Kniha ROZSVÍTIL PRO MNE (vydavatelství HOST, Brno) má podtitul Přátelství Otokara Březiny a Matěje Lukšů. Obsahuje především vybrané deníkové zápisy Matěje Lukšů se zmínkami o básníku Březinovi. Jako editoři jsou podepsáni David Lukšů a Aleš Pelán. První z nich je prasynovcem autora deníků, jaroměřického školního inspektora Matěje Lukšů. Hned zkraje je zřejmé, že brožura byla sestavena z jednoho prostého důvodu. Ukázat světu, kdo že to byl vlastně „nejblíž” slavnému Otokaru Březinovi. Editoři „nenápadně” nabízejí odpověď – kdo jiný než Matěj Lukšů! Jejich sugestivní formulce zní takto: „Kdo jiný než on (Lukšů) se s ním (Březinou) mohl během těch dlouhých desetiletí, co se znali, protnout tak cele po stránce osobním profesní a ideové? Oba byli kantoři se zájmem o umění a literaturu...”
Jméno Matěje Lukšů (1868-1931) není rozhodně v souvislosti s Březinou (1868-1929) neznámé. Nejprve se vrstevníci potkali na reálce v Telči. Později si jako mladí kantoři, začínající praxi každý jinde, čile dopisovali. Václav Jebavý se mezitím stal Otokarem Březinou, publikoval v pěti sbírkách stěžejní básnické dílo a roku 1901 se usadil v Jaroměřicích nad Rokytnou. O pět let později dojednal učitelské místo na jaroměřické měšťance i pro Lukšů, který mezitím stihl založit rodinu. Z bývalých absolventů stejné střední školy (nebyli přímo spolužáky) se stali sousedé a kolegové. V zaměstnání se později, když se Lukšů propracoval na ředitelské místo, jejich poměr proměnil ve vztah nadřízeného s podřízeným. V osobním životě si byli blízcí jako dobří známí, do jisté míry přátelé.
Pro sestavovatele knihy je tento akcent nad jiné důležitý. Přátelství! Začínají citátem Jakuba Demla: „Mám právo se domnívat, že Otokar Březina nebyl k nikomu tak důvěrný jako ke mně.” Pokračují výtkami na adresu Demla a dalších, kteří se „zatoužili přimknout k březinovskému boomu”. Zkrátka vzbuzují představu hlasitého davu jakýchsi lžidůvěrníků, jimž vyčítají přehnané sebevědomí, snahu blýsknout se sami v tvůrcově slávě, a také nepřesné vzpomínání, kterým prý „takypřátelé” v očích veřejnosti zkreslili obraz mlčícího básníka. V kontrastu k těmto nebožákům, zoufale usilujícím o místečko pod březinovským sluncem, nabízejí své podání Matěje Lukšů s jeho „celým protnutím”.
Jistě, ani takové přihřívání polívčičky by snad nemuselo ničemu příliš škodit. Vždyť každý, kdo se jen přiblíží k Březinovi, jeho tvůrčímu potenciálu (mluvit o porozumění by bylo obdobou chápání nekonečna vesmíru), předem ví, jak je chvástání editorů nadsazené. Jejich brožuru je pak možné vnímat jako doplnění mozaiky Březinova života o další záznamy a osobní svědectví. Až potud by byl záměr sestavovatelů knihy celkem chvályhodný. Jenže oni vnucují čtenáři něco navíc. Do předmluvy dokonce umístili formulaci „vztah dvou výjimečných duchů”. To jsou přece jen příliš silná slova. Taková dikce už klade rovnítko mezi dva naprosto nesouměřitelné jedince zcela nepokrytě!
Je to zjevný nesmysl, ale osm desítek let po Březinově smrti je nejspíš možné ledacos. Dokonce získat k vydání chvalozpěvu na Lukšů ve světle Březiny grant od ministerstva kultury. Právě dnes, kdy už je editory předestřený „souboj rádobydůvěrníků” dávno pasé (časově patří do třicátých let minulého století), by měly nové příspěvky k „březinologii” především ctít fakta a nevzbuzovat mylné dojmy, v lepším případě pak přinášet nové poznatky.
Namísto toho však editoři usilovně kormidlují čtenářské povědomí ke zdání o „exkluzivitě” vztahu Březina – Lukšů. Je to dáno už zvoleným žánrem. Je-li „vyprávěčem” na téměř sto osmdesáti stránkách pouze Lukšů, „hlavními postavami” pak on a Březina, je zřejmé, že ostatní lidé z básníkova okruhu zůstávají „stranou děje”. Pro deníkové záznamy je to snad běžná norma. V nové knize to však nelze vnímat jinak než pohled, který inscenátoři připravili na jevišti s jediným bodovým reflektorem. Úplné světlo, pravdu o významu vzájemného vztahu nejen pro Lukšů, ale i pro Březinu, a především doplnění „chybějících postav” bohužel editoři ve svých promluvách opomíjejí.
Podívejme se ještě, jaký „exaktní důkaz” předkládají editoři na podporu své teze o nejdůvěrnějším přátelství. Zdůrazňují, že Lukšů po Březinovi dědil. Doslova píší: „Lukšů – a nikoliv Deml či kdokoliv další z obdivovatelů velkého básníka je (spolu se sociologem Emanuelem Chalupným) jmenován vykonavatelem jeho poslední vůle a ustanoven dědicem bezdětného Březiny.” Editoři si opět neodpustili rýpnutí do Demla a spol. a při zdůraznění bezdětnosti nejspíš každému vytane obraz Lukšů jako osoby vyvolené na místo chybějících rodinných příslušníků. Skutečnost je však prozaičtější.
Editoři celou poslední vůli nezmiňují, podívejme se tedy sami na její obsah. Básník sepsal závěť tři čtvrtě roku před smrtí, 3. července 1928. Dědici ustanovil rovným dílem Matěje Lukšů a Dr. Emanuela Chalupného. Svou knihovnu rozdělil mezi brněnskou Masarykovu univerzitu a reálku v Moravských Budějovicích. Veškerou hotovost věnoval ve prospěch nadace na podporu nemajetných studentů školy, kterou sám absolvoval, reálky v Telči. Zbytek skromného majetku, tj. nábytek, šatstvo a prádlo, odkázal školníku Antonínu Rezkovi. A to je vše.
Co tedy vlastně získali prostřednictvím básníkova testamentu Lukšů s Chalupným? Jednoduše – práci. Dostali za úkol dědictví podle závěti rozdělit. A také si měli poradit se „zbytkem” pozůstalosti. „S rukopisy a dopisy naloží dědicové podle svého nejlepšího uznání,” formuloval Březina doslova. Dalo by se tedy říci, že si básník vybral z okruhu známých dva nadané praktičtějším, spíše úřednickým duchem, aby se věnovali tomu, do čeho se sám ani nechtěl pouštět. Tedy systematickému nakládání se všemi jeho knihami, korespondencí a fragmenty nevydaných prací.
Dlužno podotknout, že se vykonavatelé tohoto úkolu zhostili s veškerou sobě vlastní svědomitostí. Knihy byly předány, rukopisná pozůstalost („zanechaná v naprosto neurovnaném stavu”, vzpomínal Chalupný) uchráněna pro budoucí vydávání. Největší kámen úrazu však spočíval v zacházení s korespondencí. To editoři knihy Rozsvítil pro mne vůbec nezmiňují! Právě v této oblasti se však ukrývá bolestivé poznání, které se připomíná každému, kdo sleduje osudy lidí Březinovi skutečně blízkých. Vykonavatelé si přečetli jejich velmi soukromé a otevřené dopisy a odmítli je vydat z ruky. Až o mnoho desítek let později je už jejich potomci předali do fondů Pamatníku národního písemnictví..
Jenže mezi pisateli listů Březinovi byli i jedinci, jimž přístup správců testamentu osobně ublížil. Týká se to zejména obou žen, které šly Březinovým žitím, Emilie Lakomé a Anny Pammrové. Dnes je naštěstí díky pečlivé editorské práci Petra Holmana korespondence týkající se básníka běžně dostupná, takže si již můžeme o obou souputnicích udělat poměrně přesnou představu. Jejich celoživotní vztah k básníkovi byl plný (vzájemné!) úcty, důvěry a respektu. Stovky dopisů Anny a Emilie jsou pro zájemce o Březinovo dílo pravým pokladem, mapujícím mimo jiné zrod básníkových emocí i mnoha otevřeně sdílených a rozvíjených myšlenek. Tyto cenné dokumenty tedy odmítli oba správci dědictví autorkám vrátit. Neukázali je ovšem ani nikomu jinému! Vinou Lukšů a Chalupného tak zůstaly před světem nadlouho ukryté zřetelné stopy, vedoucí ke zdrojům mnoha básnických i filozofických inspirací Březinova díla.
Svébytná filozofka Anna Pammrová (1860-1945) znala Březinu z jeho prvního učitelského působiště v Jinošově (školní rok 1887/88). Stali se celoživotními důvěrníky, jejichž vzájemně obohacující dialog se (až na tři setkání v posledních letech básníkova života) odehrával v dopisech. Poslední půlstoletí prožila Pammrová na samotě u Žďárce v jimramovských lesích (v sousedství místa známého jako Havlov). Zde se z novin dozvěděla o básníkově smrti a běžela na poštu, aby vzala zpět balíček knih, poslední ze zásilek, které si s Březinou celá desetiletí vyměňovali. „Paní ta hluboce na B. působila,” zapsal si Matěj Lukšů (16. června 1928) do deníku mezi údaji, které mu básník vyprávěl po návštěvě v Annině lesním příbytku. Nic než přetlumočená fakta však Lukšů o této inspirativní ženě nevěděl. Jakpak byl tedy s Březinou „ideově proťatý”, když s pouhým podivem zapisuje básníkovy názory např. na indickou filozofii bez zmínky, že tuto oblast poznání pro něj odkryla právě Anna!
Hrdá Anna dožila ve svém téměř poustevnickém obydlí v naprosté bídě. Měla velký zájem získat zpět dopisy, které Březinovi během čtyřiceti let (1889-1929) odeslala, a publikovat listy od něj. Myslela, proč to nepřiznat, i na možnost finančního přínosu. Kromě toho se chtěla ještě pokusit zkompletovat svůj myšlenkový odkaz. Březina jí prý řekl, že pokud nenajde pro své úvahy formu, zemřou spolu s ní. Tak se také stalo. Neblaze se tu projevila protichůdná vůle správců básníkova dědictví. Emanuel Chalupný dokonce Annu navštívil a ihned odvezl část dopisů, které psal Březina jí. Tentýž vykonavatel poslední vůle později (to už byl Lukšů po smrti) jí striktně odmítl vydat její vlastní (!) dopisy adresované básníkovi. Trpkou zmínku o těchto událostech najdeme např. v nepublikované korespondenci Anny s přítelkyní Marií Ježkovou. Sveřepé počínání „dědiců” tak před námi vyvstává velmi konkrétně a plasticky.
Ještě mnohem hůře dopadla necitelná ruka správců Březinova dědictví na druhou z žen. Tou byla básníkova tajná životní družku, jaroměřická učitelka Emilie Lakomá, (1876-1952) neboli Miluška, jak ji Otokar oslovoval v soukromí, v dopisech a četných psaných vzkazech. Zatímco na Anně se vůle vykonavatelů závěti podepsala v podstatě mimoděk, u Emilie si dal zejména Lukšů osobně hodně záležet, aby ji umlčel a znemožnil. Začalo to již ve dnech básníkova svízelného umírání. Mužská čtveřice Matěj Lukšů, Emanuel Chalupný, Jakub Deml a František Jech se tehdy v březnu 1929 dohodla, že k vysílenému Březinovi nikoho jiného nepustí. Odděleně žijící partnerka Emilie měla smůlu. Z celého srdce toužila být nemocnému užitečná. Ošetřovatelských úkonů se však zhostil školník Rezek. Miluška se alespoň snažila svému nejbližšímu doručit teplou pokrývku. Skutečně se jí podařilo s ní proniknout po schodišti do básníkova pokoje. Zapovězené dveře se jí však otevřely až ve chvíli, kdy Březina dodýchal. Škoda, že si čtveřice strážců básníkova klidu nepočínala stejně ohleduplně, když k umírajícímu volali bez jeho přání a vědomí kněze. „Když jsem mistrovi sdělil, že farář B.(uš) jej chce navštíviti, rozčílil se mistr tak, jak jsem jej nikdy rozčíleného neviděl,” poznačil si Lukšů do deníku vzpomínku ošetřujícího doktora Šlechty. I takové zápisky, z nichž mezi řádky čiší nepochopení a bezohlednost k umírajícímu, najdeme v knize Rozsvítil pro mne.
Nadmíru jasným důkazem drtivého výpadu proti Emilii Lakomé jsou slova (v knize Rozsvítil pro mne ovšem citována nejsou!), která v době zpracování pozůstalosti adresoval Matěj Lukšů profesoru Františku Jechovi: „Kdybyste se náhodou sešel s odbornou učitelkou E. Lakomou, neračte se jí zmiňovati o jejích dopisech psaných Březinovi, které jsme v bytě Březinově našli. Dopisy ty si ponechám. Vidím nyní po jejich přečtení jasně do poměru Lakomé k Březinovi. Myslím, že bude jich někdy třeba k obhájení jasné památky Březinovy. Lakomé, zvláště její chorobné ctižádosti, nevěřím.”
Tímto necitlivým až hrubým způsobem si Lukšů přivlastnil nejen právo posoudit (a odsoudit!) vztah Lakomé a Březiny, ale současně na mnoho let zabránil komukoliv jinému, aby se o tomto hluboce lidském a inspirativním kontaktu vůbec dozvěděl! Jiný důkaz o existenci důvěrného svazku totiž nebyl. Před světem k sobě básník a jeho blízká duše nepatřili. Stárnoucí učitelka Emilie Lakomá se rozhodně ani po Březinově smrti netlačila v davu mocně se hlásících důvěrníků. Na očištění její památky má největší zásluhu editor uceleného souboru Březinovy korespondence Petr Holman. Neměl to ale vůbec lehké. Na důvěrných dopisech tajemně „seděli” dědicové Matěje Lukšů, které musel editor dlouhá léta přemlouvat. Syn vykonavatele závěti Vladimír Lukšů nejprve Holmanovi několikrát naznačil, že originály dopisů Lakomé Březinovi schovává u sebe doma. Po čase mu dovolil do nich poprvé nahlédnout. Až po dalších deseti letech je mohl začít editor zpracovávat. Teprve v 70. a 80. letech uvolnila rodina Lukšů korespondenci, aby mohla být uložena v archivu PNP. Tajemství vzájemné provázanosti životů Emilie a Otokora tedy bylo poprvé poodhaleno až tři desítky let poté, co učitelka ve výslužbě dožila. V osamění, nepochopení, ba doslova opovržení. Počestní jaroměřičtí občané na ni pohlíželi spatra jako na osobu nedůvěryhodnou. K tomu, že bytost básníkem vysoce ceněná zůstala napospas odsudkům klevetivého městečka, nemalou měrou přispěl Matěj Lukšů, který sám sebe stanovil mluvčím zdejší morálky.
Nad knihou Rozsvítil pro mne nezbývá než konstatovat, že na adoraci Matěje Lukšů jako Březinovi rovného „výjimečného ducha” mohou skočit jen velmi neinformovaní čtenáři. Pro ostatní je tento sborník jedním z mnoha letmých nahlédnutí do osudů jednoho z těch, kdo se s básníkem osobně stýkali. Do Březinova světa však tímto způsobem nahlížíme jen očima člověka velmi málo vidoucího, místy dokonce (doufejme, že jen z nevědomosti) škodícího.
Do titulu knihy přenesli editoři Lukšů a Pelán deníkový zápis inspektora Lukšů z 4. prosince 1926: „Na schodišti bylo rozsvícené světlo. Na moje upozornění pravil (Březina), že rozsvítil pro mne.” Jako vše, co se snažili sestavovatelé o významu Matěje Lukšů tak „mimoděk” naznačit, jsou i tato slova mírně řečeno nadsazená. Skutečnosti by nejspíš více odpovídal nadpis Marné blikání. Málokdo může říci, že je z Březinova světla schopen vnímat víc než kratičké záblesky. Postava Matěje Lukšů, ať už nám jeho potomci a obdivovatelé podsouvají cokoli, zůstává pouze mezi diváky na trase světelné štafety.
Autor: TAŤÁNA KRÁLOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |