Knih o našich školách, s tematikou studentů a jejich profesorů bylo napsáno mnoho a mnoho; jejich výčet by přesáhl „kapacitní možnosti“ jakéhokoli bibliografického svazku, ne-li časopisu. Jde o žánrově velmi pestrý vějíř, v němž najdeme ty nejkratší útvary, tedy anekdoty a vtipné výroky, nesčetné prózy pro děti a mládež, ale i ty rozsáhlejší, beletrizované kroniky, kantorské paměti, idylické nebo romantické obrázky, romány a povídky satirické i humoristické, realistické, ba i naturalistické. Jako patrně nejznámější ve světové literatuře uveďme Džungli před tabulí Američana Evana Huntera, známějšího pod dalším pseudonymem Ed McBain, a romány Leo Rostena o panu Kaplanovi; v české literatuře nelze přehlížet nezapomenutelnou vlasteneckou idylu Boženy Němcové Pan učitel nebo Študáky a kantory Jaroslava Žáka, ponecháme-li stranou četné realizované filmové a televizní scénáře. Do tohoto mnohostranného tematického řečiště vstoupila před několika měsíci próza novelistického rozsahu, a románových ambicí, kterou její autor Vladimír Kolár nazval BYLO TO HUSTÝ, PANE PROFESORE (Obolos, Praha 2011, 111 str.).
Hlavní postavou (a opravdovým hrdinou svého druhu) je čerstvý padesátník Zdeněk, o jehož minulosti se dozvídáme jen to, že kdysi pracoval ve vědeckém ústavu a poté v redakci, naposledy v deníku, který se „neodvolatelně potácel ke své zkáze“ (s. 5). Jde o částečně autobiografickou postavu; kniha i jinými motivy prozrazuje, že jejím primárním pramenem byla žitá zkušenost autora textu, jenž jako středoškolský učitel působil několik let v Praze (zde se také děj prózy odehrává). Zdeněk se přihlásí do konkurzu na místo češtináře jedné soukromé střední odborné školy, kde prožije bezmála rok svého života naplněného přednášením, únavnými výchovnými dialogy, stresem, opravami několika set testů a slohových prací... Rutinou?
Čtenáře odchovaného školstvím s jistým drilem, důrazem na faktografii a z ní se odvíjející znalosti zákonitostí, podřizujícího se autoritě a kázni, budou mnohé scény šokovat, od obrazu opilství, rvaček a vulgárně erotických komentářů (např. na poprázdninovém kurzu), přes rafinovanou nebo přihlouplou drzost studentů, mezi nimiž Zdeněk zjišťuje propastné rozdíly (největší motivaci ke studiu mají paradoxně cizinci, Bělorus a dívka vietnamské národnosti), až po bezkoncepčnost a utilitarismus vedení školy. Čtenáře znalého reálií dnešní střední školy však nic z toho, co je zobrazeno-předvedeno, nepřekvapí, právě naopak – situace na mnohých pedagogických ústavech je podstatně horší, než se zde předvádí, a Zdeněk, výjimečný kantor ze „staré školy“, humanista a vyznavač kantovské morálky, by zde působil mnohem více šokujícím dojmem než v modelovém světě recenzované prózy. Jen jako příklad: metoda frontálního výkladu uplatňovaná Zdeňkem, výkladu, který studenti poslouchají a z něhož si sami dělají relevantní záznamy-poznámky do sešitů, je při úrovni většiny dnešních studentů odborných (nejen soukromých) škol, studentů běžně „vypínajících pozornost“ a neschopných se soustředit, skoro fikcí. Mohou si ji dovolit jen v nejlepších třídách, kde jsou posluchači inteligentní a přitom motivovaní nebo ctižádostiví. A úroveň vyjadřování by Zdeňkovým studentům prvního ročníku záviděla i mnohá gymnázia...
Nesporným pozitivem knihy je, že čtenáři neklade interpretační překážky, a přitom i druhé čtení odhaluje v textu něco nového, původně neaktualizovaného. Mohla by se stát dobrým námětem např. televizní inscenace, přičemž slovesně naznačené by bylo dotvořeno konkrétním filmovým obrazem, tváří herce nebo detailem, dynamickými záběry prostředí atp. Kniha totiž nemá potřebnou dynamiku ani napětí, a to pokládám za její nedostatek. Mnohé dialogy jsou navíc zatíženy nepřirozeným školním jazykem, jímž studenti tzv. komunikují s profesory (a naopak), jenž vrostl do vědomí kantorů podobně jako administrativní styl do duše úředníků nebo slang do hlav trenérů a sportovců. Věty postavami pronášené působí tedy místy nepřirozeně, např. „nejsem nadšený z výsledků svojí práce“, „určitě to podstatně ovlivní mé rozhodnutí“, „určitě by mě hned chtěla kázeňsky potrestat“, „nenechte všechen prostor takovým rigidním lidem“ atp., vše na jediné straně (poslední kapitoly, s. 110). Zdá se mi, že až na tu a tam pozměněné lexiko mluví všechny postavy, snad s výjimkou vypravěče, místy lyrizujícího, v podstatě stejným stylem (ozvláštněným nějakým tím vulgarismem nebo slangismem). A co se vypravěče týká, mám dojem, že i jeho možnosti epického komentátora, inscenátora a vůbec „demiurga“ tvaru děje jsou podstatně větší než ty, které byly využity. Výsledný tvar je přes tematickou atraktivitu textu plochý.
Pozitivním zůstává fakt, že stěžejní roli v textu nehrají kriminogenní, patologické nebo jiné excesy, zvláště žurnalistikou cíleně vyhledávané (šikana, sexuální zneužívání, závislosti, mobbing), taková tematická prvoplánovost je Kolárovi cizí. Vše se točí okolo hlavní postavy „pana profesora“, který z nějakých důvodů není vypravěčem, ale předmětem vyprávění, jakkoli blízkost vypravěče a hlavní postavy je očividná. Profesora jako muže široce obeznámeného se světem, více než dobrého bohemisty, tolerantního, moudrého, přísného profesora z rodu drdovského Vyššího principu, jenž dnes na mládež působí jako čirý „exot“, kteréžto slovo přirozeně není míněno mladými uživateli ve věku 15-19 let jako něco negativního: „exoti“ jsou trochu směšní, trochu, nebo spíše hodně obdivu hodní...
Zdeněk je z rodu klasických literárních hrdinů předrestaurační, možná ještě předválečné doby, jaké jsme zažili v „roli“ např. češtinářů (v našich představách nebo skutečné) v dobách svých studií snad všichni a velmi rádi na ně dodnes vzpomínáme... Tedy co mi na té postavě vadí? Jazyk? Gesta? Možná se Kolár zalekl výtky jakési papírovosti, plakátové nepřirozenosti svého hrdiny, proto ho problematizuje. Próza však klidně mohla směřovat k (literárními kritiky ovšem opovrhovanému – a čtenáři podvědomě očekávanému) happyendu, třeba k exponovanému sentimentálnímu patosu známému z řady podobných děl i filmů, zde připomenu jen titul Panu učiteli s láskou, v němž slzy jistě nebyly hollywoodským kalkulem (film byl ostatně anglický, se Sidneyem Poitierem v hlavní roli), ale nutným, zde optimistickým závěrem. Spisovatel šel ovšem vlastní cestou a měl k tomu jistě své dobré důvody.
Tedy jakkoli by próza mohla mít např. vygradovanou zápletku, mohla by konfrontovat vyhraněná hlediska postav nebo přinést dojímavou závěrečnou pointu, doprovázenou nějakým demonstrativním gestem třídy či jedince, její tvar zůstal významově otevřený. Proč ne... Původní rozhodnutí profesorovo odejít po roce ze školy, o němž se nemotivovaně dozvídáme až v poslední kapitole, mohl ještě zviklat rozhovor s Filipem, jedním ze studentů, ale motiv malého psíka v samotném závěru, který Zdeňkovi ze samé vděčnosti pomočil botu, napovídá cosi úplně jiného. Závěr se jeví přinejmenším jako ambivalentní, a v tom je jeho přednost - i omezení. To se týká celé knihy, která se ocitla v půli cesty mezi mnohostranným románem a soustředěnou novelou, mezi ostrou kritikou a sentimentálním patosem, mezi étosem a leptavě sžíravou skepsí, realistickým obrazem a proklamativní skicou...
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |