Malíř František Skála, člen Unie českých spisovatelů a přispěvatel Obrysu-Kmene, zemřel 1. září ve věku 88 let. Otiskujeme slova, která pronesl u rakve jeho syn.

   Jsem přesvědčen, že by nám tatínek prominul, že jsme nesplnili jeho přání odejít bez obřadu. Už jen proto, abychom se s ním mohli rozloučit společně a abychom se navzájem poznali. Lidé se scházejí při křtinách, na svatbách a na pohřbech. Křtiny a svatby se slaví, na pohřbech se truchlí. Já se však snažím představit si, že je tu otec s námi, stojí vedle mne, jako na vernisáži výstavy svého celoživotního díla, a bylo by slušné mu spíše zatleskat za dobře vykonanou práci.
   Byl to upřímný, veselý člověk s obrovským smyslem pro humor, čestný a charakterní a bez předsudků, který se nebál říct svůj mnohdy i nepopulární názor. Nikomu nezáviděl, a proto neměl nepřátele. Pocházel z chudých poměrů, znal hodnotu věcí a vážil si práce druhých.
   Měl vztah ke svému rodnému kraji a patřil k oněm mizejícím umělcům, kteří ještě umí zpaměti nakreslit zvířata, ptáky, květiny a motýly, a to proto, že vyrůstal na vesnici a většinu dětství strávil v lesích.
   Dá se říct, že se záměrně vydal cestou řemeslníka, který bude sloužit kultuře. Byl redaktorem, ilustroval desítky knih, vytvořil několik animovaných filmů, interiérů restaurací, ale především se proslavil knihou svých mysliveckých vtipů.
   Kromě toho však byl malíř a grafik, člen skupiny Radar a Polylegran.
   Mnohdy jsou lidé překvapeni, že obrázky z dětských knih a časopisů, které je formovaly v dětství, pocházejí od něho.
   Měl velké hudební nadání. V mládí tancoval, zpíval a hrál na housle. Byl sečtělý, psal poezii a pamatoval si desítky písní, z nichž ty nejbizardnější mě naučil.
   Byl idealista. Celý život se věnovat satiře a do poslední chvíle přemýšlel nad osudem současného světa. I když se to v této době jevilo jako donkichotství, nepodlehl apatii stáří a spolu s jinou literární činností se to stalo náplní posledních let, kdy už se nemohl věnovat restaurování svých milovaných starožitností.
   Nebyl však sběratelem v pravém slova smyslu. Miloval lidové umění a krásu řemesla historických slohů a těšilo ho zachraňovat mizející hodnoty, ve kterých nacházel jistotu a zdroj inspirace. Zajímaly ho příběhy věcí a lidí. Ve svých 87 letech napsal knihu historek, které zaznamenal z vyprávění mé matky a odposlechl po hospodách.
   Nikdy nepřijal tuto dobu. Nezrychlil tempo. Neuměl a ani nechtěl taktizovat.
   Současným jazykem by se řeklo, že měl svůj styl a to velmi, velmi nekomerční.
   Byl živoucí kronikou. Spolu s ním odchází část historie. Osobnost jeho formátu se měří mírou vlivu, kterou předal dalším generacím.
   Asi před měsícem jsem od tatínka poprvé slyšel, že věří v boha, který však nemá nic společného s institucemi církví.
   Chtěl bych tedy poděkovat bohu, že si ho vzal v tak požehnaném věku, bez dlouhého trápení a že mu do poslední chvíle ponechal jasnou mysl a obdivuhodnou paměť.
   Mluvíme-li o někom v minulém čase, nevyhneme se určitému patosu, ale můžeme si to představovat tak, že »statkář«, jak se mu přezdívalo mezi mými přáteli, si stále žije svým starosvětským způsobem ve větrníku v Novém Strašecí. Já však vím, že je to ještě trochu jinak. Jedna známá, která ho zná pouze z vyprávění, poslala v den jeho smrti zprávu, že ho spatřila na pobřeží Bretaně. Pokud se tedy pohybuje na francouzské Riviéře, je všechno v pořádku.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)