V jednom povídkovém souboru Kurta Vonneguta, jr. (1922-2007) můžeme objevit text, průzračně čistý příběh vojáčka, který svévolně opustí posádku, aby se bývalé milé pokusil rozmluvit svatbu s úplně cizím člověkem. Sejdou se za městem, kam se bývalá milá se zdráhavou zdrženlivostí dostaví, a pak už si jenom povídají. Ona s pýchou obhajuje představu manželství, on si dělá starost, aby byla šťastná. Ujdou pořádný kus cesty, a protože taková dezerce člověka unaví, několikrát zastaví, aby si vojáček mohl zdřímnout. Potom pokračují v cestě. Dodejme místo závěru, že čím víc se vzdalují městu, tím mají k sobě blíž... Všechno se odehrává jakoby mimoděk, zobrazené opisem bez krkolomných peripetií a vypjatých dialogů.
   Zatím poslední soubor tvoří čtrnáctero posmrtně objevených povídek s názvem VYLETÍ PTÁČEK (Argo 2011, str. 189). Protože povídky nejsou datovány, nemůže si čtenář udělat iluzorní představu o autorově uměleckém vývoji. Také rozsah textů od 7 do 40 stran nenapovídá, že by byl autor fixován na požadavky jednoho časopisu. Zbývá záložka konfrontovaná s čtenářskou zkušeností. Podle ní se ve sbírce objevují povídky psychologické, detektivní, vědeckofantastické i antiutopické. Několikrát se operuje termínem groteska. Tady se nabízí možnost porovnat vývoj žánru od 20. let minulého století, kdy S. Anderson označil svou povídkovou sbírku Městečko v Ohiu jako knihu grotesek. Nepochybně jiného ražení jsou grotesky Ch. Bukowského.
   Kurt Vonnegut si svého čtenáře považuje a věnuje mu mimořádnou péči; vedle tematické pestrosti nabízí krkolomné putování, někdy zjevně bez logiky, jindy s úzkostlivou tezí o příčině a následku. Vede čtenáře cestami nerovnými, zavádí ho na scestí a prohlubuje jeho nejistotu. Text někdy není tím, co se od něho očekává a čtenářova zvědavost na jednoznačné řešení vejde vniveč. Groteska nabývá podobu šklebu. Co se takhle poohlédnout po příběhu vojáčka a jeho milé...
   Autor vám nabídne povídku Slovo novinového poslíčka a vy se nestačíte divit. Téměř v intencích „drsné školy“ je prezentována variace na téma zločinu a trestu. Existuje oběť, vyšetřovatel i hlavní podezřelý. K tomu doplňme desetiletého Marka Grosbyho, doručovatele novin, jehož svědectví může vyřešit případ. I když jde o postavu epizodní, autor ji vložil do názvu a postavu chlapce motivicky rozvíjí prostřednictvím šerifa Charleye Howese. Vážnost... Charleymu připomněla, jaký je to báječný věk, když je někomu deset. Jaká je to škoda, že člověk nemůže zůstat desetiletý až do konce života. Kdyby bylo všem lidem deset, uvažoval Charley, možná by pravidla, obyčejná lidská slušnost a zdravý selský rozum měly aspoň nepatrnou šanci... Když (Charley) znovu otevřel oči, uviděl svůj obraz v okenní tabulce. Spatřil unaveného, stárnoucího chlapa a došlo mu, že pozbyl síly a zestárl, zatímco se pokoušel změnit svět, aby odpovídal představám desetiletých kluků. K tomu ještě psí obluda (kříženec dánské dogy a irského vlkodava), řešící situace instinkty, nikoli racionálními významy. Satan, i on má v povídce své nezastupitelné místo.
   Kurt Vonnegut, válečný veterán přeživší Drážďany, životní optimista a přesvědčený pacifista, celý život vystupoval jako odpůrce americké militantní politiky; na jeho sklonku sám sebe označil za muže bez vlasti. O stejnojmenné knize jsme referovali na stránkách Obrysu-Kmene.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)