Útěk byl od pradávna snem porobených a pokořovaných. Často se stal riskantní, ale jedinou nadějí, jak přežít. O útěk se patrně pokoušeli již gladiátoři i obyčejní otroci ve starém Římě a určitě nebyli prvními. Snaha porobit si celé rody či kmeny prolíná jako varovná červená nit již pravěkými dějinami. Do historie českých zemích je nezapomenutelně vepsán masivní odchod obyvatelstva před klerikálním terorem po Bílé hoře.
Motiv útěku kohosi odněkud se stal oblíbeným literárním atributem. Nepochybně bychom sestavili dlouhý seznam slavných literárních útěků a útěky zůstaly oblíbeným literárním prkem do současnosti. Vzdejme hold tomu, kdo je proslavil a povýšil na světově proslulou literaturu. Mám na mysli Alexandra Dumase a jeho román Hrabě Monte Christo.
Motivu se ovšem zmocnily všechny literární žánry. Velice populárními se stali uprchlí vězňové v Anglii. Až se zdá, že tehdejší tamní věznice měly hodně společného s perníkovými chaloupkami. S jedním se setkáváme v Doylově Psu baskervillském, kolik jich prošlo romány mimořádně plodného Edgara Wallaceho si netroufám ani odhadovat. Hojně se s nimi setkáváme i ve starší české dobrodružné a kriminální literatuře, jakož i ve filmu.
Utíkalo se, odkud byl útěk zdánlivě nemožný. Neboť lidské zoufalství posouvá hranice nemožného daleko za hranice pravděpodobnosti.
Postupně však motiv úniku nabyl reálnějšího a podstatně dramatičtějšího charakteru. (Pomiňme útěky před vlastními proviněními, ty jsou o něčem jiném.) Prchali spravedliví, prchali z fašistických věznic, koncentráků a ghett, prchali před transporty do táborů smrti. Jen namátkou: Vzpomínkové knihy vycházely již v prvních poválečných letech a měly své opodstatnění, třebaže syrově aktuální obsah pochopitelně mnohdy převyšoval svým významem literární kvalitu. Mnohé tituly měly většinou blíž k literatuře faktu. Do značné míry opodstatněně. Kdo by věřil v pravděpodobnost (natož v pravdivou výpověď) skutečných útěků, kdyby je četl v ryze románové podobě!
Jednou z posledních knih tohoto ražení je ÚTĚK DO SVOBODY Richarda Sobotky (Víkend, 2010). Podle podtitulu skutečný příběh riskantního útěku před jistou smrt v koncentračním táboře. Který útěk však není riskantní!
Sobotkův střízlivý, nepatetický a zbytečně neheroizující způsob vyprávění se osvědčil již v „šuhajovském“ příběhu Zbojnické léto. Stejně jako u detektivních a kriminálních příběhů by třeba pouze rámcové líčení osudů hrdiny z donucení dostalo kontraproduktivní ráz.
Život dělá hrdiny ze spousty zdánlivě průměrných lidí. Žel, je tomu i naopak, jak můžeme pozorovat v každodenním životě! Kolika lidí bychom si měli vážit a respektovat je, a přece nám k tomu svými postoji a názory nedávají příležitost!
Ponechávám na čtenářích, aby se s osudy hrdiny příběhu seznámili sami při četbě knihy. Stojí za přečtení již pro pozoruhodný, šokující zvrat v samém záměru, objasňující motiv pátrání po minulosti svých předků. Pozoruhodným prvkem protagonistova myšlení je také skutečnost, že se navzdory nedostatečně legitimnímu rozpadu Československa při návratech do Čech a na Slovensko stále cítil Čechoslovákem. V tom rozhodně nebyl sám. Takový vztah k vlasti je mnohým lidem vlastní doposud. Když nic jiného, nutí k zamyšlení.
Autor: FRANTIŠEK UHER
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |