Nemám v úmyslu polemizovat s jednotlivými body článku Jaromíra Sedláka Kulturní politika SSSR nahrávala CIA a MI (Obrys-Kmen 40/2011), ani s Radimem Gondou, který Sedlákovu reakci „vyprovokoval“ (Moderní umění bylo zbraní CIA; Obrys-Kmen 34/2011). Je to tak trochu kafe už jednou převařené. Oba však mají svým způsobem pravdu: umění rozhodně patřilo a patří do arzenálu revoluce i antirevoluce, ať chce, nebo sebevíc nechce.
Jen položím pár otázek.
- Proč si spojení imperialisté celého světa tolik cenili Trockého? Proč mu poskytovali asyl, šířili jeho ideje? To tolik toužili pustit si do bytu permanentní komunistickou revoluci?
Opravdu by je těšilo, kdyby v Sovětském svazu byla bývala vznikla socialistická a komunistická demokracie vyššího typu?
- Proč se Křižník Potěmkin v mnoha zemích Západu nesměl promítat buď vůbec, anebo aspoň bez elektrizující hudby Dmitrije Šostakoviče? Onoho skladatele, na jehož lidských právech jim údajně tolik záleželo?
- Proč vítali mytickou facku, uštědřenou Ejzenštejnovi Stalinem? Jak se o ní dozvěděli?
Nemusím hádat dvakrát – dozajista od Chruščova.
O čem je Ejzenštejnův film Běžin luh? Hlavní hrdina, syn kulaka a alkoholika, odhalí, že otec chce zapálit kolchoz; stačí ho ještě udat, ale palič syna z pomsty zabije. V tehdejší společenské situaci, kdy šlo o povznesení zemědělství, film připadal nejen Stalinovi, ale především dogmatickým levičáckým komisím příliš drastický. Jenže proč dnes litovat pionýra, který udal bojovníka proti bolševismu? Naopak, právě žhář by měl obdržet metál, třeba Zlatou lípu!
Ejzenštejna napadali levičáci, kteří umořili už Majakovského. Kaganovič prohlašoval: „Ejzenštejnovi nemůžeme věřit.“ Stalin režiséra naopak žádal, aby v předvečer války natočil film o vítězství nad cizími vetřelci – Alexandr Něvský. Obdobnou společenskou objednávku tváří v tvář válce plnili umělci i v jiných zemích, i v Československu. Mnozí trpce vyčítali Karlu Čapkovi, že se svým pacifismem stojí stranou. Z podobných důvodů kritizoval nepochybný dogmatik Ždanov Zosčenka a Achmatovovou. V SSSR objednávka zněla: spojit socialismus s vlastenectvím. A po válce: probouzet národní hrdost. Když se divadelníci pochlubili, že jejich inscenaci obdivovali až v Paříži, Stalin namítl: „Tihle Francouzi vám nesahají ani po kotníky. Ruské divadlo nemá ve světě sobě rovného.“ A jindy zase nabádal spisovatele: „Tahle tradice počíná už u Petra – obdiv k Němcům, Francouzům, cizákům, všelijakým hlupákům. Tenhle duch poklonkování se musí vymýtit. Na tohle téma byste měli napsat román.“
A film Ivan Hrozný? V druhém dílu Ejzenštejn navodil paralelu s krvelačným Ježovem (později popraveným nástupcem neméně krvavého Jagody). Nejvíc však vadilo Ejzenštejnovo pojetí cara: „Váš car je nerozhodný, podobá se Hamletovi. Car Ivan byl veliký, moudrý vladař, natolik moudrý, aby do země nepouštěl cizince. Petr Veliký byl také veliký car, jenže se choval k cizincům příliš velkomyslně. Ještě víc Kateřina. Byl vůbec dvůr Alexandra I. ruský? Ne, byl německý... Ivan Hrozný byl velice krutý. Vy můžete ukázat, že byl krutý, Jenže byste měl také ukázat, proč musel být krutý.“ Nakonec však Stalin dodal: „Já vám přece nedávám nějaké pokyny, já vám pouze sděluji připomínky diváka.“ Samozřejmě mocného diváka, dodejme. Facky se však nekonaly.
V Böhmen und Mähren bylo hrdinství nedostatkovým artiklem a tak kolaboranti Zitta von Buchlow alias Mantlová, Lil Adina, Ada Goll, Hanna Witt, Friedrich Zittau, Martin Fritsch, Johann Sasworka, Georg Sirnker točili jeden film za druhým, aby pocukrovali sekyrárny a legalizovali okupaci vtipnými hláškami a la „Zavřete oči, odcházím“, jimiž krmili české „smějící se bestie“. Jenže Frank a spol. neodcházeli a nakonec je museli vyhnat potomci vysmívaného Alexandra Něvského a Ivana Hrozného. Bestie se vysmály i jim: „Rudoarmějec doma vykládá, že v Praze mají zlaté záchody. Když pak přijede do Prahy a zazvoní u bytu starého kamaráda z povstání, volá manželka od dveří: Franto, máš tu toho Rusáka, co ti čural do trombonu.“
Jedno je jisté: nad dnešní filmovou produkcí by byla diskuse bezpředmětná, vždyť o nic než o prachy a ubavení nejde.
- Odkdy se tajné služby zamilovaly do Chruščova, kozáckého baleťáka, notorického lháře a masového vraha, který před válkou škemral v Kremlu o vyšší kvóty, nikoli však kukuřice?
V červnu 1938 píše: „Drahý soudruhu Staline! Ukrajina Vám posílá každý měsíc 17 až 18 tis. zatčených. Moskva potvrzuje 2-3 tisíce. Prosím učinit opatření. Váš milující Nikita Chruščov.“
- Z jakého důvodu litují Slánského, Reicina, Švába a spol., kdyžtě přece tvořili nejzakalenější jádro strany, marxistický bič boží?
- Což rádio opravdu nevynalezl Popov? Což parní stroj opravdu nevynalezl před Wattem Polzunov? Což nesestrojil hromosvod Diviš před Franklinem? Což před Bellem netelefonoval Antonio Meucci či Philip Reis? Což obrazy poprvé nepřenášel z pokoje do pokoje Ivan Ivanovič Tělevizorov? Což Ameriku neobjevil Viking Leif Erichson dávno před Kolumbem? Anebo přece jen Amerigo Vespucci? Což se nenašel neandrtálec na ideově vhodnějším místě než sinantrop, člověk čínský? Poháněl parníky šroubem Ressel, nebo Archimédes? Byla dřív slepice, nebo vejce?
Budeš se divit, Jaromíre, ale Lomonosov opravdu objevil skoro všecko. Jako první definoval zákon zachování hmoty (r. 1756), o dobrých 18 let - jestli dobře počítám - před Lavoisierem (r. 1774), a první definoval zákon zachování energie (již v r. 1748!), což stačí na dvojnásobnou nesmrtelnost. Jenže Lomonosovi to nedalo, jako by tušil českého nevěřícího Tomáše, a objevil princip chladu a tepla, vysvětlil příčiny zemětřesení, poprvé změřil elektrické napětí a navrch přidal dvě stovky objevů a vynálezů. S tím nic nenadělá ani rádobyvtipný polský historik Radzinski, byť našim severním sousedům nelze upřít vynález líbání ruky. Ať radši dává pozor, aby mu paní Sklodowskou nezabrali Francouzi!
- Kde sebral Jevtušenko obvinění SSSR z antisemitismu? Snad ne od Chruščova, který nechal odpravit židovského intelektuála Beriju? (Nebyl samozřejmě sám. Spiklenci se zřejmě něčeho báli. Sjednocení Německa, které Berija připravoval? Reforem?) Antisemitismus ve státě stalinisty Kaganoviče, nehledě na otce-zakladatele Trockého, Zinověva, Kameněva, Sverdlova, na geniálního spisovatele a horlivého čekistu Babela? Na všemocného Jagodu či šéfa gulagů Silvestra Jakovleviče Mejsaka? Doporučuji přečíst si Solženicynovu knihu Dvě stě let pospolu - Dějiny rusko-židovských vztahů. (Příznačná byla reakce kritiky: Solženicyn zblbnul. Nebo už z něj nešlo nic protisovětského vydojit?) Antisemitismus naplno vypukl teprve dnes, kdy se v Rusku takřka všeobecně považuje převrat za osvobození od „židovského jha“, což jen potvrzuje tezi, že antikomunismus rovná se antisemitismus.
- O Jevtušenkově charakteru víme své. Byl to ruský Kohout sui generis, ačkoli co se talentu týče, byl Pavka proti Jevtušenkovi pouhým kapounem.
A není dovolávání se Pavla Kohouta cosi jako exhumace? Vždyť se zmíněným ultradogmatikem „Standou“ Neumannem patřil k nejhorlivějším prznitelům československé mládeže. V čí režii přečetl dopis, který tolik rozrušil dalšího dogmatika Hendrycha? A Václav Havel? Kéž by na inkriminovaném sjezdu promluvil poprvé a naposled!
- Není dnes zřejmé, že Orwell nepsal o socialismu, nýbrž o posledním stadiu kapitalismu? Stejně jako Franz Kafka postavil antipomník odcizenému člověku Anno Domini 2011, který z Kafky nedokáže přečíst ani řádku, promenuje po Staromáku v kafkovském tričku, leč veškerou „moudrost“ nasává z bedny?
Kdyby si Sedlákovi mládežníci byli bývali Orwellovy knihy přečetli, místo aby je naházeli do Dunaje, k čemuž je nikdo nenutil, mohli se poučit a navíc se už tenkrát chovat ekologicky.
- Jistěže měl Sovětský svaz zajistit mládeži k bezplatnému vzdělání ještě džíny a rockové nahrávky. Jenže ono to vzdělání něco stálo. Nu, dnes má ruská mládež možnost nakoupit si džínsů, kolik libo, respektive kolik sežene rublů. Je však šťastnější? Ruský neokapitalismus nás bezděčně připravil o anekdotu: „Co je ruská trojka? Dva souloží a třetí hlídá džíny.“
Lze míchat jablka s hruškami? Třemi válkami - první světovou, občanskou a Velkou vlasteneckou - rozvrácenou zemi srovnávat s intaktními USA, vypaseným Albionem a přeslazenou Francií, tyjící z kolonií, v nichž se chovali k domorodcům tak, že Jakir či Antonov-Ovsejenko blednou závistí?
- Není konstrukce o povolání Gorbačova do Kremlu á konto jedné stupidní (ovšem pro Gorbačova charakteristické!) recenze přitažená za vlasy?
- Není orgiasticky okřepčená Malá země Odcházení naruby? Jenže Brežněv aspoň bojoval. Za Havla bojoval Gorbačov, když přikázal poslušným československým komunistům, aby ho zvolili.
Je to celé nějak zamotané, což? Ovšem jedno je jisté: politika do kultury patří, politici nikoli. Bohužel křupani jsou všude, pane vachmajstr!
Konec vše napraví. Lépe řečeno teprve konec napraví vše. Ovšem dá to fušku! Jak jasnozřivě napsal Vítězslav Nezval v Neviditelné Moskvě:
„Hrůza z života v zemích se soukromým vlastnictvím, hrůza, jež bázlivě očekává zítřek a ničí myšlenkou na něj, na jeho nejisté perspektivy, klid nocí, ochromuje veselí a radost skrblictvím, spekulacemi, systémem výpočtů, jejichž základ se neustále bortí, tato hrůza ze života i smrti není metafyzickou hrůzou. Je to hrůza podněcovaná důsledky materiálního původu, které se snaží zotročit lidstvo natolik, že pro neustálé starosti, jež přináší život v zemích s kapitalistickou výrobou, neodváží se člověk bez hrůzy žít, ani umírat. Starost o ty, kdo přijdou po nás, kdo zdědí naše bohatství nebo naši bídu, chystá pro budoucí, přes nejlepší vůli svých obětí, peklo a nic než peklo…
Viděl jsem znovu překrásné československé vesnice a městečka, jež se mi dřív nezdála býti překrásná, nýbrž veselá, a dnes jsem viděl na dně každého místo rybníků smutek. Viděl jsem krajinu nad jiné bohatší a proměnlivou, takže to ve mně vzbudilo krásný údiv. Ale na dně této krásy, jíž jsem si dřív nevšímal, byla těžká tesknota, která již neměla svůj původ v impresi, nýbrž v objektivních příčinách, které se nedaly odstranit ani malířským štětcem, ani přepracovati mocí slova…
Jen malé procento z trpících je si vědomo, že jedna epocha, nejplodnější v dějinách, které přece rychlými kroky svých lidí, živých jako já a cítících všecko to, co já cítím, nemohou než jíti kupředu, se vyžila, a že je právě na vratkém bodě, kdy její těžiště kleslo a kdy žádná umělá podpěra nebude dost pevná, aby toto pokleslé těžiště udržela.“
Básník není slepý, vidí, co neviděli jiní. Ochraňuje, co jiní zapomněli. Tuší zítřek, zatímco jiní přestali věřit včerejšku a žijí jen pro ten dnešní den.
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)