Básnířka Eva Frantinová (nar. 1956), která 4. září oslavila půlkulaté životní jubileum, začala časopisecky publikovat poezii v roce 1975. Knižně debutovala o čtyři roky později sbírkou Noci bez krajnic (Mladá fronta 1979). Dosud vydala osm básnických sbírek, z toho dvě právě letos: Kapesní déšť (Printia, Praha 2011); Z hvězdy pod okap (Zdenka Brožová – Periskop, Hluboš 2011). Vedle poezie se autorka od 90. let minulého století věnuje také psaní lyrických próz, jichž má zatím na kontě sedm, přičemž knížka Prstem po mapě těla se v nakladatelství Host dočkala již druhého vydání (1999, 2003).
Básnické sbírky Kapesní déšť a Z hvězdy pod okap, za které Eva Frantinová získává letošní Cenu Unie českých spisovatelů, nedávno na stránkách Obrysu-Kmene pochvalně přivítal Milan Blahynka (č. 24/2011, č. 36/2011). Již sám titul recenze první ze jmenovaných sbírek hovoří za všechno: „Déšť opravdové poezie“. Druhou sbírku pak v závěru své hodnocení označil jako „Knihu záblesků. Záblesků poznání“.
V této souvislosti recenzent konstatoval, že knížka Z hvězdy pod okap je „ke Kapesnímu dešti komplementární nejen svým názvem. Co tam pršelo, to se zde na čtenáře řine v podobě více než tří set kapek, básní, z nichž drtivá většina má jen dva až pět veršů; básní o verši jediném je asi jenom deset (…), přes tucet básní má šest až patnáct veršů a pouze jediná báseň v knize je rozměrná: má veršů 265“.
Jak je z uvedené statistiky zřejmé, již z hlediska formy není jednoduché vyslovit se k oběma sbírkám najednou. Vedle kvantitativních rozdílů mají i různá žánrová a tematická těžiště. Zatímco Kapesní déšť přináší v prvé řadě lyriku milostnou, kniha Z hvězdy pod okap představuje kaleidoskop básnických miniatur (či slovy Milana Blahynky „básnických jednohubek“) různého rázu: lyrika milostná či přírodní je ve výrazné menšině, naopak převládají průpovědi aforistického a gnómického charakteru, kritické postřehy a glosy; jsou zde kratičké cestopisné záběry z domova i zahraničí, náhodné pohledy, drobné meditace, hravé asociace, četné narážky básnické a hudební, sociální výjevy, sny a příhody, kulinářské a vinařské ozvěny či spontánní dětské výroky a monology, jež podávají groteskní a zároveň surreálný obraz světa.
Ze všech témat a motivů shromážděných v obou sbírkách by bylo možné vybrat okruh těch nejčastějších, typických, objevujících se v autorčině básnické a prozaické tvorbě soustavně, v podstatě od počátku její literární dráhy. V nejobecnější rovině k nim náleží láska, plynutí času, rodina a domov, vzpomínky na dětství, cestování, hudba, jídlo… atd.
Ano, láska milenecká (či úžeji milování) se doslova nabízí jako jedno ze stěžejních témat a současně i významných motivů v autorčině díle. Láska je reálně i symbolicky spjata s částmi těla a jejich funkcemi, jak signalizují samy tituly úvodního bloku básní: Ruce, Tvé rty, Oči, Ucho, Víčka, Krok, Hlas, Ramena, Nehty, Srdce… Coby příklad za všechny lze uvést báseň Tvoje ruce, tedy báseň milostnou, jejíž tropika pracuje s nejobvyklejšími spisovnými bezpříznakovými pojmenováními, jako jsou ruce, ústa, dlaně, boky…; a spolu s nimi: čas, hodinky, ráj… Při tomto pitevním výčtu by mohl vzniknout dojem, že dotyčné verše asi nevybočí z banality, avšak Eva Frantinová jako svrchovaná poetka vykouzlí toto:
„Tvoje ruce“ – „Že mlčí? Ústa nemají? / a vyprávějí o ráji // když nesměle / zvedají vraky času – zmizelé // a s nimi co se nedozvíme: / kdo natahuje tep – sám bez hodinek // a proč jak dlaně kladeš na boky / my měníme se – v zátoky…“
Vedle tradičního svazku tématu lásky s motivy lidské tělesnosti je v sbírce dále (pro autorku rovněž typicky) láska spojena s procházkami, výlety a cestováním (básně Uzly, Déšť se žene Norbertovem, Než zas odjedem, Nádraží, Než přiletíš, Šátek, Předkrm, Na letišti, Kýč); láska sama je vlastně cestou (ve všech možných významech), cestou, která jednou milence odděluje, jindy spojuje, ba cestou jsou i sami milenci, jak čteme v básni Nazí vedle sebe: „Jsme rovnoběžné cesty mezi nimiž / roste tráva…“
Láska je spjata s archetypálním milencem, který je stejně vášnivý a okouzlující, jako prchavý a opouštějící, což ostatně potvrzuje i onen opakující se motiv cesty a cestování. Mimochodem, v souvislosti s archetypálním milencem se nemohu nezastavit u básně Zlatý řetěz, která celá rozvíjí nádherné literární echo. – Zlatý řetěz je název fantaskního románu Alexandra Grina. V básni je však také „oranžová loď“, která odkazuje na další proslulou Grinovu novelu – Nachové plachty. A právě v Nachových plachtách dochází ke splnění věčného přání všech zamilovaných dívek a žen: oslnivý, tajemný hrdina svou vyvolenou neopustí, neodpluje do dálav, jak to zákonitě provádí archetypální milenec, nýbrž právě naopak. Připluje za ní na korábu s nachovými plachtami a odveze si ji s sebou, aby pak spolu šťastně žili, dokud neumřeli.
Zlatý řetěz: „Jen polibky si píšem přání / vánoční papír šustí v dlani // zatímco voskem objetí / obálku těla pečetíš // a pak ji spěcháš vhodit / do schránky – oranžové lodi // jež s námi – dětmi bez adresy / za Grinem pluje do Oděsy.“
V těchto milostných verších se vedle motivů cesty (cestování) a tělesnosti (fyzické lásky) objevuje další důležitý a typický motiv poezie Evy Frantinové – motiv domova; zde konkrétně coby motiv Vánoc, tj. svátků rodinných, v protikladu k „dětem bez adresy“.
Ve sbírce Kapesní déšť se láska milenecká ocitá v rozporném vztahu k domovu – a musím podotknout, že takové pojetí je pro autorku příznačné i v jiných knihách. – Jakmile ve verších vystupuje soukromý prostor domova, je vesměs doprovázen pocitem milostného osamění, odloučení, smutku, jako v básni Před spaním: „Kolik je ještě prázdných / zástrček stesku po tvém těle / ve zdi Pláč / když po ní šátrám / a hledám / – jeden – vypínač?“
V básni Jestli se k sobě nevrátíme – v zdánlivém nesouladu s výše uvedeným tvrzením – obraz lásky naopak splývá s obrazem domova, přesněji sama ztracená láska se stává tímto ztraceným (nebo snad nikdy nenalezeným?) iluzorním domovem-útočištěm. Ve skutečnosti se tedy láska s domovem opět míjí: „Kde budeme jíst? Kde spát? / Kde pěsti zatínat? / A do čeho? / Do pronajatých lehátek z umělé hmoty? / Do reklamních slunečníků? / Odjezdem rozpáraný slamníku! / Reznoucí drátěnko Něho! / Pokoji s opuštěným nábytkem! / Mé bdění co mnou třeseš – oslíčkem! / Noci!“
Milostný smutek pramení nejenom z vědomí, že i silné a upřímné city bojují nerovný zápas s časem, jako např. v jedné z básní bez názvu: „Kdepak jste polibky – něžné servisy / když na vás oči nevisí? // Kdepak jste stisky – pro vřídlo / zkamenělé trysky? // Kde dlaně – u Dvou mušlí / už sedí jiní poutníci ušlí? // Kam mizí čelo – stůl mé radosti / na kterém převrhl se hrnek hořkosti? / A co rty – stopa / kterou nic nezavěje nezakopá?“
Čas je nicméně záležitostí vis maior. Neméně bolestným zdrojem milostných obav, nejistot a trápení je to, že milenecká láska je v autorčině poezii jakoby osudově oddělena od domova, ačkoli toužebným přáním lyrického subjektu je naopak to, aby byla láska s domovem ztotožněna: „Už jenom do domu tvé duše / s mosaznými kličkami okenic / s kotětem něhy na podušce / s horkou a studenou nálad / s opukou těla / ale i s divočinou – rostlinstvem zahrad / bez oplocení / stěhovat bych se chtěla!“ (Báseň Inzerát.)
Láska je tedy v poezii Evy Frantinové na jedné straně od domova osudově odloučena, na druhé straně je s pocitem domova stejně osudově svázána, jak dokládají básně Než přiletíš, Štědrý večer se samotou či báseň Když tu nejsi, v níž mj. čteme: „… přestože toužím po židli / jíž vyplétaly / naše dny // přestože šílím po střeše / – z tašek tvých dlaní / klene se…“
Obdobné poselství přináší báseň Půjčovna snů: „Chtěli jsme stavět dům / a místo toho splín / doprovází nás parcelami rozvalin // Chtěli jsme v bílých košilích proti / sobě sedět / mít stejné lžíce Talíře / a nad hlavou – dva pilíře // Chtěli jsme být jen skříní ve zdi Touha / a přece nesmíme / když do půjčovny pilky křídel vracíme.“
Konflikt mezi milostným snem a skutečností nikdy nevede k antinomickému východisku, autorka nikdy vůči lásce nestaví její protiklad – nenávist. Mimochodem, motiv lidské nenávisti (nejenom partnerské) bychom v celém díle Evy Frantinové hledali opravdu marně.
Všechny základní motivy, tj. láska, domov, čas, cesta, spolu s typickými pojmenováními (stavebními prvky autorčiny tropiky) souvisejícími s lidským tělem, jídly, předměty každodenní potřeby… jsou koncentrovány ve dvou „nezvalovsky“ laděných básních:
Za prvé se jedná o báseň s titulem Jednoduše. V tomto milostném vyznání, které je zároveň snem o společně sdíleném životě-domově, hluboce niterné verše pádí ve vzletně nezvalovském rytmu a rýmu:
„Žít s tebou život jako let / zatímco v kleci zuří svět // Žít s tebou život na kličku / u okenice malíčku // Žít s tebou život u kamen svých těl / v nichž svítí touha – petrolej // Žít s tebou život láhve / láska ji k ústům nahne // Žít s tebou život kredence / a jahod v míse – ruměnce // Žít s tebou život třený / – žloutky vbíhají do pěny // Žít s tebou život voskovaných papírů / jedno že čas je střihá na míru / jedno že léta šustí / za stěnou jež stesk nepropustí!“
Za druhé jde o polemizující aluzi na Nezvalovu slavnou báseň Sbohem a šáteček – báseň Šátek: „Bylo to krásné a nebylo dost / já nechci sbohem když nebylo dosti / já nechci ve spíži mít ohlodanou kost / dnů bez sebe co prázdnem hostí // Bylo to krásné – těla jako šátek / vlála na zápěstí rodného města / mlč budem pro stesk kolovrátek / a zaplaš umíráček jímž je tahle cesta // Bylo to krásné – můj klín v něm tvá hlava / anebo ruce pod kaštany / tři čtyři úsměvy já po vás postonávám / a moře nevylíže rány…
Jak bylo úvodem poznamenáno, ve srovnání s Kapesním deštěm je sbírka Z hvězdy pod okap jiná formálně i obsahově. Je široce rozbíhavá a čile přebíhavá, bleskově mění témata i nálady, nostalgii střídá ironie, humor, pobavený údiv, melancholický či kritický povzdech, radost, stesk… Jsou zde vzpomínky (zejména na zesnulého tatínka), dojmy z cest, zahlédnuté uliční výjevy… a také hojně jídla a vína – pouze na okraj připomínám, že Eva Frantinová vydala i publikaci o zajímavých osobnostech a jejich oblíbených kuchařských receptech s názvem Pod pokličkou s… (Futura, 2008).
Básně jsou tak kratičké, že jejich názvy často plní i funkci prvního verše. Navzdory očividné pestrosti a těkavosti však drží všechny tyto střípky pevně pohromadě, stejně jako střípky v kaleidoskopu. Jsou součástí jednoho autorčina prostoru, který sahá od pražské Dykovy a Máchovy ulice přes Štěchovice, Křeslice, Kunice až třeba k balkánské ulici Zagrebačka a k jeruzalémské čtvrti Jemin Moše. Aneb jak zní čarovný Verš z katalogu cestovní kanceláře: „Břeclav–Teherán.“ Je však nutno zdůraznit, že v žádném případě nejde o jakousi globalizující (kosmopolitní, postmoderní) odpoutanost od „lokálního“ zakotvení, nýbrž právě naopak. Hodnota domova (a v širším smyslu vlasti) je tímto rozmáchlým cestopisem o to více potvrzována. Autorce slouží cesta (cestování, vzdálenost) coby měřítko a potvrzení pravé ceny domova (rodné země), jako např. v básni Stesk: „Ve čtvrti Givat ram / kde není nikdy ticho / chybíš mi / lípo.“
Jinde básnířka vesele vyznává: „I já chci život odsedět / v dolíku středních Čech…“ A v básni Mluvnice česká čteme: Vyskloňuj dálku – / vyjde doma.“
Lásce k domovu (lásce vlastenecké) je v této sbírce zasvěceno poměrně dosti básní (např. báseň s hudebním echem My cizinou jsme bloudili, Domovská partitura), nemluvě o dojatých i kritických obrazech jednotlivých, vždy konkrétně jmenovaných českých lokalit (měst, ulic, ba i domů), za všechny aspoň některé výmluvné tituly: Obchod smíšený U Vilímků, Z ondřejovské hvězdárny, Vrba v zatáčce před Dolní Lomnicí, Přezimování na Barrandově…
Naproti tomu láskou mileneckou se zabývá mizivé množství „básnických jednohubek“ (počítám-li správně, snad pět). Jejich vyznění je skeptické nebo nostalgické, a to bez ohledu na další motivy, s nimiž je milování svázáno, jako např. s motivem cesty (cestování) v básni Tiché údolí: „Ustlat si (pod hlavu drn) / v Tichém údolí tvých paží / – nespěchat na nádraží…“ Nebo s motivem jídla, resp. pití: „Tak jako sklenice čeká / na kostku ledu / čekáme na lásku / (dno v cukru).“ (Báseň Pozdní drink.)
Samozřejmě i v této knížce je milenecká láska doprovázena motivem domova, jako v básni Buď ráda: „Že z tebe nic neuchází / kohoutky úzkosti / reznou pomalu / (na pánvi srdce láska smaží) / dech šlape do plic-pedálů).“
A rovněž i zde potkáme verše, ve kterých je láska výjimečně ztotožněna s domovem, znovu však pouze s domovem ztraceným, jako v básni Půlkruh zvědavců na ulici: „Tady se zvedne nad klobouky / jenom prach / ale když láska odchází / sám se díváš / na odstřel domu…“
Milostná láska je v autorčině pojetí především opojným výletem za hranice každodennosti, zatímco domov je středobodem každodenního bytí. Proto je motiv domova ve sbírce Z hvězdy pod okap logicky spojen s motivem rodinné pospolitosti. Stejně logicky pak domov jedince bez rodiny symbolizuje nikoli pouhou osamělost, nýbrž zraňující opuštěnost: „Zatímco větev na sklo ťuká / počítáš léta kdy v kuchyni už nesedíme / – muka!“ (Báseň Opuštěný dům.)
Motiv domova se objevuje i v básních na jiná témata, než je láska, rodina, cestování, dětství… atd. Autorka v celé své tvorbě dlouhodobě vyjadřuje znepokojení nad stoupající technizací našeho života, jejímž důsledkem je prohlubující se odcizení, ztráta přirozené komunikace a důvěrných vazeb mezi lidmi. Toto téma nechybí ani ve sbírce Z hvězdy pod okap (např. básně První mail, I tak samomluva), přičemž motivu domova je zde využito třeba v dvouverší nazvaném Před sklem kavárny: „Kde budou dneska spát / nomádi pouští internetu – děti karavan?“
Eva Frantinová také nikdy není lhostejná k sociální nerovnosti a sociálním křivdám, k problémům naší civilizace a válečným konfliktům, není zahleděná do svého privátního mikrosvěta, nýbrž soustavně reflektuje společenské rozpory a lidské utrpení. Jak známo, svého času v řadě básní vyjádřila např. protest proti barbarskému bombardování Jugoslávie. A třebaže sbírka Z hvězdy pod okap je laděná komorně a hravě, ani v ní nechybí sociálně kritické verše. Zmíním opět příklad s motivem domova, báseň Zpovědní tajemství z úřadu práce: „Žiju – dům bez oken / skříň bez kalhot / rána mám vysklený / a noci rozpáraný…“
A závěrem ještě poslední poznámka k motivu domova: právě k němu se totiž – třebaže poněkud skrytě – vztahuje sám titul sbírky. V dvouverší s názvem Stěhovací vůz už předjel se Eva Frantinová s lehce posmutnělou ironií ptá: „A kam to bude – z hvězdy / pod okap?“
Leč ať již to bude kamkoli, je více než jasné, že na tuto autorku všude věrně čeká Poezie. Vždyť přece stačí Jen seběhnout s klíčem: „Otevři – klepe báseň!“
Autor: IVANA BLAHUTOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)