončení natáčení mi Pomajzl nabídl odvoz z Barrandova do centra Prahy. Autobus komparsu odvážel baletky z Alhambry na zkoušku, odvážel i některé členy divadla Semafor. Neodmítl jsem. Cestou z kopečka maminka Waldemara Matušky nadzvedla jeho červený rolák a ukázala jeho tělo pod ním.
„Podívejte se, jak je hubený, nechce vůbec jíst.“
Baletky se chichotaly a maminka, která se byla podívat na natáčení písničky, marně podsouvala Waldemarovi kus sýra s rohlíkem. Autobus zastavil po pravé straně Václaváku pod hotelem Evropa. Bylo to kousek od Matuškova podkrovního bytu. Zpěvák vystoupil první a za ním se jak housata sypala jedna baletka za druhou. Pražáci okamžitě zmerčili populárního Waldemara Matušku a obklopili nepropustně skupinu.
„Lidi, rozejděte se, tady se bude střílet…“ zahlaholil hlasem barda Waldemar.
Bylo to marné a trvalo dosti dlouho, než dav zpěváka propustil.
Byl jsem rád, že jsem se mohl svézt. Zamířil jsem do spodní části náměstí a v automatu Koruna si dal dvacet deka vlašáku s dobrými slanými rohlíky. Zapil jsem to borůvkovým koktejlem a byl jsem spokojen….
Autor: PETR PAVLŮ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)