Situace ve Šluknovském výběžku vyvolává vášně – oprávněné a omluvitelné, ale i odsouzení a zavrženíhodné. Laskavý čtenář promine, že ve svém článku nebudu ani rozdmýchávat protiromské nálady a uvádět oprávněné protiromské námitky nezaslouženě trpících občanů, ani kritizovat nedostatečnost a totální bezkoncepčnost vládních přístupů, které rozhodně nejsou „geniální“.
Místo toho se pokusím do jisté míry dělat advokáta nikoli nepřizpůsobivým vrstvám Romů, ale romskému etniku jako celku. Považuji to za svůj dluh vůči romským kamarádům, s kterými jsem vyrůstal a kteří byli od doby, co moje dětské vzpomínky sahají, a jsou dodneška velice „přizpůsobivými“ a slušnými občany středočeského maloměsta.
Při řešení nejen šluknovského, ale přímo romského problému se namnoze (i v levicových přístupech) objevuje požadavek zacházet s Romy jako s každými jinými občany ČR – v levicových přístupech např. zajistit jim práci jako všem nezaměstnaným, v pravicových a populistických – skoncovat se jejich neoprávněným ochraňováním a rozmazlováním. V této souvislosti však, jistě k nelibosti řady čtenářů, musím prohlásit, že nestačí zacházet s Romy jako s každým jiným a dávat jim stejné šance jako ostatním. Romové mají totiž významný objektivní handicap, který nelze ignorovat, bohužel však při politických řešeních zhusta ignorován je. Ten, kdo mne chce teď označit za fašistu konstatujícího méněcennost Romů, nebo ten, kdo mne chce kritizovat za bezzubé „lidskoprávnictví“, ať prosím ještě chvíli počká.
K vysvětlení zmíněného handicapu Romů nechci jít do genetiky, ale do historie společenských vztahů, v kterých se Romové od svého vypuzení z Indie pohybovali – samozřejmě, tato historie nemůže omluvit řádění demoralizovaných sociopatických skupin mezi současnými Romy, o jejichž podílu v romském etniku si nedovolím diskutovat.
Mají-li pravdu historici, tak Romové, potomci velké předárijské civilizace, ztratili ve své zemi všechno, co jim mohlo zajistit zdárný vývoj od rodové společnosti bez diferenciace dělbou práce k dalším vývojovým etapám. Bez speciálně vyčleněné inteligence a pevnější řídící elity, vytlačeni do kočovných komunit, na které v dělbě práce zbyly jen podřadné, společensky dehonestované a jen v omezené míře potřebné činnosti, zahájili své putování do Evropy. Evropská civilizace – ať už feudální nebo ji následující kapitalistická - je v podstatě nepřijala, nedovolila jim začlenit se do nosných oblastí společenské aktivity – zemědělství a později průmyslové výroby, na rozdíl od Židů, které spojila s tak významnými odvětvími jako obchod a peněžnictví. Navíc je od počátku stíhala takovými represivními opatřeními, v kterých život Roma nic neznamenal. Nelze se divit, že historicky se formující tradiční prvky mentality Roma nezvyklého jak zemědělskému lopotění od slunka do slunka, tak přísné tovární kázni má asi nejblíže k pravěkému lovci, obklopenému nepřátelskou přírodou, který si z této přírody bere, případně i násilím, co si může sebrat teď, a na budoucnost, ukládání zásob apod. nemyslí. Ve středověké a kapitalistické a později i protosocialistické většinové společnosti byla pro řadu Romů, přesněji jejich příbuzenských komunit, touto nepřátelskou přírodou většinová společnost, od níž nebylo a není hanba si potřebné věci ukradnout a zmizet. Holocaust Romů za druhé světové války, který vyhubil především ty Romy, které se kapitalismu přece jen podařilo usadit a propojit s majoritou, musel toto schéma ve vědomí či podvědomí Romů ještě upevnit.
Protosocialismus se pokusil tento problém řešit – zprvu s entuziasmem, jako sociální problém a problém zaměstnanosti, později, jak mu ubývalo sil, už jen předstíral, že problém řeší. Vrcholné chyby se dopustil, když do panelákových sídlišť sestěhoval nejrůznější komunity Romů s odlišnými zvyky, stravováním, kulturou, předsudky vůči ostatním komunitám apod. Karel May by asi pochopil, že není možné do paneláků sestěhovat Apače, Komanče či Kiowy, aniž bychom se dostali do velkých problémů. A začlenění do společnosti, které jim systém nabídl, byla těžká fyzická práce na okrajích moderní výroby s nízkým společenským statusem (i když třeba dobře placená). Leckdy ovšem byli Romové do této práce začleňováni nikoli jako svobodní a rovnoprávní občané, ale prostřednictvím svých různých rodových představitelů (lidově nazývaných „baroni“, či dokonce lichvářů (viz film Radikální řez, kde tohoto lichváře perfektně ztvárnil M. Labuda), kteří jim jejich výdělky sebrali (připouštím, že možná k jejich prospěchu). Jako kompenzaci za těžkou práci a nízký status systém nabídl Romům dávky nevázané na pracovní výkon a osvojování si obecných civilizačních norem, což nakonec u Romů zabilo i tak výrazný znak, jako je vědomí povinnosti postarat se o děti.
V době, kdy těžká fyzická práce začala více a více ustupovat na okraj moderní výroby, přišla sametová revoluce a kapitalismus, který velmi brzy dal Romům najevo, že je přes různé krásné řečičky a rituály vlastně nepotřebuje. Objevily se pravicové síly zahajující proti nim tažení, atmosféra nepříznivá pro jejich přijímání do práce a společensky se s nimi kontaktovat (podotýkám, že i s těmi slušnými a přizpůsobivými) zhoršující se tím více, čím více nezaměstnanost a sociální vyloučení začalo postihovat i majoritu. Rozeštvávání neprivilegovaných vrstev mezi sebou – to kapitalismus vždycky dobře uměl, i když ten náš to dobře skrýval pod pláštíkem neustálé „lidskoprávní“ argumentace a formálního horování pro emancipaci Romů a protesty proti stavbě vepřince v Letech, na kterýchžto aktivitách a vyčleněných financích se přiživovalo (zřejmě i ještě přiživuje) mnoho konjunkturalistů z obou etnik. Kapitalismus neřešil ani problém vnitřních rodových řídících struktur a mechanismů udržujících i ty Romy, kteří usilovali o sociální a společenský vzestup, v nemotivujícím a stále více degenerujícím prostředí komunit uzavírajících se do sebe a obrňujících se před světem „gádžů“, zároveň však ztrativších staré sebezáchovné mechanismy a kontaminovaných brutální kapitalistickou morálkou, včetně honby za konzumem. Právě tato kontaminace spojená s výše uvedeným nezájmem racionálně hospodařit a myslet na budoucnost přivedla Romy do rukou lichvářů (kteří jinak existovali již v protosocialismu).
Sebezáchovný pud nakonec odvedl mnoho Romů do oblasti, která jediná byla volná - do oblasti kriminality, což je dále vzdálilo způsobu života majority a dále zesílilo sociopatické rysy formující se v minulosti. Struktury rodových představitelů či moderních lichvářů se propojily s institucí „kápů“ kriminální činnosti. O progresivní elitě si Romové mohou jen nechat zdát, protože většina jejich skutečné duchovní elity se z romských komunit vyčleňuje a řada jakoby představitelů romského etnika jsou spíše podnikateli s romskou otázkou než lidmi starajícími se osud svého etnika. Formy bydlení a ghetoizace problém soužití Romů s majoritou ještě umocnily.
Ještě jednou opakuji, že nechci omlouvat romské excesy. Pouze apeluji na to, aby ti, kdo dávají praktické návrhy, s těmito skutečnostmi počítali, jinak sebevětší částky určené pro pozvednutí Romů zmizí v černé díře, represe vyvolá odpor a odebírání dávek povede jen ke zvýšené kriminalitě. V této oblasti by měla být poznávací a programátorská aktivita levice jako celku daleko více znát, nemá-li všechno převálcovat destruktivní emoce rozdmýchávaná různými fašizoidními elementy. Právě před tím jsem chtěl varovat.
Autor: JOSEF HELLER
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |