Samet byl švindlem satrapy. Lezou z něj samé atrapy. Všeho, o čem je radost ze života. Satrapu tíží mindráky. Fetuje temné bubáky. O době, kdy se lidé smáli stokrát víc. Nedávno vydaný KONEC EXPERIMENTU (Přestavba a pád komunismu v Československu) z té šejdířské klaky mile vybočuje. Napsal ho Michal Pullmann (1974), historik ve stavu FF UK. Na státní socialismus, jak mu říká, merčí spatra. U vytržení není ani z dnešních atrap. Když se draly ke korytu, lomcovala s ním puberta. Z dějin nesouká žádná alibi. Tím dál si troufá i tam, kde se křivácká štětina třese jako belzebub před krucifixem. Vydání velkoryse podpořila Volkswagen Stiftung. Sponzoring nebývá slepou bábou.
Dnešní legenda líčí 80. léta - neskrblí autor sarkasmem - jako prostor úplného bezčasí, podobného zakletému světu z pohádek, který jen čekal na své vysvobození v podobě sametové revoluce. Chce to zbavit se vůči normalizaci předpojatosti - přestat ji démonizovat. Už proto, že „totalitní“ model výkladu, stavějící proti sobě vševládný „režim“ a utlačovanou „společnost“, plní především důležité ideologické funkce. Je totiž kulisou představy, že dnešní den je třeba opěvovat jako nejkrásnější den v dějinách. Jen na pozadí temných výjevů o utrpení a všudypřítomné kontrole – špičkuje Pullmann jízlivě i tu – totiž mohou zazářit hvězdy „trhu“ a „demokracie“ jako jedině správných hodnot. Jen tak manichejská zkratka zvládá i exkulpační funkci (sekulárního rozhřešení všem, kdo se rozhodli nadobro rozejít s komunismem). Jen pokud je „režim“ vykreslen jako démon – přicházející odněkud zvenku (např. prostřednictvím poradců z Moskvy) a ztělesňující vše neblahé, co se mezi lidmi mohlo kdy vyskytnout - jen pak již přece nikdo z nás nenese žádnou odpovědnost (a všechny hříchy světa padají na mytický „komunistický režim“).
Normální život, šablony a bábovičky
To ovšem, namítá právem autor, lidem upírá možnost smysluplného jednání a samostatného myšlení: tam kde lidé jednali konformně, tak prý činili buď proto, že k tomu byli donuceni násilím (útlakem ze strany „režimu“), nebo že prostě ztratili schopnost myslet („indoktrinací“). Tak účelové šabloně o „totálním útlaku“ přitom odporuje i velké množství pramenů. Zejména tzv. dějiny všedního dne dokládají, že většina lidí si žila své „normální“ životy – a rozvíjela hodnoty rovnosti, lásky, intimity, nezištné pomoci, rodinné pohody, přátelství, bezpečí, vzdělání, práce a kreativity. Pullmann odmítá karikaturu „utlačované“ společnosti, domněle rozbité na množinu atomizovaných a myšlenkově omezených jedinců. A neváhá věci nazvat pravým jménem: Co většinu lidí vedlo k přijetí existujících poměrů jako stabilních a normálních, nebyla represe politických oponentů (o tu se většina společnosti nezajímala), ani přítomnost vojsk (považovaných za mezinárodněpolitickou situaci) - ale stabilizace každodenních způsobů jednání a možnost účinně prosazovat osobní zájmy.
Pullmann kope i do bábovičky, k níž samet trpí zarputilou nostalgií. Osou hegemoniálního výkladu v posledních dvaceti letech - utahuje si ze zbrojnošů cizineckých legií - je zápas mezi „režimem“, ztělesněným KSČ a tajnou policií, na straně jedné, a disentem, reprezentovaným Chartou a dalšími nezávislými skupinami, na straně druhé. Disent v tomto příběhu získal na svou stranu dosud ustrašené obyvatelstvo a hrdinně zvítězil nad „režimem“. Na to, že se Chartě nepodařilo zapustit kořeny ve společnosti – a od Charty proto nevede přímá cesta k překonání režimu – si troufl už roku 1994 upozornit historik Milan Otáhal, sám jeden z představitelů disentu. Z vosího hnízda podivenů za to schytal bandurskou. Kvaltem pak házel zpátečku. Chartu puncoval aspoň na reprezentanta nespokojených občanů. Pullmann je ročník, který už nebere ani to: Chceme-li být badatelsky korektní (a nepřistřihávat dějiny podle představ o zásluhách a dodatečné úctě), žádá si to bez zbytečných emocí přijmout fakt, že až do konce roku 1989 disent nepředstavoval „nespokojené obyvatelstvo“ – a většina lidí se až do období přestavby o aktivity disentu nezajímala. Bylo to právě naopak: „Sociální oporou normalizačního režimu“ nebyla úzká vrstva byrokracie, nýbrž drtivá většina společnosti. Naproti tomu disent – a jeho lidskoprávní kritika režimu – byly na hony vzdáleny životnímu světu většiny lidí.
Přeludy a mršina katastrojky
Pullmannovi jsou k smíchu i plačky, srocené nad mršinou gorbačovské perestrojky: Z obchodů zmizelo téměř vše (nejen základní potraviny jako maso a mléko, ale i veškeré spotřební zboží jako obuv, drogerie, školní potřeby), hospodářství jako celek se hroutilo (…) Na pozadí všeobecné nouze tak přestavba dostala svou přezdívku – „katastrojka“. Nepřinesla lidem slibovanou prosperitu a rozvoj, nýbrž bídu a hlad, a stala se tak synonymem pro chudobu, sociální ponížení a s ním spojené jevy: velké sociální rozdíly, zločinnost, bezdomovectví, slabost státu, který už nebyl schopen subvencovat vůbec nic (důchody, bydlení, zdravotnictví, krachující podniky ani veřejnou dopravu). V roce 1989 vypukly první dělnické stávky. Zato i Volkswagen („das Auto“) už sponzoruje čtivo, které přestavbě („pro Sovětský svaz a celý svět“) bourá i svatozář demokrata: Gorbačovovi se poměrně mistrně dařilo provádět zásadní personální změny a posilovat tak svou moc: své oponenty prostě nahrazoval lidmi, kteří mu byli osobně věrní (…) Později dokonce zřídil tzv. prezidentskou radu, do níž mohl téměř volně jmenovat své věrné a která se kvůli svým kompetencím stala nejdůležitějším politickým orgánem země (byl jí podřízen Gosplan, zahraničí, KGB i obrana). Moc se tak paradoxně centralizovala do jednoho úřadu – podobně jako u někdejší carské kanceláře.
Prahou se dodnes trousí sekta blouznivců, posedlých jurodivou mánií. Dělníkům v dobách, kdy si na šéfy ještě mohli vyskakovat, transplantuje muka odcizení. Ba přímo brouka v hlavě, že co tvořili svou prací, jim samým vlastně ani nepatřilo. Že je ždímala nová třída – rudá nomenklatura – rozvalená v bavlnce někdejší buržoazie. Pullmana ta vykopávka, šátraná z pozdních čmáranic Lva Davidoviče, už nestačila zblbnout. Neskáče na špek ani hatmatilce, kterou z nich opisoval dvůr Michaila Sergejeviče. Sám to z pramenů, jimiž se prokousal, vidí jinak: přestavba se i v Československu dočkala zvlášť chladného přijetí hlavně v dělnickém prostředí. Právě tady lidé na její návrhy často buď vůbec nechtěli odpovídat, anebo se vyjadřovali velmi skepticky. Poté co mladá krev dějezpytu, sponzorovaná luxusní nadací, sebrala blouznivcům ježibabu, bere jim i Jeníka s Mařenkou: Ani myšlenka samosprávy se v dělnickém prostředí nesetkala právě s nadšeným přijetím. Značná pochybnost, zda novou instituci dělníci potřebují, se projevila už v diskusích o návrhu zákona o státním podniku, který princip dělnické samosprávy zaváděl. Podobně rozpačitě – z hlediska dělnické účasti – vyznělo shodné téma v diskusi nad novelizací zákoníku práce z poloviny roku 1988. Podnikové shromáždění – cituje dopis ostravského hutníka z roku 1987 – může jen sotva kvalifikovaně posuzovat takové otázky jako státní plán, rozdělování zisku a jiné odborné záležitosti. Ani Pullmannovi se nezdá, že by tehdejší oficiální orgány musely dělnickou nedůvěru vůči samosprávě výrazně přehánět nebo uměle vytvářet. Všímá si, že úplně nejvíc výhrad se týkalo toho, že mzda měla záviset na celkových hospodářských výsledcích podniku.
Detektor dělnické cti
Nebyla to sabotáž nemakačenků, bránících pohodlíčko nivelizace. Krédem dělnické cti – ví Pullmann lépe, než všichni blouznivci – byl spravedlivý příjem za přiměřený výkon. Osoby s nadprůměrnými příjmy jí ležely v žaludku, jen pokud za nimi nebyla poctivá práce. K těm ovšem - sluší se postřehy Konce experimentu trochu konkretizovat – řadila hlavně vekslácko-podpulťáckou chátru. Rostl jí hřebínek. Roky šířila jen jedovaté drby. Teď se právě jí, víc než komu jinému, stal idolem - Gorby. Takové zvraty vnímá dělnická čest obzvlášť skepticky. Soudruhům nahoře bůhvíjak nezáviděla ani šestsettřináctky. Od těch čekala – řečeno s Pullmannem - spravedlivé a efektivní řízení statků, patřících všem bez výjimky. Blábol o nové třídě, jež si je měla podloudně přisvojit, měl v reálné ekonomice mizivou rezonanci. Fakta, jimž byl pro smích, tu byla příliš na očích. Kdo znal dělnické prostředí z první ruky – a ne přes cedník kverulantských fantasmagorií – nemohl přehlédnout dva detektory, za léta vycizelované až na práh dokonalosti. Naprosto legitimní otázku kladl už ten první - bude se stejným metrem jako modrým límečkům měřit i všem ostatním? A také jejich příjem bude tak plně záviset na přiměřeném výkonu? Na celkových hospodářských výsledcích - experimentů na živých lidech? Nic podobného se však nerýsovalo ani v zárodku. S návrhy, co vše a jak moc přebourat, exhibovali mudrci, kteří jaktěživ neřídili ani tramvaj. Právě dělnické prostředí v nich mnohdy vidělo vejtahy z výzkumáků, kteří se po hospodách už dávno netajili, že pracovat víc než hodinu denně je ani nenapadne. Křivdilo jim spíš výjimečně.
Moudřejší než všechny korouhvičky reforem byl i druhý detektor dělnické cti. Měl unikátní čich na hesla, hrozící opakem toho, co slibovala. Perestrojka s nimi roztrhla pytel. Má-li mzda záviset na celkových hospodářských výsledcích podniku, co a jak zohlední rozdíly na jejich startovací čáře? Kdo zaručí spravedlivý příjem i všude tam, kde se marka za dvě koruny vyrábět nemůže a ani nemá – a proto se tu zatím mohlo i mnohem méně investovat? Má snad i vrátnice v závodech, exportujících investiční celky do petrodolarových rájů, brát víc než špičkové mozky a ruce, zásobující subvencovaný domácí trh? Kde se zastaví barnumský randál proti postátnění ekonomiky? Bude nakonec Škodovka patřit jen Škodovákům – a beskydským bačům zase jen salaš a pár ovcí? A pokud se bezpodílové vlastnictví – řečeno slovníkem manželského práva – změní právě tak, může pak každý se svým podílem i – svobodně naložit? Svěřit ho komusi do správy – nebo ho snad rovnou i prodat? Otázek tohoto kalibru byly ještě desítky. Vyhýbá se jim jen svatá prostota. Fanklub Michaila Sergejeviče se jimi ani neráčil obtěžovat. O to víc každého, kdo si je troufl hlesnout, ostrakizoval jako advokáta stagnace. Dělnické prostředí nebývá detailním analytikem. Tím víc dá na svůj instinkt. Pullmann ho z doby, o níž píše, už nepamatuje. Jen útržkovitou představu má i o všem, co ho dráždilo. Avšak chladné přijetí, jehož se přestavbě dostalo právě v dělnickém prostředí, zaznamenává stonásob přesněji než velká většina analýz zleva.
O to produktivnějším směrem je pomáhá posunout. Každý pytel cementu neuhlídá ani skutečně společenské vlastnictví. Odcizení kolektivních investic - práce, úspor a odložené spotřeby – však vylučuje z podstaty. Když gauner vyráží na lup, nepíše si na čelo. Ty, koho přichází oškubat, mámí fistulí jezinky. Marketing loupeže tisíciletí nezačínal od nuly. Vklínil se do galimatyáše, věznícího směrodatné pojmy už od poloviny 80. let. Nejvíc z něj profitoval právě v otázce, co je – a co už není - společenským vlastnictvím. S gustem si osedlal i fobie a megalomanské přeludy, jimiž obrostlo heslo samosprávy, zcepenělé v trucovitý fetiš. Jeho blouznivci, trousící se dodnes Prahou, to slyší hrozně neradi. Lepšího arbitra než zelený strom života však šedá teorie nezná. Sancho, Rosinanta i sám de la Mancha válčili proti etatizaci a rudé nomenklatuře. Větrné mlýny vrhají temné stíny. Mizí v nich i špička vlastního nosu. Jeremiády proti nové třídě, co měla pokradmu vyvlastnit všechny ostatní, byly pro smích i vlčí smečce, jíž zněly jako dar z nebes. Dělnické prostředí bylo tím posledním, kdo o ně stál. Práv vlastníka, jímž bylo - a nemělo o tom pochyb - ho zbavil až džin, vypuštěný z láhve právě Sanchem, Rosinantou a de la Manchou. Galérka dolarových milionářů vznikla až za vlády lustrací a metálů pro vrahy. Nad všemi, koho okradla, ohrnuje rypák Marie Antoinetty. Když se novou třídou teprve stávala, musela volit jiný slovník. Samospráva zcepenělá v trucovitý fetiš, jenž místo aby společenské vlastnictví rozvíjel, šel mu bezhlavě po krku, patřila k jeho premiantům. Ne náhodou se k ní stavělo velmi skepticky právě dělnické prostředí. Za socialismus, zfanfrnělý z kleptomanských fistulí, nehne malíčkem ani v 21. století.
Většinový konsensus a sametový švindl
Dějiny, fikslované v privátním zájmu, jsou k mání v trojím balení. Prvé je hymnou bývalých lidí – a restituční bonanzy. Porážku socialismu líčí jako fatum, které ho nemělo kudy minout. Druhé si objednali chrti honů na čarodějnice. Napřed hysterčili proti záškodnických centrům. Pak proti kultu osobnosti (i jugoslávskému revizionismu). Všichni se nakonec vyřádili na těch, kdo jim nadělil zlatá 60. léta. Tahle sorta o socialismu vříská, že si to s dějinami rozházel až normalizací. To ale zase pramálo vyhovuje kariérám 70. a 80. let, co se nadobro rozešly s komunismem až za sametového švindlu. Poturčenectví, hbité jako vteřinové lepidlo, se nadobro rozešlo i s etikou a logikou. Že je to právě katastrojka, na čem dějiny nenechaly suchou nit, vidí už dávno i bílá hůl. Trefovat se i dnes i do těch, kdo ten vynález zkázy nechtěli dohnat a předehnat, je chucpe – jak se obřezané morálce říká u Mrtvého moře i v diaspoře.
Pullmann není škrabákem sedmilhářů. Všechny tři bajky bere na vidle: Klíčovou vazbou normalizačního konsensu nebyl fyzický či ideologický útlak, nýbrž právě specifický konsensus. To jen účelová šablona ho líčí jako všeobecné pokrytectví, které svou nesnesitelností nutně vedlo ke spravedlivému zhroucení „režimu“. Ani k pozdější destabilizaci nevedla nespokojenost jako taková. Ba ani útěk občanů NDR do západního Německa přes pražskou ambasádu nevyvolal závažnější reakci, která by destabilizovala domácí poměry. Ještě v té době totiž velká část obyvatelstva sebe sama považovala za spořádané socialistické občany. A víra v přednosti socialismu – důvěra, že socialismus poskytuje lepší šance pro život - měla ve společnosti jasnou převahu až do roku 1990. Mimo vší pochybnost to ukázal i průzkum veřejného mínění, v němž na otázku, jak by se společnost měla do budoucna vyvíjet, odpovědělo „kapitalistickou cestou“ 3 % v listopadu i prosinci 1989.
Konsensus, s nímž roky neotřásl tlak zvenku - jeho tuzemská pimprlata, ani bázlivé přešlapování před novými výzvami doby - se i očima Michala Pullmanna rozpadal až v období přestavby. Teprve když se ukázalo, že za jejími oficiálními hesly není pevný obsah. Ani v Československu nevycházel rozpad oficiálního diskursu zdola. Také tu byla jeho prvním aktérem inteligence, etablovaná na nejvyšších místech státního aparátu. Ani v té době většina obyvatelstva nepřestala věřit v principiální nadřazenost socialismu. Teprve teď pro ni ale začala ztrácet oporu ve svých zkušenostech (…) Přestavba otevírala příliš mnoho sporných otázek, než aby se mohla stát novým slovníkem konsensu, garantujícím uspokojení občanů. Jinak, než se to traduje zpětně, vidí Pullmann i následující sekvence: Solidarizace s disentem (a třeba i s církvemi) vznikla až v letech 1988 a 1989. Byl to až specifický výsledek přestavbového experimentu. Když přerostl do pouličních konfrontací, z médií zněly jen holé věty o „protispolečenských živlech vyvolávajících nepokoje“. Zatímco dřív se „klid na práci“ pojímal jako cesta k efektivnímu budování socialismu, teď se pandemicky šířil dojem, že právě to je vlastně jeho konečným cílem a ústřední hodnotou. A teprve s ním i podezření, že komunistické elity možná vůbec neusilují o spravedlivé a efektivní řízení. Že jim jde jen o status quo a udržení u moci.
Podruhé už ne
Kamenem úrazu nebyl jen deficit habituálních návyků pro řešení sporných situací. Horší byl dojem, že nikdo ani přesně neví, co vlastně socialismus znamená. Zní to morbidně. Čumák v písku před tím však neuteče. Nové myšlení, lepené Gorbačovovou kamarilou ze všech smetišť ducha, socialismus vykastrovalo na čirou hodnotu. Vše, čím už polidštil svět, znesvětilo k nepoznání. Samo ho tunelovalo až do vítězné zkázy. Tak čistý stůl měl být jen kecpultem. Socialismu jako božíhodového kázání. Po Maltě místo Jalty mířil v Kremlu na index i ten eunuch. Pramálo invence se však našlo i za vozovou hradbou, jež se té křivácké přesilovce bránila. Tady se krédo, beroucí dřív šturmem nebesa, smrsklo na mlhavě artikulované jistoty. Podat je jako mozaiku, před níž kverulant sklapne, se namáhalo už jen pár nenapravitelných nadšenců. Proč je socialismus tisíckrát lidštější? Jak o tu devizu nepřijít – a dát jí ještě větší křídla? Čím vším hodit rivalovi rukavici tak, aby ho nutila kličkovat ještě víc i tam, kde zatím nehodil ručník? Právě k tomu všemu chyběla jasná zpráva. Lexikon jistot, vyzáblý na holé deklarace, byl kontraproduktivní i psychologicky. Devět z deseti furiantských klíčů netušilo, co všechno exekutor zfenduje i k nim.
Pullmannovo téma není ze šanonů zralých na skartaci. Vrací se v opačném, o to však akutnějším gardu. Co vlastně znamená kapitalismus? Ne kdesi mimo čas a prostor. Ale tady a teď. Bude kdy s lidmi ještě zacházet aspoň tak jako před dnešní krizí? Umí se vůbec množit i jinak než z bankrotářského manka? Kam až tu dluhovou past nechá dojít? Kolik veřejných financí ještě rozkrade? Kam až tím srazí kupní sílu dolních sedmi miliard, jejíž deficit mají ty penězovody nahradit? Kde leží dno harpagonských reforem? Kterému z lidských práv nehrozí rekvalifikace na přemnožené hlodavce? Defraudanta mandatorních dávek, udržitelných už jen na sekyru? Kdy praskne i bublina plíživých státních bankrotů? S čím panstvo ráčí vyrukovat pak? Zkusí moderní civilizaci amputovat i obratle? Čím bude krotit hrozny hněvu? Dudlíkem rekvalifikačních kursů? Policejní falangou? Kavalerií a vodní artilerií? Ve jménu hrdinů z Národní třídy? Nebo se na jezuity bezletové zóny – a humanitárního bombardování – má připravit i civilní obyvatelstvo na sever od Palerma? Vede z té kalamity aspoň nouzový východ? Za samoděržaví privátního zisku?
Koho netrknou ani kupecké počty, měl by číst aspoň liberální vrtichvosty. Od svatyní konce dějin nastala masová dezerce. Dnešní úkol zní jinak. Teď se vrtichvosti snaží privatizovat témata, trestaná dosud politickým apartheidem. Vykastrovat je jalovou lamentací, co žábě na prameni nepřidělá vrásku. Ta lepkavá fráze vyhrála už střet, o němž je Pullmannovo retro. Smí se jí to dovolit i na dnešním rozcestí? Neříkat lidem o nic víc, než co jim už běží před očima? Mířit jen na to, do čeho se už trefuje i bulvár, personál Svobodné Evropy v záloze – i Sarkozy a Obama? Dá se tím vyhrát boj o kritickou masu? O politickou většinu pro lidská práva?
Autor: JOSEF SKÁLA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |