Nad knihou Sönke Neitzela a Haralda Welzera SOLDATEN (S. Fischer Verlag, Frankfurt)
Historické materiály, ke kterým německý historik Sönke Neitzel a sociální psycholog Harald Welzer získali přístup v britských a amerických archivech, nepostrádají svým způsobem senzační nádech. Autoři analyzovali přes 150 tisíc stránek záznamů odposlechů konverzace německých zajatců v britských a amerických zajateckých táborech v létech 1939–1945. Záměrem spojenců bylo získat informace, které zajatci zamlčeli u výslechů. Záznamy obsahují názory na protivníka, velitele, detaily z bojových misí a podrobnosti o zvěrstvech, kterých se dopouštěli sami nebo byli jejich svědky.
Historici se vždy vyhýbali zařazování subjektivních názorů na válku do svých vědeckých prací a preferovali ověřitelná data a fakta. Je to logické, nikdy neměli přístup k tak pravdivým zdrojům jako Neitzel s Welzerem. Osobní korespondenci vojáků přikrašlovala skutečnost. Své sehrávala i cenzura. Vojáci nechtěli psát svým blízkým o tom, čeho byli svědky nebo jakých zločinů se sami dopustili. O vypalování a srovnávání vesnic se zemí, znásilňování děvčátek a žen se ve svých dopisech nezmiňovali. Ani nyní se vojáci nechvástají svým podílem na válečných zločinech v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku a Libyi. Pravdu zakrývá i důmyslně vytvořena dezinformační síť agresorů. Mýtus o tom, že vojáci Wehrmachtu nepáchali válečné zločiny, přežíval dlouhá desetiletí. Autoři se snaží tento mýtus jakoby vyvrátit, ale za čtenářova souhlasu s tím, že zločinné chování Wehrmachtu bylo vyprovokováno Rudou armádou a naopak Anglosasové a Francouzi se chovali civilizovaně. Opomíjejí kobercová bombardování měst spojenci, které je nejhorším válečným zločinem a zcela ignorují zločiny imperialismu od konce světové války.
Jejich vlastními slovy
Z konverzace pilotů Luftwafe 30. 4. 1940:
Pohl: „Druhý den války proti Polsku jsem musel bombardovat nádraží v Poznani. Polovina z 16 pum dopadla na město. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Třetí den mně to přestalo vadit a čtvrtý se mi to začalo líbit. Bavili jsme se tak, že jsme před snídaní odstartovali a odstřelovali jednotlivé vojáky v polích palbou z kulometů. Zůstali tam ležet s kulkami v zádech.“
Meyer: „Ale byli to vždy pouze vojáci?“
Pohl: „Civilisté také. Útočili jsme i na kolony na ulicích. Někdy jsme zahlédli i koně.“
Meyer: „Ale jdi, to je nechutné, koně.“
Pohl: „Koní mně bylo líto, ale lidí ne.“
Radista Kehrle a esesák Kneipp o bojích proti partyzánům:
Kehrle: „Když na Kavkaze partyzáni zabili někoho z nás, nemusel nám žádný poručík říkat, co máme dělat. Vytáhli jsme zbraně a postříleli všechny, kdo byli v dohledu: ženy, děti, všechno…“
Kneipp: „Jednou zaútočila partyzánská skupina na kolonu s raněnými. Zabili všechny. Dopadli jsme je za hodinu u Novgorodu. Zahnali jsme je do pískovny a všechny jsme postříleli ze samopalů.“
Kehrle: „Měli být pomalu mučení, ne pouze postřílení.“
Poručík Reimbold vypráví: „V prvním zajateckém důstojnickém lágru jsem se setkal s mladým poručíkem, zvlášť pitomým klukem z Frankfurtu. Sedělo nás kolem stolu osm a vyprávěli jsme si o Rusku. Poručík popisoval výslech zajaté ruské rozvědčice: Nejdříve jsme ji bili holí po prsou a pak bajonety po zadku. Znásilnili jsme ji, vyhodili ven a stříleli jsme na ni z pistolí. Když ležela na zádech, házeli jsme na ni ruční granáty. Při každém výbuchu zaječela. Všech osm důstojníků se vyprávění s chutí zasmálo.“
Zajatci hovořili jinak než v televizních válečných dokumentech a bojových vzpomínkách. Diskuse o válce před publikem se liší zdůrazňovaným opovržením ke krvavým rysům vojenské profese, s kterým dotazovaní vojáci při líčení svých zkušeností souhlasí. Záznamy poskytují jiný pohled na válku, žádná nekonečná noční můra, ale velké dobrodružství, na které si mnozí vojáci vzpomínají jako na nejlepší období svého života. Pojem lítost nad spáchanými zločiny nebo soucit s obětmi se objevuje jen velmi sporadicky. Mnoho zajatců nečinilo rozdíl mezi civilními a vojenskými cíli. Po přepadení SSSR tyto rozdíly zmizely úplně. Někteří zajatci se dokonce pyšnili tím, že zavraždili tolik civilních obyvatel, kolik jen mohli.
Morálka a svědomí
Čím je voják déle na frontě, tím více začíná považovat své zločiny za naprosto legitimní, tvrdí autoři. Je ale možné obviňovat pouze vojáky? Mandát k nelítostnému vraždění a garanci nepostižitelnosti dostali přece od německého velení. Aby bylo všem německým vojákům naprosto jasné, jak vést válku proti SSSR, vystoupil Hitler 30. 3. 1941 s projevem k velení Wehrmachtu: „Musíme se vzdát pojmu přátelství mezi vojáky. Komunista nikdy nebyl a nikdy nebude naším kamarádem. Hovořím o boji, jehož cílem je likvidace… Nevedeme válku proto, abychom zachránili nepřítele.“
Vrchní velitel Wehrmachtu, polní maršál W. Keitel, si po přečtení poznámek admirála Canarise, velitele Abwehru, v kterých navrhoval lidské zacházení se zajatci Rudé armády, aby se vojáci Wehrmachtu sami vyhnuli krutému zacházení při svém zajetí, poznamenal: „Tady nejde o žádné rytířské vedení války. Jde o likvidaci světového názoru. Proto já podporuji všechna trestní opatření.“
Příslušníci Wehrmachtu věděli o holocaustu všechno
V Německu dodnes přežívá legenda, že o vyvražďování Židů armáda nebyla informována. Putovní výstava „Vyhlazovací válka – zločiny Wehrmachtu“, kterou Hamburský institut pro sociální výzkumy představil v několika německých městech v létech 1995–1999, vyvolala celou vlnu protestů a odporu. V záznamech rozhovorů válečných zajatců se zmínky o holocaustu objevily pouze na 300 stránkách. Zdálo by se to velmi málo, vzhledem k rozsahu celého zločinu. Není tomu tak. Záznamy potvrdily, že šlo o všeobecně známou záležitost. Žádný zajatec nevyjádřil podiv nad tím, jakých strašných zločinů se mohou Němci dopouštět.
Záznamy rozhovorů vězňů obsahují zevrubné popisy způsobu vyhlazování Židů; jsou mnohem přesnější než svědectví, která podali po válce očití svědci.
Zajatý generálmajor Wehrmachtu Walter Bruns (velitel 89. pěší divize na západní frontě) popisuje průběh typické „Operace Žid“, které se stal svědkem:
„Jámy byly dlouhé 24 a široké asi 3 metry. Museli se položit na dno jako sardinky do konzervy, hlavami do středu, tváří dolů. Nahoře stálo šest střelců se samopaly, kteří je stříleli do týla. Když jsem se dostavil, jáma již byla plná, takže ti, kdo ještě byli naživu, si museli lehnout nahoru a pak byli postřílení. Museli si lehat do vrstev nad sebou, aby nezabrali příliš mnoho místa. Celkem tři jámy byly vykopány na okraji lesa. Byla neděle a pořád tam ještě stál zástup dlouhý asi 1,5 km. Vše probíhalo velmi pomalu. Stáli v zástupu a čekali na smrt. Teprve když přišli do místa, kde museli odevzdat své šperky, cennosti a zavazadla, spatřili, co se tam děje. Pak se museli svléci do spodního prádla. Byly mezi nimi ženy a malé děti, některé i dvouleté.“
Záznam z konverzace zajatého velitele 53. armádního sboru generála kavalerie Edwina, hraběte z Rothkirchu a Trachu (1888–1980) o jeho zážitcích v polském městě Kutno.
Generál: „Velmi dobře jsem znal jednoho velitele od SS. Diskutovali jsme o různých věcech. Jednoho dne mně řekl: Poslyš, nechceš si nafilmovat jednu z těch střeleb? Obvykle je střílíme ráno, ale pokud tě to zajímá, můžeme je postřílet i odpoledne.“
Pro generála nebylo vraždění židů a komunistů ničím mimořádným. Vojáci Wehrmachtu se na dobytých územích často bavili přihlížením popravám.
Obětí holocaustu bylo asi 6 milionů, polovina byla likvidována v koncentrácích. Druhá polovina zemřela v ghetech nebo byla postřílena ránou do týla. Vojáci Wehrmachtu byli od účasti ve vraždění obvykle osvobozeni, zabíjeli příslušníci SS a policejních praporů.
Zajatci většinou považovali vraždění za přirozenou součást války. Diskutovali o požadavcích kladených na střelce, monotónnosti jejich „práce“, kvůli které se museli po několika hodinách střídat a o speciálních požadavcích na tento typ „úkolové práce“. Střílení malých dětí hodnotili jako problematické, protože je nebylo možné udržet jako dospělé na místě a bez pohybu.
Děsivý sociální experiment
Kniha vychází téměř 80 let poté, kdy se v Německu dostal k moci „demokratickou“ cestou Hitler, který zahájil nekonečnou etapu imperialistických válek, vrcholící v současnosti válkou o ovládnutí celé planety. Jen náhodně se dovídáme o zločinech spáchaných Američany, Brity, Francouzi a jejich spojenci z NATO. Imperialistické státy si s požehnáním Ruska a Číny zřídily mezinárodní soudní tribunál k souzení válečných zločinů, kterých se mají dopouštět pouze ti, proti nimž jsou loupežné války rozpoutávány. Etapa konfliktů, podobných poslední světové válce, skočila ve Vietnamu. Současné války jsou vedeny bezkontaktně. Váleční zločinci, vraždící své bezbranné oběti, většinou ženy a děti z nejmodernějších letounů bombami a raketami, případně dálkově naváděnými bezpilotními letouny, jejichž součástí je ochuzený uran, své oběti nevidí trpět. Zabíjet je pro ně jako počítačová hra. Jsou většinou anonymní, nepostižitelní a jejich jména nebudou nikdy zveřejněna.
Imperialistické války by mohla zastavit pouze změna systému v zemích agresorů. Při čtení knihy Soldaten cítíme, že i ve změněné situaci nesou politici, stejně jako dříve, mnohem větší odpovědnost za válečné zločiny než vojáci, které do války zahnali.
Autor: KAREL KLUZ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |