Když byl Josef Baloun sotva jedenáctiletý chlapec, začal si psát deník. Na rozdíl od mnoha vrstevníků ho nezahodil a na jeho základě napsal knihu I TAK BYLO – ŽIŽKOV 1942 (vydalo OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, Praha 2011).
Zatímco světem dospělých zmítala válka, děti z žižkovské periférie žily, jak uměly, jak už to děti všude na světě umějí. Kluci (děvčata vystupují spíše ve vedlejších rolích) z naší knihy nebyli žádní „nažehlení chlapečci z Rýgráku“, nýbrž uličníci, ve srovnání s dnešními ovšem andělé.
Praha byla provinční, válkou zdecimovaná. Tu a tam přejelo auto, často poháněné dřevoplynem, hračky se vyráběly ze všeho, co dům dal, význačnými kótami byly sběrny, sklady, průjezdy, kanály – vesměs místa, kde bylo možné najít zajímavé suroviny či zažít chudičká dobrodružství.
Autor válku nezapírá, je ostatně neustále přítomná, ale jen tu a tam se mihne v krvavé podobě, na zdech se objeví červené plakáty se jmény zastřelených, přejedou vojáci, dospělí se v soukromí odváží nadávat na poměry… Ale možná právě díky kontrastu mezi klidným tokem klukovského života a příšernými kulisami zakrytými milosrdnou mlhou dětství se dozvíme víc než z literatury psané ex post.
Jak tedy bylo? Rozložme si aspoň pár střípků reality, jak je zachytila dětská paměť. Celou mozaiku z nich asi nesložíme, ale nešť.
Hned první zápis původního deníku „Zítra pojedu do Libně k bratranci Jirkovi“ se ukázal jako lichý. Druhý den ráno - 24. ledna 1942 - naměřili v Praze 23 stupňů pod nulou a maminka Pepíka do zmrzlého města nepustila ani tramvají.
A jaké byly tramvaje? Měly skla natřená tmavomodrou barvou kvůli zatemnění. Jízda tak byla značně ponurá. Aby se cestující mohli zorientovat, malíři ponechali ve výši oči úzký nezabarvený pruh. Nic nepomáhalo, že dřevěné rámy oken byly vyrobeny z pravého mahagonu.
Jak muži odcházeli na pracovní nasazení do Říše, jejich místa zaujímaly ženy, např. se v tramvajích stále častěji objevovaly ženy – průvodčí.
Navzdory době existovaly obchody s tzv. žertovnými předměty, kde se prodávala i umělá hovínka. Na rozdíl od například umělých potravin a látek byla nerozeznatelná od originálu. Kluci je s oblibou kladli na nepatřičná místa ve škole i v domě. Exkrementy nechtěně ukazovaly, za co stojí situace!
Snad v každé rodině měli mapu, na níž se podle hlášení rozhlasu posunovaly špendlíky s praporečky v barvách příslušných armád. Bylo jasně vidět, jak Němci „zkracují frontu“.
Pepík popisuje nechtěně humornou situaci, která by se ovšem mohla snadno zvrtnout v rodinnou tragédii, kdyby se přinatrefili zlovolní svědkové.
Rodina se právě chystala na nedělní výlet a maminka volala na tatínka, který hledal ve skříňce výletnické propriety.
„Hlásili, že sem jde fronta a odpoledne má pršet.“
Otec na to: „Kde že je fronta, zase postoupili?“
„Nepostoupili, ale má pršet,“ odvětila maminka.
Otec se na štaflích narovnal, přidržel se hrany skříňky, aby nespadl a rozvážně pronesl: „To je ale divné, ještě nikdy nehlásili, že na frontě prší.“
Mýdlo se vařilo podomácku ze starých kostí. Výsledná břečka se dala lehce promačkávat mezi prsty. Mýdlo hrozně páchlo a podle pamětníků si člověk připadal, že se myje bahnem z dávno vypuštěného smrdutého rybníka.
Říše ještě ani neukrojila první desetiletí z údajně tisícileté budoucnosti, a už silně trpěla nedostatkem surovin. Obyvatelstvo muselo sbírat kdeco. V každém domě byly umístěny strategicky důležité bedny s příslušnými nápisy: papír, kosti, sklo. Muziku vůní běžně tvrdila i nádoba na kuchyňské odpadky – listy ze zeleniny, bramborové slupky apod. Největší užitek z toho měly krysy, příznačně zvané němkyně.
Jelikož správa nemohla zajistit pravidelný odvoz, byly sběrné nádoby nakonec vystrčeny do ulic, kde přispívaly k obohacení protektorátního odéru.
Samozřejmě se sbíralo i železo. U dětí byly v oblibě podkováky – kovové hranolky natlučené kovářem do podkov. Spáry v dlažbě jich byly při tehdejším koňském provozu plné. Ve sběrně za ně kluci dostali pár korun.
Sběrny vydávaly doklady o převzetí té či oné vzácnosti a ve škole učitelé zaznamenávali výsledky žákovské píle do zvláštní knihy. Za sběr se udělovaly pochvaly.
Zvláštní druh sběru bylo shromažďování procvaknutých tramvajových lístků. Před odevzdáním do sběrny se svazovaly se do balíčků. O kolik to prodloužilo agonii Třetí říše, bůh suď.
Auta zhusta jezdila – jak již řečeno - na dřevoplyn. Za kabinou se vyřízl kus korby a ve vzniklém prostoru trůnil kotel necelé dva metry vysoký a o průměru zhruba 60 cm. Nahoře byl opatřen víkem a na bocích měl několik otvorů. Do kotle šofér sypal špalíky tvrdého dřeva. Spodní část kotle se musela často prohrabovat. Inu – válečné dříví. Provoz takového auta byl hlasitý a vůz se prozrazoval i silnými závany smradu.
V roce 1942 po žižkovských ulicích prokazatelně jezdil dokonce sentinel – parní nákladní automobil, vzácný muzeální kousek.
Není divu, že tajné zbraně fascinovaly i žižkovské kluky. Vypouštěli „faul ainc“. Nejprve pracně sehnali hořlavý film. Hliníkovou trubičku se šroubovacím uzávěrem měli doma – prodávaly se v nich tabletky proti bolení hlavy. Do jejího dna udělali hřebíkem díru, nacpali stočený film a zapálili. Jakmile se film rozhořel, stačilo už jen našroubovat víčko a raketa byla letuschopná. Plamen sice uhasl, ale film vydával mohutný čoud, který ucházel dírkou a raketu uváděl do pohybu. Vylepšené rakety měly i kormidla a pak dosáhly slušné výšky, do Londýna však rozhodně nedoletěly.
Na kopci u olšanské vily si jednou udělali cvičiště němečtí tankisté. Lehké tanky přejížděly balvany, hrabaly se do strání a dolů sjížděly smykem. Jeden tank se však na kamenitém srázu neudržel, sesouval se bokem a nakonec převrátil na bok. Museli ho vytahovat lanem a tanky se pak už na Žižkově neukázaly. Až v květnu 1945, ale to už byly tanky docela jiné.
Vojenská nákladní auta byla opatřena poznávací značkou WH, což si lid hbitě přeložil do češtiny jako „Wezeme Hovno“.
Na domech byly namalovány bílé nápisy: „DO VOLNA“ s velkými šipkami, které měly instruovat obyvatelstvo, kam má utéci při náletu. Jakési dnešní „Zimmer frei“.
Na venkově se pěstovala nejen „černá“ prasátka, ale i husy. Obyčejně je hospodyně schovaly do bedny za kamna, aby jim koukala jen hlava.
Ve výlohách i v Praze, hlavním městě, byly v roce 1942 kromě knih většinou už jenom atrapy, případně předměty, které nebyly určeny k jídlu.
Zaměstnanci jatek byli dobrá partie – měli totiž nárok na jisté množství masa a vnitřností. Strávníci si pochvalovali polévku z tzv. baněk, což byly býčí koule.
Němci svezli kostelní zvony na pravý břeh Vltavy před Libeňským mostem. Tam je skladovali pod širým nebem popsané bílou barvou a očíslované, a Pražané si je přicházeli prohlédnout a rozloučit se s nimi.
Poté, co okupační moc pohrozila drakonickými tresty za přechovávání zbraní, nacházeli kluci všude balíčky s tu pečlivě, tu nedbale zabalenými dýkami, pistolemi, revolvery atd.
Držitelům zbývaly tři možnosti: hodit zbraň do popelnice (nebezpečné), do rybníka (o fous lepší, až na nápadné žblunknutí), anebo zabalenou zbraň pohodit na procházce pod keř. A tak se to pod keři hemžilo!
Válka zasáhla i do života školáčků – školní rok byl prodloužen a závěrečné vysvědčení se rozdávalo až 9. července.
Na prázdniny se jezdilo vlakem, žádným autobusem nebo dokonce autem. Pepík Baloun zmiňuje kotláře, ač je sám nezažil.
Kotláři si vypracovali taktiku, která měla snížit na minimum civilní ztráty. Kotlář nejprve přelétl nad vlakem, čímž dal strojvůdci znamení, aby zastavil vlak. Poté cestující kvapně vystoupili a pelášili co nejdál od kolejí. Vzápětí následoval nálet naostro. Pilot se snažil prostřílet kotel. Z proděravěných měděných trubek utíkala pára a lokomotiva byla k nepotřebě. Střely byly natolik průrazné, že dokonce pronikly i kolejnicí.
Letci bývali často černoši a létali tak nízko, že odvážní diváci spatřili jejich rozchechtaný obličej s bíle svítícími zuby.
Tož tak nějak to vypadalo na Žižkově v roce 1942, v roce heydrichiády, ale také zlomu u Stalingradu.
Dospělí chtěli pracovat a milovat, děti si chtěly hrát a všichni chtěli přežít. Mnohým se to nepodařilo, ale to je už jiná kniha.
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)