Vyšla kniha. Ne ovšem x-té dílo plodného Iva Fencla mladšího, nýbrž esence snů jeho vzdělanějšího a důstojnějšího otce. Ano, důstojnějšího, i když on by jistě řekl: „Střelení jsme oba.“ A já bych s Haklem dodal: „Zdravě.“ A každý z bláznů a pábitelů o sobě ostatně něco podobného prohlašuje, zatímco brojí, ale my nebyli a nejsme ani Dalí, ani Knížák, a tak jsme nikdy nebrojili permanentně, alebrž spíše přihrbeně a POČESKU. To, pravda, hovořím za sebe. A dosti sebekritiky. Je planá, a můj skvělý otec Ivo Václav Fencl (nar. 1938) užívá dnes onoho prostředního jména jen proto, aby se odlišil právě ode mě (nar. 1964), a to poté, co jsem se odmítl odlišit sám.
Tak co měl dělat? Užíval ovšem i pseudonymů Martin Bělský a Jan Odnykud - a po knížkách Vize a iluze skupiny Květen (1993, podepsané Ivo Fencl) a Mimozemšťan a Anděl „Dobroděj“ v Radbuzově? (2010, podepsané právě Ivo Václav Fencl) se táta letos v publikaci Jan Odnykud. Výběr z básní – něžných, erotických, filosofických a mystických (2011) prezentoval dokonce už jen coby vydavatel a editor. Ach, jo, myslím si. A mlží a mlží, ale stejně mám za to, že skvělým bardem zůstává, byť přesmoc skromným.
PhDr. Ivo Fencl, CSC. žil se mnou ve Starém Plzenci na řece Úslavě, odkud dnes i píši tyhle řádky, po čtvrt století, a to ve Vrchlického ulici a ve šťastných letech šedesátých, normalizačních letech sedmdesátých a taky v prvních letech osmdesátých. Pak se ovšem přestěhoval do Prahy.
Zde bydlel na Vyšehradě, a to přímo v Jedličkově ústavu (jako vychovatel), poté žil v Truhlářské ulici a teprve později v Poděbradech, kde si jako dobrý plavec oblíbil jezero. A dnes?
Opět bydlí v rodišti - Rokycanech, kde má bratra Ing. Jiřího Fencla, autora řady publikací a stovek článků o palných zbraních. A já strýčka obdivuji, otec ale bratrovy knihy nekupuje a nečte, násilí rád nemá, nové filmy vůbec, a ačkoli byl a je literárním historikem, kritikem, školním metodikem i inspektorem, diagnostikem Pedagogicko-psychologické poradny i přednášejícím profesorem na univerzitě, zaujatě se věnovával či i dál věnuje také tvorbě poetických textů.
Nutno říct, že to ale ponejvíc dělal v čase, kdy byl zbaven možnosti vykonávat původní povolání a kdy se živil jako vychovatel, pekař a řidič. A zatímco minulý režim práci po lidech vyžadoval a každému ji umožnil, dnes by ji otec možná ani nezískal.
V omezeném počtu strojopisných kopií se tehdy tátovy verše dostávaly jen do rukou jeho blízkých, načež kolovaly, jak za normalizace bývalo časté, a staly se i dobovým literárním samizdatem jako třeba Černí baroni anebo Život po životě.
Vzpomínám, že však táta nepropagoval ani tak vlastní poezii, jako verše druhých, třeba i Sýsovy, ale především Holanovy. Z recitátorů pak miloval Částka, přátelili se, a mně zas jako chlapci předčítal Foglara, Verna, Assolanta i Josefa Jahodu (Dva nezbedníky) a Václava Říhu (Dvanáct pohádek z Onoho světa). A verše ryze srdeční?
Čítal je i za nocí v pekárně, zatímco takové povídky Lenky Procházkové dokázal provokativně předčítat za návštěv u známých. A později šířil i Nohavicovy texty. Ne, disidentem se však nikdy nestal – a dnes je tomu rád. „... a žili jsme tu jako v rezervaci,“ uznává, ale hned dodá: „A nevážili si!“
Protože... Kolik umělců vlastně nějakou rezervaci nepotřebuje? Já bych o ni tedy občas stál!
Otec se také znal s řadou výtvarníků a pravidelně je před Vánocemi žádal o PF, což býval trend a móda. Letošní a vůbec první výbor z jeho intimní poezie pořídil editor „z rozsáhlejšího archivu“, a je i odsud patrno, jak doznala Fenclova identita v průběhu chlapského zrání hned několika světonázorových, existenciálních a existenčních „korektur“.
Nepokusil se však nakonec dokonce o sebevraždu? Na tu otázku nebudu odpovídat, otec sám si však života velmi váží a míní dnes, že jeho verše nemají snahu měnit, ba ani obrušovat „krásy, úskalí a hrůzy“ lásky v každém, i když tato vypadá „u každého jinak“.
Možná nejpodstatnější z básní souboru Prosbu Hříšníkovu věnoval pak týmu sedmi plzeňských lékařů (počínaje Zdeňkem Andělem) z Fakultní nemocnice Bory, kteří mu v osobní krizi zachránili život. Celkem patnácti ilustracemi provázejí pak publikaci Josef Kábrt, Jan Kavan, Emil Kotrba, Jiří Samek a „J. K.“, přičemž soudobý grafický design dodal Lukáš Kůst a sazbu knihy vytvořil Václav Fencl z TYPOGRAFIK CENTRA v Plzenci, který kupodivu není s naším rodem nikterak spřízněn.
Tvá KRÁSA unikavá / už vešla do TICHA / Jak píseň uhrančivá / při níž se nedýchá,
veršuje Ivo Fencl v knize.
Před kterou MÚZY blednou / Je srdce v souvrati / Mou LÁSKU NEZÁLUDNOU / a ŠTĚSTÍ nezvrátí / když z hrudi probodnuté / odejdou ze SVĚTA / POSELSTVÍ UMLČENÁ
I kámen uvítá milost početí
Jsi hoden vzít knihu, rozlomit pečeti?
Součástí sbírky je ovšem i Malá meditace po rozvodu:
Někdy se ptám, co byla naše láska?
Ty říkáš: „Byla to hrůza a děs!“
Raději ses rozvedla
Máš štěstí nikdy se neohlížet přes ramena
Paměť ti neslouží, když si to nepřeješ
Tak jsi zapomněla na naši první cestu kolem světa:
Vystoupali jsme na konečné a šli a šli a šli
Rybník Sycherák se třpytil
Nad ním oblaka jak fata morgány
vystavené našim snům na odiv
(naivním žabkám slov, co mi zapadaly do srdce)
Ve městě jsi zula černé lodičky
Měly zničené podpatky a pravá pata ti krvácela
I tenkrát ses zasmála svojí bolesti
BYLA JSI DOKONALÁ
V zahradní restauraci, kde hrála dechovka
boleveckejch Baráčníků
jsme dohromady vypili jedno pivo a zatancovali si polku
Povídám: „miluju Tě na celý život...“
Nevěděl jsem, že to jinak neumím
PROTOŽE JSEM NEDOKONALÝ
Někde máš ASI zahrabanou naši svatební fotku
Dvojportrét „TY a JÁ“ mluví sám za sebe
Je na něm muž se slabošskými rty
A KRÁSNÁ VYVEDENÁ ÚPLNĚ ZRALÁ ŽENA
TO jsi TY
Autor: IVO FENCL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)