Pod tímto titulem vydalo pražské nakladatelství Epocha knihu známého českého publicisty Milana Syručka. Jak se s touto otázkou vyrovnává autor, jenž Rusko nejen procestoval křížem krážem, ale i důkladně poznával s cílem pochopit širokou ruskou duši? Možno říci, že odpovědně snáší všechna dostupná pro a proti, aby se dopídil fundované odpovědi.
„Otázka, zda se bát Ruska“, píše Syruček, „nespočívá zdaleka jen ve formálním porovnáváním počtu raket a jaderných hlavic, v úvahách o politicích a jejich názorech, ale v přesvědčení, že bát se můžeme jen něčeho, co neznáme. A Rusko fakticky dosud neznáme. Jeho skrytý potenciál je hlavně v zemi a v lidech, jejichž duše je mnohdy pro nás tak záhadná.“
Syruček se nevyhýbá žádné záležitosti, která může být zaslepenými „kremlology“ černobíle interpretována jako nevyléčitelná choroba ruského způsobu života – osobního i společenského. Stačí se jen podívat na titulky kapitolek, které o tom vypovídají - „Stát opředený mýty“ nebo „Problémy sovětského systému“, či „Ruské trumfy v hlubinách“ a samozřejmě i „Bohatí a chudí Rusové“ či „Sibiř jako záloha budoucnosti.“
Za velmi zajímavý možno jistě považovat způsob, jakým Syruček charakterizuje nejvýznamnější sovětské a ruské představitele od roku 1917. V jeho podání defilují vůdcové podle svých specifických charakteristik bez zbytečných příkras i bez rádoby senzacechtivých bulvárních spekulací:
Nesmírně pracovitý Lenin, jenž dokázal prostudovat denně kolem pěti až šesti set stránek v ruštině, nebo angličtině, francouzštině, či němčině.
Ideově zakalený Stalin, kterému nelze upřít vynikající organizační schopnosti.
Záhadný Berija, spojovaný s rolí hlavního instrumentu Stalinovy krutosti.
Impulzivní Chruščov, jenž svým selským rozumem cítil, že sovětský systém není tak výkonný, jak by měl být, ale recept na jeho ozdravění hledal v překotných reformách.
Konzervativní Brežněv, jenž zrušil reformy z první poloviny šedesátých let, a proto tolik vyhovoval stranickému aparátu.
Kompromisnický Gorbačov, jenž sice vyhlásil smělý program přestavby a otevřenosti, ale sám nepochopil, kde vlastně jsou jejich přesné meze, nebo zda se nejedná jen o bezbřehé iluze. Radikální Jelcin se svým bojem o udržení vlastní moci, až poznává, že už není co reformovat s tím, že se strana musí rozpustit a že rozpad SSSR je nevyhnutelný.
Putin, bývalý důstojník KGB s vizitkou tržně orientovaného odborníka, jenž zahájil tažení proti oligarchům a v zahraniční politice je naplněn úsilím o zadržování snahy USA o světovou hegemonii.
A Medvěděv? Podnikatel, jenž se vrhl na politickou dráhu a podobně jako Putin usiluje o silné Rusko, třeba i pod vedením carské moci.
Je tedy třeba bát se Ruska? Syruček v závěru své knihy jako odpověď vybírá jistě fundovaný názor Hélene Carrere d´Encausse, členky francouzské Akademie věd a uznávané odbornice na ruské záležitosti, která ve své publikaci La Russie entre deux mondes (Rusko mezi dvěma světy) píše: „Nepříslušelo by nám lépe, abychom se místo toho, že se budeme bát Ruska, se pokusili mu porozumět? Měli bychom pochopit, že Rusko rozkročeno mezi dva světy přece jen patří do Evropy. Tato velká země hledá sebe a svůj příští úděl chce sdílet s námi. Naším úkolem by mělo být pomoci mu v tom.“
Autor: MICHAL RYBÍN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |