S JANEM HRADILEM, biskupem Církve československé husitské o životě s kalichem a křížem hovoří Ivanka Džiubová
Tento rok je rokem 90. výročí založení Církve československé husitské (CČSH), při založení jen Církve československé. V čem spočívala potřeba a podstata vzniku nové církve mezi už tolika etablovanými?
Víte, 90. výročí Církve československé husitské není vlastně skutečné výročí. V dějinách Českého království a s tím spojených dějin církevních se husité a husitství promítalo přímo v dnešní římskokatolické církvi. Hus, který byl bezpochyby žákem Viklefovy teologické literatury a usiloval o nápravu církve v duchu biblických ideálů, neovlivnil pouze 15. století, promítl se v církevních dějinách českého křesťanství. Nejen to. Husovo učení a husitismus podstatně ovlivnily náboženské, sociální a politické dějiny Evropy a navazuje na ně evropská reformace 16. století. Husité komunikovali s pozdější luteránskou reformací, avšak ani Slovensku se nevyhnuli. Kolik desítek kostelů v nynější Slovenské republice bylo původně husitských! Zůstává však skutečností, že k historickému vydělení – odštěpení Církve československé husitské došlo v roce 1920 jednak pod vlivem možností v novém státním útvaru Československo, jednak z popudu exkomunikované katolické moderny, která se zasazovala o zrušení celibátu. Dokladem je skutečnost, že prvních 144 kněží byli knězi katoličtí. K nově založené církvi přešel milion věřících.
Mladou církev Vatikán odsoudil. Už 15. 1. 1920 na její založení reagovala kongregace Svatého oficia rozhořčeným dekretem, jímž tuto církev proklíná. Jaká je dnešní situace?
Ano, Vatikán neprodleně uvrhl na naši církev klatbu. Byl to středověký nesmyslný úkon, který již nikdo nebral vážně. Ke klatbě dnes všichni cudně mlčí. Vzájemné vztahy však jsou dnes mimořádně korektní – dobré. Pouze ojediněle se objeví projevy, které připomínají středověk, ale je jich tak málo, že nejsou důležité.
Podle statutu je CČSH národní, demokratická, orientovaná sociálně eticky, je společenstvím respektujícím svobodu svědomí. Co to znamená?
Podíváme-li se na dějiny lidstva, obzvláště na 19. a 20. století, postoj středověkých církví se mění. Dochází k jasné liberalizaci. Tato skutečnost má bezpochyby vliv na důraz osobního postoje člověka k vlastní spáse. Zodpovědnost každého jedince v míře vlastní svobody svědomí. Bůh dal člověku již při Stvoření svobodu vymezenou Desaterem. Desatero je přijímáno v rámci mého vlastního postoje – mého svědomí.
Náboženství, víry, církve byly hybnou sílou všech dob, různých civilizací, celých dějin člověka, ovlivňovaly vzdělanost, po dlouhou dobu existoval církevní monopol gramotnosti. Mnohdy však byly brzdou, zpátečnictvím. Čím dnes CČSH přispívá k obohacování, zkvalitňování života?
Ano, náboženství bylo jednoznačně hybnou tvůrčí silou různorodých civilizací, avšak také velice často se nejvyšší představitelé církví, denominací a sekt uchylovali k diktátu, který schovávali za výroky pravdy, čistoty, lásky – inkvizice je toho dokladem. Já jsem optimista a věřím, že i dnes mohou církve za určitých okolností lidi ovlivnit. Coby kacíř popravený Savonarola vysvětloval úspěchy prvokřesťanské církve tím, že měla zlaté biskupy a dřevěné kalichy. Dnes je to naopak, máme zlaté kalichy a velice zkostnatělé biskupy - mezi kněžími se tomu říká „mitróza“ – kdo obdrží biskupskou mitru, tomu často ztvrdne páteř. Tragédií většiny církví je, že z Boha dělají strašáka a z farářů smutné muže. Úplně zbytečně. Evangelium je přece radostná zvěst! Podepisuji se také pod Lutherův výrok, když prohlásil: „Kdyby Bůh nerozuměl legraci, nechci být křesťanem! Věřím, že do Království nebeského přicházejí omilostnění hříšníci, nikoliv svatí. Ti tam nedojdou, protože nejsou.“ Nejvíc jsem se v životě bál těch, kteří v rámci smutného šklebu měli za to, že jsou svatí. Jakýkoliv fanatismus je nezdravý.
Církve spoluúčastí, zasahováním do politiky ovlivňovaly také politickou situaci života. V politice i víře by mělo jít především o člověka. V čem vidíte styčné body, přínos duchovního působení v politickém prostoru?
Církev spojuje všechny typy lidí – hříšné, méně hříšné, hloupé i chytré. Církev působí úhlopříčně přes všechna spektra lidí a je tu proto, aby tímto světem kulhající člověk neupadl. Proto i v dnešní politické situaci postsocialistických států by církev měla být jistotou tradic, ne jenom víry, ne jenom typu zbožnosti, ale hlavně sebereflexí Desatera přikázání, které je doplněno Ježíšem: „...Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“
V roce 1970 přijala CČSH přívlastek husitská. Proč?
Název Církev československá působil ve světě problém, protože někteří měli pocit, že jde o typickou nacionalistickou církev orientovanou na stát, ale my jsme tím dokladovali dvě různorodé tradice, kde hlavní tradicí je husitství, které žádalo nápravu církve.
Jedním z proudů husitské ideologie byla kritika feudální společnosti s jejím stavovsko-třídním rozdělením a v té souvislosti kritika politických a sociálních privilegií. Jak se stavíte k bývalé socialistické a dnešní postkapitalistické společenské formaci u nás z tohoto zorného úhlu?
Dnešní čas naší společnosti není postkapitalistický. Je dobou dozrávání, nových ekonomických formací s návyky, které jsme si přinesli ze socialistické ideologie. To přece nejde jinak. K tomuto různorodému vývoji musíme připočítat také vlivy lidských vlastností – sobectví, lakoty, nenažranosti a na druhé straně sociálního cítění, lásky, velkorysosti. Člověk na konci svého života nemůže přijít k Božímu soudu bez hříchu, avšak měl by mít v sobě přirozenou lásku.
Je rozdíl v chápání víry mezi mužem a ženou? Kolik je dnes v rámci feministické teologie ordinováno žen do funkce církevního kazatele CČSH?
Muž a žena jedno tělo jsou. Feministická teologie je výsledek všelijakých komplexů jak na straně žen, tak na straně mužů. Rozdíl mezi mužem a ženou farářem v rámci chápání víry nevidím, avšak bezpochyby žena a muž – farář vykonávají svoji práci rozdílně. To nejde sdělit v jedné odpovědi. Je to velice složité a sahá až k podstatě bytí žen a mužů. Naše církev má dnes zhruba 50 % kněží mužů a 50 % kněží žen. V Olomoucké diecézi dokonce poprvé v dějinách zasedla na biskupský stolec žena.
Jaký je váš postoj k beatifikaci a k aktuální beatifikaci papeže Jana Pavla II.?
Můj postoj k beatifikaci jakéhokoliv člověka je jasný. Je to postoj vyčtený z Písma svatého: „Neřekneš člověku svatý.“
Kdy a jak jste došel k poznání kdo jsem, co jsem, co chci dělat, k rozhodnutí vzít do ruky pastýřskou hůl?
V mé rodině bylo mnoho kněží, od katolických, řeckokatolických až ke kněžím husitským. Můj otec byl farář CČSH. Pracoval v den sváteční, když druzí odpočívali, a já jsem s ním rád jezdil na bohoslužby. Byl laskavý šibal, v každé době si uměl kolem sebe vytvořit ostrůvek, kde každý mohl svobodně myslet, a nabízel jej i jiným. Měl hodně přátel a na faře bývalo veselo. Byly jsme čtyři děti – dva chlapci a dvě děvčata – a všichni jsme kněžími CČSH. Že jsme se jimi stali, přišlo jaksi samozřejmě, dáno výchovou, prostředím, krásou farního úřadu, a tak ani nevím, kdy jsem se pro toto povolání rozhodl.
Žijete v České republice, v Újezdu u Brna, ale vaše náboženská obec je na Slovensku. Co to obnáší, jaký je váš profesní život?
Poté, co mi byl v Čechách dvakrát odňat státní souhlas, jsem v roce 1988 přišel na Slovensko. Mám rád Slovensko a tento problém necítím nacionálně. V Bratislavě pravidelně sloužím bohoslužby, vedu biblické hodiny, po kterých ještě s farníky rozmlouvám a řešíme lidské, světské i náboženské problémy, navštěvuji naše farnosti v Košicích, obci Liptovská Osada a Martině, navštěvuji věznice, nikoliv však pro „lov duší“, jak by se mnozí mohli mylně domnívat a řeším problémy a úkoly, které pro mě vyplývají z postu slovenského biskupa, například rekonstrukci chátrajícího kostela vybudovaného CČSH v Liptovské Osadě v roce 1930, stavbu kostela v Bratislavě atd. Na Slovensku je to trochu jiné než u nás. Na Slovensku jsou lidé, kteří tuší Boha intenzivněji než sekularizovaná ČR. Moji farníci jsou samí myslící lidé a to mi dává lepší pocit, než kdyby mi naslouchalo s prominutím stádo – otec tomu říkal „nebeské kozy“. Ty když vlezou do zahrady, nadělají víc škody než užitku, přestože jsou ráno, v poledne i večer na kolenou... Slovenskou obec tvoří většinou potomci české inteligence, co kdysi na Slovensko nesla osvětu. A že jsem z Moravy, nikomu nevadí. Bratislavská obec se stala mojí širší rodinou. Také působím v Ekumenické radě církví v SR. Když se někdo diví, proč se po rozdělení státu CČSH nerozdělila, říkám jim: Stát to někdy nevydrží, ale církev je věčná.
Chytrost a moudrost nejsou totožné. Co musí převažovat, jaký druh talentu potřebujete k výkonu, abyste neměl posluchače, kteří sice slyší, ale méně naslouchají?
Jestli má být člověk chytrý nebo moudrý? O to vůbec nejde. Jsem rád, když lidé mají své svobody i projevy, mají různorodost názorů. Člověk ve svém projevu musí být osobní, pravdivý, někdy i méně kompromisní, aby lidé kolem něho chápali dané jistoty, aby pochopili, že demokracie není chaos a svévole. Křesťanství není falešná bezbřehá demokracie. Na druhou stranu nesmí být ani inkviziční příkaz. Křesťanství musí být každodenní krása bytí s radostí, že mám svobodu, ale vedle sebe Boha, který není Bohem mstícím se, nýbrž milosrdným.
A váš život v soukromí?
Soukromí? Farář je v práci vlastně čtyřiadvacet hodin denně. Své povolání chápu jako službu lidem i v docela prozaických věcech, tak za mnou přicházejí a ani nemusí jít o farníky. S čím? To je různé. Mnohé jsem řešil jako obecní zastupitel přes finance a po dvě volební období jako starosta obce Újezd u Brna, i když si nemyslím, že mé zvolení je dokladem mých kvalit – možná jsem náhrada za horšího, ale přesto mě těší, že mne, nekatolíka, lidé berou. U nás v Újezdě je totiž římskokatolická přesila. Kdysi jsem také sportoval, ale mé dnešní „barokní tvary“! Sport nahradila rychlá jízda autem, za rok najezdím v průměru 75 000 km. Vedle kunsthistorie je mým koníčkem historie 19. a 20. století. Církev v té době selhala, mnoho vědců a myslících lidí se tehdy rozešlo se zkostnatělými církevními dogmaty a někteří dokonce s Hospodinem. Dnešní materialismus je za to trestem! Mám rád život s jeho plnou radostí a jsem velice rád, že nežiji v církvi, která přikazuje celibát. I já musím místy naslouchat své choti, ale nejen naslouchat. Jsou také chvíle, kdy v zájmu klidu, míru a pokoje musím poslouchat. Někdy se však i trochu vzepřu, ale není mi to nic platné. Ovšem takto trpí každý mužský.
Co pokládáte za zisk a co za ztrátu společnosti po roce 1989 a po rozdělení ČSFR v roce 1993?
Rok 1989 přinesl spoustu změn, které budou pochopeny a označeny až v dějinách. Některé věci se děly skutečně zbytečně překotně. Avšak rok 1989 přinesl jednu důležitou skutečnost – svobodu celosvětového pohybu, migraci, která otevřela úžasné spektrum poznání, personálního, mezilidského styku. K rozdělení ČSFR v roce 1993 přistupuji jako k rozvodu z rozumu. Dva však zmůžou mnohem víc. Nejsem rád, že jsme se rozdělili, ale třeba se jednou sejdeme na jiné platformě.
Čas přináší změny – všudypřítomný prach sedá také na křesťanskou víru, dochází k odcizování se náboženství, opouštění tradic, amerikanizaci našeho života. Jak můžete do tohoto dění zasáhnout?
Toto má každý člověk ve svých rukách. Nemám rád nacionalismus a nemám rád internacionalismus. Jedu-li v Tatrách a nadechnu-li se té úžasné atmosféry, vůbec mě ani nenapadne, že Tatry leží v jiném státě než v mém. Všude, kde je mi krásně, jsem doma.
Máte nějaký lidský i biskupský odkaz pro naše čtenáře?
Že svět, společnost, jsou podobny krásné zahradě, v které musí být nejenom květinová zahrada, ale i zahrada zeleninová. Pokud je v krásné zahradě zeleninové i květinové pěkně, musí být v této zahradě kompost, v kterém se schází nedostatky i přebytky obou zahrad v jednom místě. Když do zahrady vstoupí moudrý člověk, nevšímá si kompostu, s tím počítá. Má radost z obou zahrad. Vstoupí-li do zahrady „prase“, začne se rochnit v kompostu a vůbec si nepovšimne dvou krásných zahrad. Záleží pouze na nás, kam se zařadíme.
Dr. h. c. ThDr. Jan HRADIL, Th.D.
(nar. 1952), slovenský biskup Církve československé husitské, je absolventem Husitské teologické fakulty UK. Během studia pracoval jako pomocná vědecká síla u profesora Kaňáka. Působil jako farář CČSH v Náměšti nad Oslavou, Moravské Třebové, Mělníku, od r. 1988 v Bratislavě. V r. 1992 byl jmenován generálním vikářem, v r. 2000 byl zvolen biskupem CČSH. Je činný v Ekumenické radě církví na Slovensku. Publikuje v českém a slovenském církevním tisku. S manželkou učitelkou a dvěma dětmi žije v Újezdě u Brna.
Autor: JAN HRADIL, IVANKA DŽIUBOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |