Radim Gonda uveřejnil v Obrysu-Kmenu č. 34 pozoruhodný článek Moderní umění bylo zbraní CIA. (Do nadpisu jsem přidal britskou rozvědku MIA, která je do jisté míry pobočkou CIA.) Čerpal z The Independent a La Republica. Nechal však žel bez komentáře ty věty z jejich článků, které poukazují na závažnou skutečnost. Totiž CIA a MI6 svoji aktivitu s chutí založili na počínání VKSb (od roku 1952 KSSS), které by nyní, doufám, Gonda nepovažoval za racionální. Zmíněné tiskoviny mj. citují experty CIA: »Bylo zjištěno, že abstraktní expresionismus byl druhem umění, který umožnil vylíčit socialistický realismus jako ještě rigidnější a svázanější, než ve skutečnosti byl. Moskva v tom čase velmi zle odsuzovala jakýkoli druh nekonformity vůči svým vlastním vzorům… Chtěli jsme spojit všechny osoby, které byly činné jako spisovatelé, hudebníci, umělci, abychom demonstrovali, že Západ a USA jsou oddány svobodě vyjádření a intelektuální tvorby bez tuhých omezení, týkajících se toho, co musíte psát, říkat, dělat a malovat, což se dělo v Sovětském svazu.« Autoři těchto vět ovšem zamlčují, že sovětská politika měla různé výkyvy, kdy po období »temna« umožňovala též umělecké výboje, které vyvolaly vznik pozoruhodných a pokrokových uměleckých produktů, jež jsou podnes součástí světového kulturního dědictví.
CIA viděla těžiště svých aktivit, pokud jde o kulturu, v Evropě a měla proto svoji druhou centrálu v Londýně, kde navíc byla po ruce MI6. V letech 1965 až 1970 jsem tam působil jako diplomat, pověřený úsekem médií, kultury a vědy. V mém oddělení pracovali dva špioni z ministerstva vnitra, což nebylo moje domovské pracoviště. Kromě vyhodnocování aktivit Američanů a Britů na úseku kultury bylo mým úkolem umožňovat pronikání československé kultury a informací do Británie a přes ni do celého světa.
Gonda píše o časopise Encounter, s jehož redaktory jsem měl také styky. Naříkali, jaká je to nuda, když mají za úkol pečlivě sledovat naše noviny, časopisy a vysílání rozhlasu. Pravidelně jsem informoval Černín a ÚV KSČ, vyměňoval zkušenosti se Sověty. Spolu jsme kritizovali hlavně dřívější kulturní politiku SSSR a Československa, hodnotili její exportní úspěchy, hlavně pokud jde o balet, hudbu aj.
Začněme dubnem 1946. V Moskvě byla uspořádána 1. poválečná ideologická konference, na které měl hlavní slovo Ždanov. Tvrdě zkritizoval ze zcela primitivních, dogmatických pozic časopisy Zvězda a Leningrad, jakož i idoly sovětské mládeže satirika Zoščenka a básnířku Achmatovou, »škodlivé tendence« v kinematografii, vůbec v umění, včetně skladatelů Šostakoviče a Prokofjeva. Ždanov: »Proč jsou ještě na svobodě?« Díky Stalinovi nikdo do vězení nešel, lekl se zřejmě ohlasu v cizině. Rozzlobil se však velmi na scénáristu a režiséra filmu Ivan Hrozný, kterého prý udeřil pěstí kvůli 2. dílu, ten první celkem uvítal.
Tehdy se též začalo v SSSR tvrdit, že otci největších objevů ve světě byli Rusové. Parní stroj prý vynalezl ne Watt, ale Polzunov, elektrické žárovky nikoliv Edison, ale Jabločkov, rádio Popov a ne Marconi, atd. Historik E. Radzinski k tomu v roce 1996 v knize Stalin s ironií poznamenal: »Všechno ostatní bylo již v 18. století vynalezeno Lomonosovem.« Také tentokrát se pozitivně probudil Stalin a odmítl např. tvrzení Lysenka, že k veškeré vědě je třeba uplatňovat »třídní přístup«, a napsal o jeho referátu: »Ha-ha-ha! A co matematika? Co darwinismus?« Vyškrtl mu i pasáž »Základy buržoazní ideologie jsou falešné«.
Vedoucím oddělení ÚV VKSb pro vědu byl syn Ždanova Jurij, manžel Stalinovy dcery Světlany, jenž byl též pokárán. Kreml musel brát na vědomí sérii vtipů, které se týkaly výše zmíněných problémů, jakož i narůstající apolitičnost mládeže. Nositel Nobelovy ceny za literaturu Josif Brodský v knize Less Than One, píše: »Byli jsme náruživými čtenáři. Dickens byl pro nás reálnější než Stalin či Berija. Knihy se staly jedinou realitou, zatímco realita sama byla považována za nesmysl, nebo přítěž.«
Paradoxem situace bylo to, že mnozí soudobí spisovatelé byli všelijak omezováni, avšak současně vycházela díla Tolstého, Puškina, Lermontova a v omezené míře i Dostojevského. To mělo vliv zvláště na mládež, včetně Gorbačova i Mlynáře, kteří začali v roce 1950 studovat na Lomonosově universitě. Vyměňovali si své kritické postřehy, např. na film Kubánští kozáci z roku 1948, jehož obsah neměl nic společného s tehdejší situací na venkově.
Po Stalinově smrti se v roce 1954 objevila slavná novela Ilji Erenburga Tání, jež je důkazem, že CIA a MI6 neměla vždy pravdu. Nešlo o mistrovské umělecké dílo, avšak byl zde zobrazen žalostný stav sovětské kultury za Stalina. Erenburg se však dočkal útoků kvůli obsahu i názvu. Bojovnice za lidská práva Ludmila Alexejová v knize Generace tání uvedla, že tání je křehké, protože se kdykoliv může vrátit mráz. Každopádně se znovu změní vůbec a literatura zvlášť stala bojištěm, které i později, za Gorbačova a Jelcina, ovlivňovalo politiku a bylo jí zpětně ovlivňováno, tak jak tomu bylo v Rusku už v 19. století. V roce 1953 Vladimír Pomerancev v eseji O upřímnosti v literatuře otevřeně obvinil sovětské spisovatele z lakování skutečnosti. Redaktor časopisu Novyj mir básník Saša Tvardovskij, který esej dal do tisku, dostal výpověď. Vrátil se tam v roce 1958. V 60. letech se tento měsíčník stal nejvíc protistalinským literárním časopisem a jeho vliv byl znát také v ČSSR. To se projevilo i na 4. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v červnu 1967, kde Pavel Kohout přečetl překlad dopisu, který poslal Alexandr Solženicyn zakázanému 4. sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, v němž kritizuje jak tento Svaz, tak sovětskou cenzuru. V té chvíli Jiří Hendrych hněvivě vyběhl ze sálu. Poprvé a naposled tam promluvil i Václav Havel.
Na XX. sjezdu KSSS, v únoru 1956, Chruščov vytvořil atmosféru, která se zdála příznivá pro rozkvět umění a kultury. Mao Ce-tung nechtěl zůstat pozadu a po VIII. sjezdu KS Číny zahájil politiku, kterou nazval Hnutí sta květů a poznamenal: »Ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení!« Když se ukázalo, že to umělci a vědci berou příliš vážně, tak tuto politiku zrušil. Chruščov ve svých pamětech tvrdí, že to byla Maova provokace, aby zjistil, kdo jsou jeho nepřátelé. Chruščov ovšem předvedl, že se v otázkách kultury a umění pohybuje jako slon v porcelánu. Nenamítal nic, když Alexander Jašin zveřejnil povídku nazvanou Jeřábi, jež ukazovala na rozpor mezi jazykem, jakým lidé běžně hovořili, a šroubovanou řečí plnou falše, která se pěstovala např. na schůzích vládnoucí strany. Týkalo se to i funkcionářů a nomenklatury. Když však Vladimír Dudincev přišel s novelou Nejen chlebem, v níž je vylíčen osud vynálezce, který marně bojoval s byrokraty za novou techniku, Kreml měl napilno připojit se ke kritikům tohoto literárního díla. Ještě hůř dopadl Boris Pasternak, který v roce 1958 obdržel za román Doktor Živago Nobelovu cenu za literaturu. Kniha vyšla v zahraničí, v Americe byl její obsah zfilmován, píseň z tohoto filmu vysílá často i dnes rozhlas v Česku. Pasternak ji nabídl nakladatelství Novyj mir, vyšla však až v roce 1988. Paternak byl sžíravě urážen hlavně šéfem Komsomolu, což byl Vladimír Semičastnyj. Chruščov jeho kritiku plně podporoval, před smrtí toho ve svých pamětech litoval. Přiznal se, že když byl ve funkci, tak toto dílo vůbec nečetl. V době, kdy byla vedena kampaň proti Pasternakovi, jež ho uštvala k předčasné smrti v roce 1960, Chruščovovi naštěstí nevadila poezie Jevtušenka a Vozněsenského, jež přitahovala širokou kriticky naladěnou veřejnost, které ji sami předčítali. Byli dostatečně chytří a propojili svůj oduševnělý antistalinismus s idealizovaným pohledem na Lenina. Později, za Brežněva, na Jevtušenka navázali básníci s kytarou, herec divadla na Tagance Vladimír Vysockij, Alexander Galich a Bulat Okudžava, který se dožil Gorbačovy perestrojky. Když se Vysockij v roce 1980 upil k smrti, na jeho pohřbu se objevily davy lidí a byla z toho tichá demonstrace. Jejich díla obíhala v podobě magnizdatu, což bylo obdoba samizdatu ve formě magnetových nahrávek.
Chruščov i později Brežněv vedli prohrané bitvy proti džínsům a rockové hudbě, včetně Beatles. Mladí lidé si kupovali nahrávky i textil od západních turistů. Zažil jsem to jako čs. delegát, podobně jako Pavel Kohout a Standa Neumann na Festivalu mládeže a studentstva v roce 1957 v Moskvě. Začal jsem debaty se sovětskými mládežníky o Leninovi, dali mi najevo, že je zajímají moderní džínsy a nahrávky. Bojové politické nadšení se projevovalo spíše u delegátů se Západu a Jihu.
Chruščov překvapivě v roce 1962 podpořil vydání Solženicynovy novely Jeden den Ivana Děnisoviče, kde byl zaobaleně popsán život v pracovním táboře na Sibiři. Přesvědčil ho básník Alexander Tvardovskij, který využil momentální dobré nálady náladového Chruščova. Naopak zase někteří ideologové na ÚV KSSS, jako byl Leonid Iličev, využili Chruščovy špatné nálady a záměrně ho pozvali na výstavu abstraktního umění s předpokladem, že to u něho vyvolá výbuch hněvu. Chtěli tak zvýšit svůj tlak na umělce, kteří se odchylovali od dogmatických sterilních norem. Rozmrzelý Nikita, který se domníval, že má na práci důležitější věci než návštěvy moderního umění, se podle očekávání rozčílil, že se takové věci ukazují nedaleko Kremlu ve výstavním sálu Manéž. Navíc se mu předtím přes KGB doneslo, že koluje následující zesměšňující dotaz sovětských občanů: »Jaký je rozdíl mezi impresionismem, expresionismem a socialistickým realismem?« Odpověď: »Impresionisti malují, co vidí, expresionisté malují, co cítí a socialističtí realisté malují, co slyší.« Chruščovovy hrubé urážky dopadly především na sochaře, který byl po jeho smrti na přání rodiny autorem jeho busty na hrobě. Byl to Ernst Něizvěstnyj, který na výstavě prohlásil, že poradci Chruščova zřejmě zneužívají jeho neznalosti moderního umění. Poté se uskutečnilo setkání umělců v budově ÚV KSSS, kde Jevtušenko nastolil otázku antisemitismu v SSSR. Dostal podrážděnou odpověď, že nic takového v jeho vlasti neexistuje.
Samozřejmě, že média na Západě všechny tyto věci náležitě rozmázla a CIA i MI6 jásaly.
Po příchodu Chruščova do nejvyšší funkce začaly proudit do SSSR dříve utajené nebo málo známé názory světově proslulých pokrokových umělců, jako byl např. George Bernard Shaw, kteří sice projevovali sympatie vůči zemi Sovětů, ale měli ty či ony výhrady, zvláště když v roce 1939 začal Stalinův Velký teror. Někteří měli výhrady už dříve v souvislosti s kolektivizací zemědělství, zvláště na Ukrajině.
Shaw byl ovlivněn četbou Marxova Kapitálu a Leninova Imperialismu. Obával se, aby se Kominterna nestala nějakou novou církví, kde se budou pěstovat dogmata a ne tvořivé myšlení. Řada mladých lidí se stala komunisty po přečtení jeho publikace Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu, jejíž jazyk a forma byly atraktivnější než mnohé stranické brožury. Shaw se domníval, že Lenin byl radikálním revizionistou, pokud jde o marxismus, když vydal svoji knihu Co dělat?, kde se zdůrazňuje, že prostředí dělníka mu neumožňuje hluboce studovat dění ve světě a proto je schopen dopracovat se pouze názorů, které jsou typické pro odboráře. Revoluci musí proto připravovat a provádět vzdělaní profesionální revolucionáři, kteří se ovšem budou opírat především o dělnickou třídu. Tyto myšlenky však – domnívá se Shaw – zneužívají někteří vysoce postavení byrokraté a politici v SSSR k tomu, aby se izolovali od života, což se rozmohlo už v 30. letech. Shaw doporučoval voličům hlasovat pro Marxovy ideje, ne však pro dogmatiky: »Nehlasujete pro marxistické fanatiky.«
Zájem vyvolávalo v SSSR i dílo skotského básníka Hugh McDiarmida, jeho První hymnus Leninovi. Přirovnal ho ke Kristovi a tvrdil, že Lenin znamená nejvýznamnější bod obratu v dějinách lidstva od zrodu křesťanství. Obhajoval trestající ruku Čeky po říjnu 1917, když vydal svoji báseň v knize Roucho bez švů.
Opakem byl George Orwell, který se pro Lenina nikdy nenadchl. Jeho knihy Farma zvířat a 1984 se považují za nejostřejší obžaloby totalitarismu a stalinismu. Jeho celosvětový vliv zesílil po vystoupeních Chruščova na XX. a XXII. sjezdu KSSS. Jeho »sláva« vzrostla, když komunisté v Kambodži, které vedl Pol Pot, tzv. Rudí Khmerové, svoji stranu přejmenovali na Velkého bratra, což je proslulý Orwellův pojem. Navázali na Maa a jeho Velký skok. Začali popírat, že byli původně součástí Komunistické strany Indočíny, kterou založil Ho Či Min. Jako delegát festivalu Mládeže a studentstva ve Vídni v roce 1959 jsem obdržel darem Orwellovy i jiné podobné knihy. Po vzoru sovětské delegace jsme je házeli bez přečtení do Dunaje, což se zájmem sledovali a fotografovali západní novináři. Byla to chyba, z níž se určitě radovali stratégové MI6 a CIA. Je dobré seznámit se i s názory autorů, s nimiž předem nesouhlasíme, neboť mohou mít v něčem i kus pravdy.
Do SSSR i ČSSR Západ pašoval román Tma o polednách, který napsal a vydal v roce 1940 Arthur Koestler, původně maďarský komunista, který ze strany vystoupil v roce 1938 v průběhu procesů v SSSR. Když jsem si ji později přečetl, došel jsem k názoru, že postava starého bolševika Rubašova v této publikaci, je vlastně Nikolaj Bucharin. Rubašova vyšetřovatelé přesvědčují, že jeho poslední službou straně je přiznat se k vykonstruovaným obviněním, aby nevzbuzoval sympatie ani soucit mezi obyvatelstvem, protože vznik takových pocitů by ohrozil stranu a věc komunismu. Byli to moji sovětští kolegové, jako např. Arbatov a Bogomolov, kdo mě upozornili v 70. letech na projev Stalina, který pronesl 7. listopadu 1937 k 20. výročí Října 1917: »Každý, kdo se pokusí jakkoliv narušit jednotu socialistického státu, je zapřisáhlým nepřítelem a my jej budeme likvidovat, i kdyby byl starým bolševikem, a celý jeho rod. Každého, kdo svými činy, ale i myšlenkami – ano i myšlenkami – sáhne na naši jednotu a my ho nemilosrdně zlikvidujeme. Za zničení všech nepřátel až do konce, jich samých i jejich rodu!« Bucharin byl uvězněn v roce 1937, popraven až po výše zmíněném projevu Stalina, tj. v roce 1938. Stal se symbolem nestalinské cesty radikálních změn, které v SSSR probíhaly. V duchu zůstal nepochybně přesvědčen, že po XVII. sjezdu VKSb, v roce 1934, provádí Stalin kontrarevoluční politický převrat. V tom by se zřejmě shodl s Trockým, i když byli v minulosti politickými konkurenty. Trockého nakonec Stalinovi mstitelé dohnali až v Mexiku. Revoluce požírala svoje děti a to velmi krvavě! Může se to přihodit znovu i v Česku?
V roce 1978 se Brežněv rozhodl, že osobně obohatí sovětskou kulturní oblast. Šel na to »od lesa«. Nejdříve se nechal vyznamenat Řádem vítězství, což bylo nejvyšší vojenské vyznamenání za udatnost. Pak si nechal od několika asistentů napsat vzpomínky na svoji celkem okrajovou účast na bojištích Velké vlastenecké války pod názvem Malá země. V roce 1979 za tuto knihu obdržel Leninovu cenu za literaturu. Nešlo jen o marnivost ješitného politika, chtěl se také povýšit nad ostatní členy politbyra, které nenapadlo nic tak absurdního, jako vydávat se za spisovatele. Chtěl také upevnit pozice svých spojenců v politické hierarchii.
Andropov a Suslov dostali nápad, jak pomocí této trapné publikace prosadit do vedení KSSS vedoucího tajemníka stavropolského kraje, který jim vycházel všestranně vstříc, když se léčili v lázních, jež se v tomto regionu nacházely, totiž Gorbačova. Oba byli těžce nemocní a došli k názoru, že jejich léta jsou sečtena a že strana a stát potřebují dostat do nejvyšších postů kádry relativně mladé, talentované, plné energie. Doporučili Gorbačovovi, aby napsal recenzi Brežněvovy knihy, kterou skoro nikdo nedokázal dočíst do konce, což tento velmi ambiciózní politik pohotově učinil, zvlášť když jeho manželka přímo chorobně toužila přesunout rodinu do Moskvy a manžela nejdříve na vysoký a později nejvyšší post. To, co Gorbačov napsal o Brežněvovi a jeho uměleckém nadání, bylo na zvracení, a sám k tomu později řekl: »V té době jsme všichni lízali Brežněvův zadek, všichni do jednoho.« V samotné recenzi se mj. nacházely následující myšlenky: »Brežněv projevil talent být ještě za války velkou osobností leninského typu. Je to titán, který denně posiluje moc SSSR, světový mír a bezpečnost národů. Napsal zlatá slova o bitvě na severním Kavkaze.«
Andropov a Suslov zajistili, aby se recenze dostala na Brežněvův stůl a došlo k »náhodnému« setkání a Gorbačovem. Za pět měsíců se zmíněný stal tajemníkem ÚV KSSS pro úsek zemědělství. Rajsa začala učit na moskevské universitě. Není třeba se nad tím příliš pohoršovat, podobné triky se odehrávají všude na světě, obzvláště pak v režimech, kde není ani demokracie buržoazní. Byrokrati se téměř všude hrbí před nadřízenými, a když někdo poruší pravidla hry, dříve nebo později bez milosti letí. Vyskytují se ovšem výjimečné osobnosti, které jsou vděčné, když jim někdo mezi čtyřma očima sdělí kritickou radu. S otevřenou kritikou mohou přicházet publicisté, ale rozhodující slovo mají šéfredaktoři a nad nimi majitelé příslušného média, pokud je v soukromých rukou, např. Zd. Bakaly. Vznikají ovšem situace, kdy se média utrhnou od řetězu, což byl případ glasnosti za éry Gorbačova, kterému to pomohlo proklestit cestu do politického hrobu. Svoji roli v tom sehrála i sovětská kulturní sféra. V ČSSR se 18. listopadu 1989 stali velmi vlivní např. herci.
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)