Z uznalých ocenění díla legendárního filmového tvůrce a pedagoga se podivně neorganicky vyčleňují vyčítavé poznámky, ústící do neuvěřitelného povzdechu: „Jeho tragédií bylo, že prožil tolik režimů.“ Je tragédií žít dlouho, dokonce 100 let? Je tragédií sledovat války a poválečná budování, naděje a zklamání? Je tragédií pochopit, co znamená sentence „Historia magistra vitae“?
   V počátcích české kinematografie v 30. letech se Otakar Vávra představil jako tvůrce rozmanitých žánrů, od úsměvných komedií (Jedenácté přikázání podle hry F. Šamberka, Velbloud uchem jehly podle hry F. Langra), přes sociální drama (Panenství podle románu M. Majerové) až k žánru historickému (Filosofská historie podle novely A. Jiráska, Cech panen kutnohorských podle hry L. Stroupežnického). Za protektorátu, okupace a ohrožení existence národa nám přinášely potěchu a posilu jeho další adaptace literárních předloh prostřednictvím rodného jazyka, obrazů rodného kraje i lidí důvěrně známých. Uveďme např. Pohádku máje podle románu V. Mrštíka, Turbinu podle K. M. Čapka-Choda a Dívku v modrém, sice bez známého autora předlohy, zato však s půvabnou „staročeštinou“. V roce 1945 uvedl mimo jiné film Rozina sebranec a o rok později Nezbedného bakaláře, obojí podle povídek Z. Wintra. V euforii po osvobození 1945 přibylo přirozeně titulů válečných a politických (např. Němá barikáda podle J. Drdy, Občan Brych podle J. Otčenáška, Nástup podle V. Řezáče).
   Otakar Vávra byl levicový tvůrce, nikoli konjukturalista. Nepředstíral přesvědčení, kterého by neměl. Vůči decizním orgánům neprojevoval více loajality, než musel. Ostatně ti, kteří v únoru nadšeně aklamovali K. Gottwalda, předvídali budoucí vývoj stejně málo jako ti, kteří v listopadu 1989 zvonili klíči. Je zajímavé, že husitská trilogie (podle A. Jiráska), která akcentovala revoluční pojetí zobrazované historie, dnes v době sociální vyprahlosti působí víc obecně lidsky než třídně. V 60. letech uvedl Vávra mimo jiné Romanci pro křídlovku podle básně F. Hrubína, Kladivo na čarodějnice podle románu V. Kaplického. V 70. a 80. letech vytvořil velkoryse pojaté historické rekonstrukce Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy. Z 80. let připomeňme ještě Putování Jana Amose a Evropa tančila valčík, obojí podle románů M. V. Kratochvíla. Tento film o Evropě na pokraji první světové války byl Vávrův film poslední. Mimo historickou posloupnost připomeňme ještě dva filmy podle románů K. Čapka, Krakatit z r. 1948 a První partu z r. 1959. Bylo těch filmů celkem 49, jmenovali jsme jich asi polovinu. Otakar Vávra toužil natočit ještě jeden, aby měl celou padesátku. Ale po r. 1989 se to již nepodařilo, nezískal dostatek finančních prostředků.
   Přehlížím přebohaté dílo Otakara Vávry a uvažuji o tom, že jeho hlavním odkazem a poselstvím je to, co nám v současné krizi hodnot chybí nejvíce: vytrvalé úsilí o kontinuitu dobrého. Ani Vávrovy politicky angažované filmy nebyly prvoplánové agitky. Přinášely obecné lidské hodnoty, uchovávaly, rozmnožovaly a harmonizovaly lidské tvořivé síly, posilovaly odvahu zasazovat se o to lepší v člověku. Otakar Vávra udržoval tradice, chránil a rozmnožoval kulturní dědictví, kultivoval hodnotové orientace. Přičiňoval se o zlidšťování života a světa. Je nezpochybnitelný klasik českého filmu a národní umělec nejen podle oficiálního titulu, ale podle skutečného významu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]