„… Nedávám Vám tedy žádné rady ani předpisy. Snad jen jedinou. Poezii je třeba milovat – šťastně či nešťastně, to už je jedno. Jaká má být ta láska, cítíte i víte stejně dobře, jako já. Je to prostě láska ke světu. K jakému? Snad právě Vaše poezie najde na to odpověď. A snad je úkolem poezie ne odpovídat, ale klást otázky.
Mládí jsme prožili - moje generace - v partyzánských oddílech, na nucených pracích, v táborech smrti a ve vězeních. Pochyboval jsem, zda existují takové metafory, takové obrazy, aby unesly zkušenost mé generace. City nechtěly být popisovány a líčeny, chtěly se vyjadřovat přímo – takový byl začátek mé poetiky.“
Autorem závěru Dopisu mladým básníkům (v Bratislavě, 6. prosince 1957) je Tadeusz Róźewicz (9. října 1921 v Radomsku), polský básník, prozaik, dramatik, autor filmových scénářů spolu s bratrem. Dopis je uveden v záslužném souboru dokumentů o životě a díle i ohlasu autora ve vynikajícím překladu Vlasty Dvořáčkové s názvem Apokalypsa a … (Paseka, Praha – Litomyšl 2004). Z ohlasů cituji slova Wislawy Szymborské: „Nemohu si ani představit, jak by vypadala poválečná polská poezie bez T. Róźewicze. Všichni mu za něco vděčíme, ačkoli ne každý z nás se k němu dokáže přiznat.“
Myslím, že v současném rozvracení paměti národa, zejména slovanských národů, je docela problematické hlásit se k Róźewiczově silné „poezii po Osvětimi“, vyjadřující spíše pesimismus, válečné katastrofy, rozpad dosavadního světa a zásad v něm platných. K výboru veršů Jak světlo pavučinou (Melantrich 1995) - název podle básně Pronikání: „Smrt proniká životem jak světlo pavučinou“ v překladu V. Dvořáčkové se často vracím jako k souhrnu hodnot, o nichž V. Nezval v Levitaci říká: „Zbavovat těžké věci tíže… umět zvedat moře do výše… nadlehčit lidský úděl smrt a děs.“ Proto nepřekvapuje například výborná odezva na Róźewiczovo Vyprávění o starých ženách, zahrnuté ve zmíněné sbírce i v Apokalypse a - zde včetně informace o této básnické skladbě vytesané do žulového monolitu z Básně pomníku polsky, finsky a anglicky v Helsinkách (viz měsíčník Slovanská vzájemnost č. 141 – březen 2011). Proč odezva? Protože básník říká: „… mám rád / staré ženy / zlé ženy / jsou solí země… zbabělost i hrdinství / velkost i malost / vidí v patřičných rozměrech / přibližných s požadavky / všedního dne… jejich synové objevují Ameriku /padají u Thermopyl / umírají na křížích / dobývají vesmír… staré ženy vstávají za svítání / jdou do města, kupují mléko, chleba…“ Protože: „… jen hlupáci se smějí / starým ženám…“ Vyprávění je pravdivé, zajímavě kontrastní, laskavé, ozdobené světovostí mužů a pozdvihováním nad ošklivost, opuštěnost, zchudlost, skomírání, zkrátka nad bezútěšnost úžasné poetiky Starých žen našeho básníka Františka Halase. To je ale jen pokus o marnou srovnatelnost básnických perel, jež neumírají…
Samotné názvy básní ve sbírce vypovídají o silných „tématech“: Zachráněný závěr: „Je mi čtyřiadvacet let / zachránil jsem se / když mě vedli k jatkám“, Tvář vlasti: „… první láska / les na obzoru / hroby… vlast se směje… na počátku je / vlast / velice blízko / na dosah ruky / teprve později roste / krvácí“ a bolí“, Měšťácká smrt: „… Když přestáváš / ode dne ke dni / nenávidět i milovat / když objevíš zlatou střední cestu / začíná umírání“, Copánek z osvětimského muzea, Uprostřed života, Skica k současné milostné básni, Kácení stromu, Olověný vojáček: „… postavili novou velkou / armádu pomníků /, Přišli, aby spatřili básníka: „vidím kdovíjaké konání / před kdovíjakým myšlením… kdovíjaký fejetonista se proměňuje / v kdovíjakého moralistu… kdovíjakost zachvacuje masy i elity… ale to je teprve začátek“. V závěrečné básnické skladbě Dezertéři hledá místo odpočinku pro „dezertéry ze všech armád světa“, hledá místo pro pomník „postavený úkradkem k nebi / pod zemí / pomník postavený očima / matek žen, sester, milenek / pomník beze jména a příjmení / pomník postavený z hanby zoufalství strachu“.
Překvapuje, jistěže jen zlehka, že v roce devadesátin není tento „korunní svědek 20. století“ vedle Czeslawa Milosze, básníka, prozaika, překladatele, emigranta od r. 1951, nositele Nobelovy ceny 1980 – připomenut v říjnovém programu Polského institutu v Praze. Není prý tak jednoduché v oficiálním Roce C. Milosze k 100. výročí jeho narození (30. června 1911), s pravidelnými výstavami a besedami o četných překladech jeho díla, zařazovat ohlas Róźewiczovy tvorby. Koneckonců byl v Československu několikrát, má tu pamětníky… jeho tvorba je naštěstí přeložena do více než 40 jazyků. Naštěstí má už z dřívější doby s méně vymazanou pamětí dost domácích i zahraničních cen, což je v českém areálu zvráceností při jejich udělování jev spíše na infarkt.
Tadeusz Róźewicz prý vzhledem k věku už pět let necestuje do zahraničí. Jen na dálku se mohou otcové, rodiče a prarodiče ptát básníka lásky ke světu, také „básníka smetišť“, zda je alespoň trochu přenosná zkušenost člověka zděšeného hrůzami války, „adaptovaného“ na mír v „pravdě a lásce.“ Hodně zdraví, Básníku!“
Autor: JANA VACKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |