Génius, nebo lump
Ono je to vlastně dneska už jedno… povzdechl si nedávno jeden z reportérů na ČR II. Poznámka se týkala osobnosti z naší historie - Jana Žižky z Trocnova. Nebudu se zabývat otázkou, jak dalece a hluboce to onomu mladíkovi myslí a že by si měl trošičku přebrat, co vzápětí pustí do éteru. Když ona je ale dnes taková doba, že i huby „nevymáchané“ mají pré a je jim dáván prostor široký, daleký a takřka bezbřehý.
Jan Žižka už nemůže názoru oponovat. Jak by také z té vzdálené doby (1360 – 11. 10. 1424) vůbec mohl? Zemřel v 64 letech. Jeho jezdecká socha byla, po dlouhém období, vytvořena a dokončena v roce 1946 a slavnostně odhalena v roce 1950, v roce 530. výročí slavné bitvy husitů a Pražanů proti přesile křižáckých vojsk právě na Vítkově. Autorem sochy je Bohumil Kafka a já zde ráda zveřejním pro ty, kdo to netuší, že se jedná o největší jezdeckou sochu na světě. To, že byla z gruntu zrestaurována (a generálka to byla důkladná, stála přes 20 milionů a trvala rok a půl) a že byla v říjnu letošního roku opět slavnostně odhalena, napovídá mnohé. Totiž, že si začínáme zase vážit nejen kulturního dědictví naší země, historického odkazu, ale i osobnosti, která ve své době znamenala možná víc, než si umíme z našich současných pozic vůbec představit.
Spíš bych se zaobírala otázkou, jací lidé a zda osobnosti se okolo slavné sochy promenují dnes s oslavnými projevy, proklamující a tvrdě protlačující své názory, představy a bludy o životě v naší zemi. Zde by mi sedělo provolání z úvodu mého článku, trošíčku poopravené na „geniální lumpové“, což by nemělo být dneska vůbec jedno.
A směle mohu navázat nit svého psaní o dalších „lumpech“ a pokračovat poukázáním na seriál, který je vysílán v TV Nova pod názvem Expozitura. Většinu podkladů ke scénářům dodali investigativní novináři Klíma, Kroupa, John. Jednotlivé díly seriálu pro mne přestaly být fikcí. Zvláště když před jejich vysíláním sleduji televizní zpravodajství. A je jedno, jestli na Primě, Nově či ČT 1. Tyto programy mi začínají splývat. Zpravodajství prorůstá do seriálu a naopak. Nevím, kde končí zpravodajství a začíná seriál. Jestli lze napsat a prezentovat to, co je obsaženo v jednotlivých dílech seriálu před diváky a je-li obsah seriálu zároveň žhavou a živou současností našeho života, pak jsou moje smysly obnažovány ostrou škrabkou reality až na samu kost. Jmenovaný trojlístek autorů je bohužel smutnou zárukou, že tomu tak je. Surovost zde kypí, prýští, bují. Podvody navazují hladce jeden na druhý. Co je nepohodlné, je smeteno se stolu, nebo odstraněno nevybíravým způsobem. Většinou vraždou na objednávku. Jeden z dílů jsem si i sama sobě zakázala po zhlédnutí ukázek. Nebyla to moje zbabělost ,ale hrůzná představa, že něco tak odporného se děje třeba právě za některou zdí, okolo které běžně chodím. Jak může člověk člověku páchat takové újmy na zdraví, potažmo na holém životě. Mučení a zabíjení, které se děje v symbióze honby za penězi s bestiálností některých jedinců.
Otřesné je zjištění, kam až sahá propojení zločinu a kdo ho vlastně, jako šedá eminence v pozadí, zastřešuje. To, že příběhy jsou napsány na motivy zločinů nechvalně proslulého Berdychova gangu , je šokující a zároveň varující. Fakt, že se už nehraje o pouhé miliony, ale o stupínek výš, že drogy jsou cenným platidlem, že lidský život nemá v tomto zrůdném kolotoči pražádnou cenu, tento fakt mne nutí opět si položit otázku: proč, kde a v čem takhle žijeme?
Všichni jsme se narodili jako malí, něžní, plačící tvorečkové. Většina z nás prožila nejranější dětství pod pověstnými ochrannými křídly své mámy. Co donutilo matku rok a půl starého dítěte, aby ho odložila do baby boxu? Do prostoru, kam se už velmi těžko takové dítě vůbec vměstná? Co asi proběhlo v hlavičce takového cvrčka, když se ocitnul bez mámy a v takovém stísněném prostoru? Proč? Kde je příčina takového konání? Existenční problémy, vztah s partnerem, finance, bydlení, psychická porucha, bezvýchodná životní situace, necitelná doba?
Ano, necitelná doba. Bude uzákoněno, že zvíře není věc, nýbrž živý tvor. Zdalipak to zamezí například tomu, aby se člověk v rámci zpravodajství nemusel zděsit při pohledu na živou kočku, která má mezi očima zabodnutý kuchyňský nůž? Živý tvor běhal zoufale po ulici, než se mu dostalo ošetření u veterinárního lékaře. Žije, jen přišel o jedno oko. O čem to svědčí?
Přejděme k jiným zvířátkům, k hračkám. Co takhle plyšáčka k vánocům? Hitem prý letos bude zvířátko s otištěnou stopou pneumatiky na zádech, s vyhřezlými vnitřnostmi, které budou moci děti (v rámci hry) vsunout zpět do bříška. Součástí hračky bude i identifikační známka pro umístnění mrtvolky do márnice. Tuhle zprávu jsem zaslechla při své cestě autobusem mezi Jihlavou a Prahou v rámci běžného zpravodajství. Opravdu ale nevím, kde budou takové hračky k dostání. Řidič totiž rádio vypnul. Myslím, že tenhle hit k nám také dorazí. Sice s určitým zpožděním, ale nemůžeme přece dětem odepřít takovou raritu! Zde jasně vidíme, kam je ochoten hon za originalitou a ziskem zajít. Něco jiného je názorná pomůcka ve škole, něco jiného je předmět, který má sloužit jako hračka. Že by to byla příprava dětí, již od útlého věku, na tvrdou realitu života? Rozhodně by zde ale neměl v žádném případě figurovat tak morbidní podtext.
V jednom rozhovoru po rádiových vlnách jsem zaregistrovala zajímavý názor uznávaného neurochirurga. A sice že společnost je předávána do neustále mladších a mladších rukou, proto to v Evropě, potažmo u nás, vypadá, jak to vypadá. Dříve bylo dbáno, aby vyšší a vysoké funkce v jakémkoliv oboru, včetně politiky, zastávali lidé od určité věkové hranice. Bylo dbáno rovněž na poradní hlasy a názory kapacit – seniorů, kteří mohli dost zásadním způsobem ovlivňovat chod a vývoj věcí. Nyní chce dravé mládí všechno ihned, rychle. Nezřídka je pak slyšet otázku na věk uchazeče o zaměstnání a následnou odpověď: čtyřicet? Tak toho mi sem už nevoďte! Ano, pan doktor došel k poznání něčeho, co tu dávno před „sametem“ bylo normální. Až na ty čtyřicetileté starce. Ti byli tenkrát naopak v plném rozmachu svých sil, co se pracovního procesu týká, bez toho, aby o práci museli žebrat. Rozhovor lékaře se dál stočil na otázku bytí a nebytí lidstva. O tom, že příroda je fenomén zastřešující vše, co činíme, kam jdeme, co jsme. Rozhovoru dal „pecku“ reportér, když závěrem s údivem v hlase prohlásil: Takže příroda má vlastně navrch! No jo, pomyslela jsem si. Jaképak navrch? My se s tou přírodou budeme tak dlouho prát a dokazovat jí, jak jsme silní, až s námi zatočí ona. To už ale nebude co řešit.
Reportáže „Víkendu“ na TV Nova bývají někdy i zajímavé. Jedna z nich, vysílaná v nedávné době, se jmenovala Náš člověk ve Vietnamu. Viděla jsem reportáž o člověku českého původu, který odešel do Ameriky (po vzoru našich letců, kteří odešli do Anglie v průběhu II. světové války), aby se následně dal naverbovat do vojenských sborů operujících ve Vietnamu (v polovině 70. let minulého století). Vzpomínám si na tu dobu. Na snímky umučených Vietnamců, mužů, žen, dětí. Na hrůzné zprávy, které z bojujícího Vietnamu přicházely. Zprávy o bestiálním chování amerických vojáků vůči místnímu obyvatelstvu. Na „vyzkoušení“ napalmu na lidských terčích. Snímek hořícího dítěte na útěku obletěl svět. Jedním z tehdejších vojáků byl Čech. I jméno si změnil, na americky znějící, aby dobře mezi tu smečku zapadl. Podle dobového snímku mladíček hubený, neduživý, který opustil rodiče a jako žoldák šel bojovat, spíš zabíjet. V reportáži ze současnosti je snímán kamerou, jak kráčí okolo amerického vyslanectví v Praze, kde nad vchodem vlaje americká vlajka a on říká na její adresu: Ta je mi vším, za ni bych i umřel. Nu, co dodat. V dalším záběru na lavičce v pražském parku sedí, nyní už robustnější chlap, šedivé vlasy sepnuty do prořídlého culíku. Na otázku reportéra – co vlastně cítil, když mířil tváří v tvář na vietnamského vojáka, který měl třeba doma děti, manželku – odpovídá – bylo mi to jedno, bojoval jsem proti rudým komunistům, zabíjel jsem. A vypadalo zjevně, že je na to pyšný. A já se ptám, na co je pyšný? Za co tam vlastně bojoval? Ví to vůbec? V zemi, ze které museli po létech usilovných a vyčerpávajících bojů, velkých ztrát, Američané odtáhnout se stáhnutým ocasem, kdy celá okupační akce vyšuměla do ztracena a bez výsledku.
Tohoto „hrdinu“ jsem si zařadila k bratrům Mašínům. Můžou spolu jít do holportu a u českého piva si vykládat o svých taženích proti lidskosti. Jednoho Mašína, který je už mimo naši realitu, Ctirada, může při vzpomínkovém dýchánku nahradit jejich sestra Zdena Mašínová a další z „komunistobijců“ Milan Paumer, aby byla sestava úplná.
Jistě jste pochopili, že mne tato reportáž utvrdila v jistotě, že v dnešní době mají lumpové navrch. Čím těžšího kalibru, tím víc jsou ceněni. To už nejsou lumpové geniální, ale pořádně zlotřilí a světe, div se, vyznamenávaní řády za statečnost z rukou našich vládních činitelů.
Jak prostinké, jednoduché a bezelstné je oproti tomu, co jsem výše napsala, takové Otevírání studánek na naší Vysočině. Ve finále při tom nikdo nikomu nepředá balík peněz, ani šperk vysoké hodnoty, ani poukaz na cestu do daňových rájů. Nic. Dostaví se jen pocit, že člověk něco krásného a záslužného udělal a dělá. Jak naivní musí takové konání připadat oněm „dravcům“ naší společnosti. Je možné položit rovnítko, či zvážit, kdo si zasluhuje uznání? A vůbec, viděli jste už nově upravené, vyčištěné a zurčící studánky, opatřené roubenými stříškami, s opravdu živou, pitnou vodou, prostou dusičnanů, které znovu vznikají v lesích naší krásné Vysočiny? Byli jste někdy přítomni očistnému rituálu, který se při jejich otevírání koná? Slyšeli jste recitaci poesie při šumění lesa a zpívání studánek? Přijeďte se podívat. Srdečně vás všechny zvu.
Z Vysočiny zdraví BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |