Na svém každodenním gáblu v kavárně Louvre na Národní se pánové Kohn a Roubíček jako už málem pravidelně dali do řeči o tom, čeho pitoreskního se zas dočetli v novinách falešných už ve svém názvu, totiž v Lidovkách. Které před začátkem školního roku vyrukovaly s otázkou, kam kráčí čeština, a s tím, co prý chystají jazykovědci, kteří to servírují jako slib, ačkoli je to spíš hrozba: jednodušší čeština. Jindy pokojný pan Kohn, kterého už téměř nic nevyvede z míry, kroutil hlavou i očima, div si je nevykroutil:
   - Taky se divěj, pane Roubíček, čím nás zas začaly krmit Lidovky?
   - No, jak říká ráda naše kamarádka Šajka, no v Lidovkách mě nepřekvapí už téměř nic, ale co se tam píše o češtině, přece jen. Mají nebo mívali tam rubričku na způsob jazykového koutku. Dávali se občas slyšet, jak je třeba pěstovat jazykovou kulturu, a teď najednou otevřeli stavidla a na čtenáře se valí lavina nesmyslů tím nehoráznějších, že je vymýšlej na kdysi vědeckém a rozumném pracovišti Akademie a v potu tváře je šíří hlavně hlava toho ústavu, hlava tak velice otevřená všemu novému, že patrně už dokonale prázdná.
   - Myslej pana Olivu, není-liž pravda, pane Roubíček.
   - Jeliž. Ten pán by se měl jmenovat spíš Višnička, vždyť se přece neříká spadl z olivovníku, ale spadl z višně. Musíme prý „uzpůsobovat formu psanou formě mluvené, jinak skončíme jak Angličané“, děsí se pan Oliva, aniž ho napadá, že trapný nesoulad písemné a mluvené podoby nezabránil rozšíření angličtiny po celém světě. A aniž mu došlo, že se ten nesoulad ani nesnaží odstranit a angličtinu zjednodušit ani v superpraktických Státech.
   - Že by pan Oliva a Lidovky, jedna z jeho hlásných trub, neodpustil si pan Kohn malou poťouchlost, - zahráli pro jednou na národní notečku?
   - Vo co kráčí panu Olivovi, to ví jen von sám, kdy jiný by měl vědět, komu se to chce zavděčit až tak, že chce, aby se podle řeči a psaní nepoznalo, jestli to říká nebo píše člověk kulturní anebo nevzdělaný trouba, otrapa, jen žvanil anebo snaživý populista, který vystřihuje jednu jazykovou podmetenku za druhou ve směru k lidu blíž.
   – K lidu blíž, to je vono, pane Roubíček, to je to, vo co kráčí přece i Lidovkám. Ne že by jim šlo vo to, aby se lidi měli dobře a dovolali snadno spravedlnosti, ale aby si kupovali ty s odpuštěním noviny a uvěřili, že dobře se mít už nikdy nebudou a právo a spravedlnost, to že pro ně vůbec není a už ani nebude. Zkazilo by je to, zpovykalo.
   – Ale stejně se divím tomu panu Olivovi. Copak ho neděsí představa, co všecko by uzpůsobení češtiny mluvené řeči až po „abysme“ znamenalo pro naši národní kulturu? Kam by to vedlo?
   – Maj pravdu. Abysme nelitovali!
   - Co myslej, má pan Oliva doma nějakou knihovnu a v ní Němcovou, Čapka, Vančuru, Seiferta? Až by jeho děti nebo vnoučata vychodila školu, kde by se abysmovalo kdybysmovalo, už by ty otcovy nebo dědečkovy knížky na ně působily jako nemožná veteš, s tak šup s nimi do kontejneru. A miliony knih ve všech knihovnách nejenom soukromých, ale i veřejných by trapně zastaraly a generace libující si v jednodušší češtině by je už četly s větší námahou, než s jakou je třeba se dnes jednou provždycky naučit, co je správně česky.
   - Co vědí, povzdychl si pan Kohn, co vědí? Kdyby se v češtině všecko mohlo, jak naznačuje pan Oliva, byl by jeho Ústav už dokonale zbytečný, mohl by se zrušit, nikdo by ho nežádal o radu, jak kdy psát být anebo bít, byt a bit. Ten ústav sídlí prý v téže ulici jako ministerium vrchního vrtichvosta českých financí, a zas by se ušetřilo; hlavní český pokrytec by si zas mohl zarýmovat a jeho ministerium by mohlo obsadit uprázdněné kanceláře.
   - Ledaže by se pracovníci toho pajazykového ústavu ruče přeškolili na přepisovače klasické literatury do uzpůsobeného jazyka a všecka klasická i moderní česká literatura včetně proslulých překladů by se v jazyce konečně uzpůsobeném vydala znova. Nakladatelé bez ohledu na zvýšenou DPH (v té době už 39 procent, i jazyková reforma přece něco stojí) by všecko vydali znova včetně sebraných spisů Václava Havla, Ivana Klímy a jiných velikánů. Teprve v uzpůsobeném jazyce by vynikla jejich pravá velikost.
   - Stejně jim řeknu, pane Roubíček, je škoda, že ten pan Oliva zatím zůstává jen u jazyka. Co ten by dokázal, kdyby sepsal třeba nová pravidla nepravidla slušného chování? I tam se strašně zaostává.
   - Myslej, že by přinesl úžasné výsledky například po tom pánovi, který se marně snažil napodobit starého Gutha Jarkovského a naučit způsobům národ, ale navíc i svého šéfa?
   - To řekli vy, pane Roubíček, ale maj recht. Takový pan Oliva jako nový dobrý Guth Jarkovský by si jistě povšiml, že většina mládeže neuvolňuje místa k sezení invalidům a starým lidem, ač je k tomu nápisy i z amplionů opakovaně vyzývána. A co dělá většina, to přece podle pana Olivy rozhoduje a musí se podle toho jednat. Tabulky s nápisy by se už neinstalovaly (zase už úspora!), odpadlo by hlášení, které mrzce ruší čtenáře Blesku a Aha, a za normál by se bralo sedět cestou do školy i na hřiště a nějaké stařešiny s přehledem právem ignorovat. Kdo chce sedět, ač je starý, ať sedí doma anebo provede něco tak malého, za co se ještě sedí. A měl si posedět do foroty, dokud byl mladý.
   - No ano, pane Kohn, nejenom jazyk ale i chování se mění a pohled na něj by se měl uzpůsobit změnám. Aby byl pořád znovu den co den in a ne out a neskuhrat.
   - A co teprv pravidla silničního provozu, hanebný pozůstatek totality, neměla by se uvolnit dynamické povaze dneška?
   - Ale ale, pane Kohn, kde žijou? Tam už to jede, tam to fičí. Copak jim ušlo, jak se páni za volanty BMW, Mercedesů, natož Ferrari spokojeně tváří, dosahujíce trojnásobku rychlosti na daném místě povolené? A jen výjimečně jim to neprojde.
   Abychom zaplatili a šli, ne? řekl pan Kohn.
   Z vedlejšího boxu se ozvalo výhružně: abysme!
   Že by pan Oliva?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]