Před půlstoletím jsem řešil svůj tehdy nejzásadnější problém. Blížil se mi patnáctý rok života, a rozhodoval jsem se o budoucím povolání. Uhranul mi tehdy svět filmu, byl jsem důkladným čtenářem všech domácích filmových časopisů od nejpopulárnějších až k těm nejodbornějším, o filmu jsem si četl i v ruštině a polštině, mou biblí byla Ejzenštejnova kniha Kamerou, tužkou i perem, Sadoulovy Dějiny světového filmu a další, tehdy ještě nepříliš četné publikace o uhrančivém tématu. Skoro denně jsem tenkrát chodil do kina, byl jsem členem tehdejšího Klubu přátel filmového umění, o filmu jsem dokonce dělal i přednášky na své základní škole.
A když jsem ve chvíli zásadního rozhodování měl do přihlášky uvést střední školu, jako jedinou jsem bez zaváhání napsal Střední filmovou školu v Čimelicích. Pozvali mě tenkrát k přijímačkám, ale pozvání naneštěstí provázela rozsáhlá, mnohastránková dávka informací o studiu na této škole. Vše jsem si důkladně pročetl, ale když jsem dospěl k části o internátním ubytování a o režimu dne ve škole i ve chvílích odpočinku, začala mít má velká láska podstatné trhliny. Byl jsem povahy spíše samotářské, uzavřené, zvyklý žít si pohodlně ve svém pokojíčku, nesnášel jsem, když mi chtěl někdo organizovat život. A začal jsem tehdy psát básně, bál jsem se, že mou básnickou budoucnost ohrozí tahle drastická ztráta intimního prostředí.
A tak jsem do Čimelic neodjel, dal jsem narychlo přednost Střední všeobecně vzdělávací škole (tedy tehdejšímu gymnáziu), nalézající se jen pár stanic tramvají od mého domova. Ve filmu a v televizi jsem nakonec nějaká léta prožil, ale i tak mě mnohokrát napadlo, zdali jsem tehdy neudělal hloupost, že můj další osud mohl být dočista jiný.
To vše mi prolétlo hlavou, když jsem se začetl do knížky FILMÁCI ZE ZÁMKU KNÍŽETE SCHWARZENBERGA, kterou napsal Petr PAVLŮ a vydalo Nakladatelství FUTURA.
Autor započal svá studia na čimelické filmové průmyslovce jen několik let před mým neuskutečněným nástupem. Hned od prvních stránek knihy je jasné, že skutečný život je něco docela jiného než šedivá teorie obsažená ve školních plánech a všelijakých řádech. Svět školy, spolužáků i učitelů je zachycen působivě, a to převážně skromnými prostředky, přímočarými tahy, autorův styl pracuje i s mírně ironickým, ale vlídným nadhledem, Pavlů má smysl pro komičnost situací, choulostivější témata pojednává s humorným náznakem. Nejpodstatnější je však jeho obraz doby, na němž nezdůrazňuje jen některé barvy, autenticita jeho svědectví je tak daleko působivější, než kdyby na škole prožitá léta byla znovu přeměřována metrem pozdější životní zkušenosti.
Pro Petra Pavlů to navždy byla Nejkrásnější léta mládí – tak nazval hned čtyři kapitoly svého vzpomínání. A o hezké chvíle tu určitě nebyla nouze, ať už jde o zážitky spojené se samotným studiem, s novými studentskými přáteli, o rošťácké kousky prováděné učitelům či občasná setkání s herci, režiséry, kameramany a dalšími členy filmových štábů ve chvílích školní praxe. Osobnosti jsou jen letmo načrtnuté, zpravidla charakterizované jen vtipným výrokem či situaci odpovídajícím vtipem z jejich úst.
A zajímavé je i autorovo přiblížení vlastního vstupu do filmové branže po úspěšné maturitě, tady se už původní sen dík reálným možnostem začíná postupně hroutit. Nemožnost získat trvalý pobyt v Praze, což tehdy bylo podmínkou pro pracovní poměr na barrandovském kopci, rychle vedla k autorovu rozloučení se s kouzelným světem filmu a celuloidových hvězd, k jeho návratu na rodnou Šumavu, kde se už trvale věnoval zcela jiné profesi, práci na pile.
„Vývoj filmu mne nějak míjel. Vůni celuloidu jsem vyměnil za vůni dřeva. Pohltila mne. Šumava pro mne přestala být nevlídnou, měl jsem ji rád,“ píše Petr Pavlů v závěru knížky. Své pocity z krátké životní epizody zachytil živě, neotřele i s potřebným, byť jen mírným nádechem nostalgie.
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 160 Kč
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)