Úsilí současného světa proměnit peníze v cosi, co by podobně jako jazyk, jímž lidé píší, a řeč, jíž k sobě promlouvají, jej nejen ovládlo, ale i proměnilo v cosi definitivního, je znatelné jak v narůstající přítomnosti peněz i tam, kde nebývaly znát, tak v neustále probíhajícím přesunu jazyka do uniformní banality, která neodlišuje narativní literaturu od esejistiky, politiku od žurnalistiky, reklamu od komentáře. Vypuzení individuality, jak tvůrčí, tak žánrové, z jazyka, uvolňuje v něm místo řeči peněz.
Mluvit penězi znamená používat je: prodávat, kupovat, podnikat, spekulovat atp. To však může, na rozdíl od jazyka, který nepatří nikomu a patří tak všem, jen ten nebo ti, kdo peníze mají. »Je možno mluvit«, píše Walter Benjamin v eseji O jazyku obecně i o jazyku člověka, »o jazyku hudby a sochařství, o jazyku právnictví, který nemá nic společného s jazykem, v němž jsou psány výroky anglických nebo německých soudů, o jazyku techniky, což není specializovaný jazyk techniků. Překlad jazyka věci do jazyka člověka není pouze překladem z toho, co je němé, do toho, co je vybaveno zvukem, je to překlad toho, co nemá jména, do jména«. Pojmenováním věcí a aktivit člověk jak věcem, tak aktivitám umožňuje promlouvat k němu a jemu k nim. Peníze patří k věcem, které jsou zároveň aktivitami, jsou podstatnou – a stále podstatnější – složkou vztahů jak mezi lidmi, tak mezi lidmi a světem. Peníze tím, že do svého jazyka, jazyka peněz, absorbují jazyk člověka, nutí jej sdělovat především to, co chtějí, aby bylo sdělováno, snaží se – především ve sdělovacích prostředcích – každou událost, o níž tyto prostředky referují, proměnit v událost peněz: každá nehoda, vojenský střet či vražda je předložena v doprovodu peněžení částky vyznačující škodu nebo zisk.
Struktura jazyka je otiskem struktury světa, a jestliže školní mládež je sice s to číst, ale není s to pochopit, co čte, pak nechápat jazyk znamená nechápat svět, který se jazykem sděluje. Abychom svět, který máme kolem sebe, mohli interpretovat, vytváříme si systémy, do nichž vkládáme, co jsme ze světa už poznali: svět coby systém systémů je jednou ze stále živých filosofických teorií. Systémem, bez něhož bychom neexistovali jako lidé, a který je nám natolik samozřejmý, že jsme jej za systém po řadu století nepovažovali, je jazyk: jako systém jej ve svém Kursu obecné lingvistiky pochopil až Ferdinand de Saussure, a uvedl jej do vztahu k dalším systémům, třeba práva k penězům: »Každé slovo má co dělat s jinými slovy, ba vlastně existuje jen svým vztahem k těmto jiným slovům, a díky tomu, co je kolem něj. (…) Ke stanovení toho, jakou hodnotu má pětifranková mince, je třeba vědět: 1) že ji lze vyměnit za určité množství jiné věci, například chleba, 2) že ji lze srovnat s podobnou hodnotou téhož systému (dolarem apod.). Stejně lze i slovo vyměnit za cosi podobného: za ideu. Navíc je lze srovnat s něčím, co má stejnou povahu, s jiným slovem.«
I hodnota peněz je dána jejich místem v systému peněz. Oba systémy, jazyk a peníze, definují strukturu současného světa. Jsou si právě tak blízké jako vzdálené, příbuzné jako cizí. Zatímco Saussurův pětifrank směněný za chleba sice znamená, že kdo měl chleba, má nyní pětifrank, a kdo měl pětifrank, má nyní chleba, ale také že kdo neměl pětifrank, nemá ani chleba a kdo měl pětifranků nepočítaně, má nepočítaně i chleba.
S jazykem se věci mají jinak; slova, která směňujeme při hovoru, se okamžitě vracejí tam, odkud jsme si je na okamžik vypůjčili, do jazyka, který je právě tak náš, jako kohokoliv jiného; nemůžeme si jej na úkor někoho jiného přivlastnit, zatímco peněz naopak neustále někde ubývá, aby jich někde jinde neustále přibývalo. Slova jsou skutečným i symbolickým protikladem toho, co nepatří všem, ale jen někomu; peníze jsou naopak symbolickým i skutečným nástrojem privatizování toho, co by mohlo a mělo patřit bez rozdílu všem. Prostor jazyka je identický s prostorem světa, prostorem peněz je pouze ta část světa, která nese název trh: finanční, akciový, hypoteční, zbožní atd. Kapitalismus nesouvisí s penězi jen svou etymologií (kapitál jsou peníze přinášející zisk v podobě peněz), ale především svou podstatou, tím, že peníze pojmenovávají svět cenami a tím jej mění ve zboží. Jazyk produkuje literaturu, filosofii, poezii, diskursy, které stvrzují a stabilizují přítomnost člověka a lidí ve světě, jeho povinnost svět pojmenovávat, aby byl poznatelný. Zatímco peníze jsou metajazykem peněz, jazyk člověka je pojmenováním světa člověkem a člověka světem.
Snad nikdo neodhalili a nevylíčil roli peněz ve společnosti a neprožil si ji ve svém osobním životě tak radikálně, jako Honoré de Balzac.
Roland Barthes v eseji věnované jeho románu Spekulant (Le faiseur) o hrdinovi tohoto románu píše:
»Mercadet je hotový alchymista (faustovské téma alchymie bylo Balzakovi ostatně vždy blízké), dokáže totiž vytěžit něco z ničeho. Jeho nic je však něco víc než nic, je to pozitivní prázdno po penězích, díra, vybavená vším, co charakterizuje existenci: říká se jí dluh. Dluh je vězení (právě tehdy bylo uvedeno do provozu slavné Clichy, vězení pro dlužníky, které se ve Spekulantovi neustále vrací); Balzac sám byl v Dluhu uvězněn po celý svůj život a jeho dílo by se dalo označit za neustálou snahu vyváznout z něj; psaní pro něj bylo především úsilím zbavit se dluhů. Dramatický děj románu, to je vlastně řada ztřeštěných pokusů uniknout z Dluhu a zlikvidovat strašlivé peklo vězení, jakým je monetární prázdno. Ne snad z pohnutek morálních, spíše tu jde o jakýsi dionýský proces: Mercadet se nesnaží dluhy splácet, ale ze všech sil z ničeho vyrobit peníze. Spekulace, to je sublimovaná, alchymistická forma kapitalistického profitu: Mercadet je člověk moderní a nepracuje tudíž s konkrétními statky, nýbrž s Esencemi peněz. Jeho činnost (naprosto konkrétní, jak dosvědčuje složitá zápletka románu) směřuje k abstraktním cílům. Bankovka se tak stává vůbec první spiritualizací zlata a hodnota je jejím finálním stadiem.
Humanitu - kov (humanitu lakomců a lichvářů) vystřídala Humanita - hodnota (hodnota spekulantů vyrábějící něco z ničeho). Pro Mercadeta je spekulace demiurgem operace, která tu je od toho, aby objevila moderní kámen filosofů: zlato, které není zlato«.
Barthesova interpretace Balzakova románu postihuje »moderní« tendenci peněz zbavit se přítěže lidské práce a produkci peněz přenechat penězům. Hodnotou peněz se pak stává jejich schopnost měnit se v kapitál. Hlavními zařízeními, kde peníze vyrábějí peníze, jsou banky: úvěrové, obchodní, depozitní, off-shore atd., a burzy (nazvané tak podle domu patřícímu rodině jménem van de Burse v Bruggách, v kterém se v XVI. století scházeli benátští kupci): peněžní, akciové, černé atd. Na nich závisejí peníze a na penězích banky a na bankách státy a na státu občan…
Filosof jazyka Ludwig Wittgenstein v paragrafu 12 svého logicko-filosofického traktátu říká: »Co lze ukázat, nelze říci.« Naruby: Co nelze ukázat, lze říci. Jazyk říká, peníze ukazují. Ukazují cenou a na co cena ukáže, to peníze promění ve zboží. »Nelze popřít, že mince je znak, neboť zastupuje zboží, které je možné za ni koupit. Je tu ale také jako výraz hodnoty materiálu, z něhož je vyrobena. Jejím opakem by mělo být slovo, které je možno utrácet donekonečna, aniž by tím vyvstal problém s množstvím slov k dispozici«, píše Umberto Eco v knize Znak. »Znak ovšem«, píše dále Eco, »objasňuje svůj význam pouze odkazem k dalšímu znaku, interpretantu znaku předchozího, a tak dále, ad infinitum, čímž vzniká nekonečná semiósis, během níž příjemce dekodifikuje původní znak v míře, jaká mu je nezbytná pro komunikaci.« Peníze coby znak naopak odkazují ke zboží, které je zase jen znakem peněz. Tento tautologický bludný kruh kapitalismu se týž kapitalismus neustále snaží narušit, odvést peníze ze slepé uličky tautologie do prostoru, jaký má k dispozici slovo jak v jazyku, tak ve společnosti, napodobit, zopakovat jeho hru znaků, interpretantů, označujících a označených.
Právě v této jeho snaze však tkví kořen neustálých a ve stále horší podobě se opakujících peněžních krizí: peníze nejspíš chtějí být i nadále oním prostředkem směny, jímž bývaly a odmítají stát se slovy neexistujícího jazyka.
Tuto snahu kapitalismu přimět peníze, aby coby zboží ovládly společnost, už před lety, v době mezi dvěma světovými válkami, kdy se peníze ocitly v krizi, před kterou kapitalismus zavřel oči, jako je zavírá při všech krizích dalších, odhalil Walter Benjamin. V eseji Paříž, hlavní město XIX. století, píše o problému kapitalismu, jakým je zboží: »Být novinkou, to je vlastnost nezávislá na užitné hodnotě, a zdroj tohoto klamu nelze oddělit od představ produkovaných kolektivním podvědomím. Tržní novinka je kvintesence falešného vědomí, jehož neúnavným činitelem je móda. Klam novinek se obráží v klamu, jímž je věčné opakování jednoho a téhož, jako se jedno zrcadlo odráží v druhém. (…) Veškerá moderní společnost, ovládaná zbožím, je podrobena opakování jednoho a téhož (Immergleichen), zastíraného novinkami a posledními výkřiky módy: v království zboží lidstvo došlo svého prokletí.« Nakupení zboží v supermarketech, různé obaly a značky jednoho a téhož tovaru, neustálé střídání módních novinek má vytvářet – a také vytváří – iluzi blahobytu dostupného očím, které v tomto případě beze zbytku zastupují peněženku: mít v ní peníze je třeba bez ohledu na to, zdali v ní druzí mají míň, avšak s ohledem na ty, kteří v ní mají víc: supermarkety jsou emblémem kapitalistické »demokracie«.
Optickou tržní rovnost ohrožuje ovšem rovnost sociální. Myšlenka sociální rovnosti znamená alternativu kapitalismu, který se naopak definuje coby konečný stav společnosti.
Maďarská filosofka Agnes Hellerová, Lukacsova žačka, v eseji Nádraží jako metafora píše, jak někdejší metafora lodi odplouvající s lidstvem k ostrovu štěstí byla nahrazena představou vlaku, který však nejede, protože už dorazil, kam dorazit chtěl. Naše nynější realita, to je podle Hellerové honosné nádraží, z něhož se nikam nedojíždí: každé jinde a každé jinak znamená nebezpečí. Současný stav společnosti, založený na sociální nerovnosti, má být stvrzením její finální nezměnitelnosti.
Italský básník a literární vědec Edoardo Sanguineti tento stav nazval »globální porážkou proletariátu«, jediné společenské třídy, která o skutečnou sociální rovnost usilovala. Proletariát však už neexistuje, neexistují ani pracující, existují jen zaměstnanci, coby stvrzení zaměstnavatelů, kteří jsou tím víc kapitalisty, čím míň jsou tak označováni a čím víc s nimi jsou identifikovatelní.
Roland Barthes v eseji Saussure, znak, demokracie, píše: »Obchod, řeč, peníze a právo jsou definovány v jednom a témž režimu, v režimu reciprocity: neobejdou se bez společenské smlouvy; ta totiž jako jediná může nahradit chybějící gold standart. Právě takové prázdné místo v jazyku nenechávalo na pokoji Saussura (přicházel kvůli tomu o klid ještě víc než Valéry): nemohla by, obával se, arbitrérnost znaku vnést do řeči Čas, Smrt, Anarchii? Odtud pak, coby životně důležitá jak pro jazyk, tak pro společnost, vychází posléze nutnost (spojená s přežitím jak řeči, tak společnosti) ustanovit systém pravidel: pravidel ekonomických, pravidel strukturálních (neboli analogie a hodnoty), které svou hrou činí všechny tyto systémy navzájem příbuznými (centrální metaforou Saussurovy lingvistiky jsou šachy): jazyk se blíží systému ekonomickému v okamžiku, kdy tento systém opouští gold standard, a k systému politiky v okamžiku, kdy společnost přechází z přirozených (věčných) vztahů mezi knížetem a jeho poddanými ke společenské smlouvě mezi občany.« Pokud ovšem nedojde, jak došlo a jak dochází, k tomu, že Knížete zastoupí Peníze a ti, kdo je mají, a poddanými se pak stanou ti, kteří jich mají málo, nebo žádné. Občan se vytratí.
Peníze dlouho měly možnost nebýt pouze symbolickým, volně manipulovatelným ekvivalentem toho, zač by mohly být směnovány, jako je tomu vždy, každá mince měla svou váhu zlata ve starověku, stříbra ve středověku, po první světové válce narůstala produkce bankovek a po válce druhé, rovněž světové, jako ta první, byl přijat tzv. gold exchange standard. Ten vzal za své v roce 1971, kdy americký president Nixon vyhlásil nesměnitelnost dolaru za zlato. Peníze tak přišly zpět k struktuře obdobné té, kterou u slova de Saussure označil jako označované (signifié), a zůstalo jim jen to, co týž de Saussure označoval jako označující (signifiant), což znamenalo možnost stát se volnou hrou a přitom budit dojem, že jsou obojím, jak tím, co označuje, tak tím, co je označováno, tedy co právě tak nakupuje, jako prodává. Aby mohly nerušeně vládnout, předstíraly, že spravedlnost je identická se spravedlivostí, tajily, že spravedlnost umí být nespravedlivá.
Markýz de Sade v knize Nová Justine anebo Nehody ctnosti napsal: »Jak jen může někdo chtít, aby ten, komu se od přírody dostalo schopnosti používat násilí, a to jak díky své nadřazenosti, tak díky výchově vyplývající z rodového postavení a majetku, jak může někdo, opakuji znovu, chtít, aby takovýto člověk byl souzen podle zákona, který ostatním lidem ukládá ctnosti a umírněnost? Může být spravedlivý zákon, který by oba trestal stejně? Tak děsivou nedůslednost, odpudivou nespravedlnost nikdy neměl žádný stát právo zavádět. Jeden a týž zákon nemůže odpovídat všem. Zákon přísluší lidu, ten je totiž jak slabší, tak početnější, a je mu tudíž třeba této brzdy, která tomu, kdo má moc, nevyhovuje a oni neví, co si s ní počít. Moudrá vláda dbá o to, aby lid nevkročil na pole autority osob mocných, « tvrdí a dodává, »pouze misantrop jako Rousseau může požadovat nesmysl, jakým by byl opak.« Tímto opakem je Rousseauova společenská smlouva, podle níž by stát měl po občanech chtít, aby se vzdali ničím neomezované svobody, jakou jim zaručovala příroda, ne však proto, aby se odevzdali do vůle vládce, ale by se stejně smýšlejícími členy komunity založili moc všemi a v zájmu všech sdílenou. Rolí de Sadova vládce kapitalismus pověřil peníze a přikázal jim, aby se zdály být v dosahu všech a zdály se jednat v zájmu všech, jak to požaduje Rousseau.
»Jak by byla krásná doba, společenský řád, svět a jazyk, kde by označující, nezávisle na jakékoli smlouvě mezi lidmi, na jakékoli společnosti, bylo jednou provždy spojeno s označovaným, kde by tudíž plat byl »spravedlivou« odměnou za práci, kde by papírová bankovka byla jednou provždy kryta odpovídajícím množstvím zlata,« píše v téže stati Barthes. Jenže my už víme, jak to věděl už Saussure, a jak nám to připomíná Barthes, že »vztah mezi papírem a zlatem, mezi označujícím a označovaným, je pohyblivý a prekérní a nic jej nezaručuje, je podroben otřesům doby a historie. V hloubi své představy vztahu mezi označujícím a označovaným se Saussure ocitá přesně tam, kam dorazila dnešní monetární krize: zlato a jeho fiktivní náhrada, dolar, se hroutí a sní se o systému, v němž by se měny navzájem podpíraly, bez odkazu k přirozenému zlatému základu.«
Tento sen z let šedesátých, kdy Barthes svou esej psal, se neuskutečnil, a uskutečnit se nemohl, protože peníze nejsou totéž, co jazyk. Jazyk a peníze jsou i nadále, a to výrazněji než kdy předtím, symboly dvou navzájem se vylučujících možností podoby světa. Jazyk zakládá a vytváří pospolitost lidí navzájem si rovných díky tomu, že se nabízí stejně všem. Je znakem společenské reality, kterou kapitalismus nikdy nemůže být, protože by kapitalismem být přestal. Jako není možné pověřit jednu z postav románu jeho analýzou, analýzou textu, jehož je částí, tak zvážení role peněz ve společnosti nemůže provést ten, kdo s nimi manipuluje a je tak součástí jejich existence. Už na počátku dvacátého století německý sociolog a filosof Georg Simmel o penězích napsal: …»Díky skutečnosti, že se stále víc a víc platí penězi, že jsou peníze pro nás dosažitelné a že peníze tak vystupují jako jakýsi konstantní pól v toku jevů, přehlížíme příliš často, že i objekty ekonomického stylu mají jisté stránky, jež nelze penězi vyjádřil: příliš lehce uvěříme, že v jejich peněžité hodnotě vlastníme jejich přesný, plný ekvivalent. V tom jistě spočívá i hluboká příčina problematického charakteru, neklidu a nespokojenosti naší doby. (…) Peníze, pouhý prostředek k získání jiných statků, začínají být vnímány jako samostatný statek, zatímco veškerý jejich význam tkví v tom, že jsou jen určitým přechodem, článkem v řadě, která vede k nějakému konečnému účelu a počitku. Tato řada je na tomto stupni psychologicky přerušena a vědomí účelu se zastavuje u peněz.« Veškerá finanční opatření, manipulace, reformy, rozpočty a škrty, které identifikují náš svět s penězi těch druhých, nakonec jen ozřejmují jediné možné řešení krize nynější i všechny krizí budoucích: aby peníze přestaly být penězi, jimiž jsou a staly se znovu těmi, jimiž bývaly, aby odešly z kapitalismu a nás si odvedly s sebou.
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |