Věnováno Oldřichu Stiborovi (1901-1943)

   V současné době jsme svědky zběsilého útoku pravicových horlivců zakázat Komunistickou stranu Čech a Moravy.
   Připomeňme si, co předcházelo tomuto striktnímu, nedemokratickému požadavku.
   Z neúspěchu a ztroskotání vlád do listopadu 1989 byly vyvozovány předčasné generalizace a ukvapené závěry v tom smyslu, že není jiné cesty než nastoupená cesta kapitalisticko-feudální transformace. Obratná vládní publicistika i účelově deformovaná oficiální historiografie, zaklínající se svou neideologičností, vše potřebné zdůvodňovala. Tragédie Lipan, Bílé hory, Mnichova měla být zapomenuta. Tehdy jako nyní na stranu vítězů přecházejí politicky poražení; po Mnichovu dokonce tehdejší dočasná reprezentace propagovala názor, že je třeba výti s vlky. V jiné, jinak transformované podobě se tato filozofie poraženectví projevila nejen u mnohých členů bývalé KSČ, nýbrž i u těch, kteří, hlásíce se k levici, v listopadu 1989 rychle zapomněli, jak nadšeně propagovali kupř. socialistický realismus, jak rychle a pracně začali shledávat doklady své nevěry v socialismus a nepodlehlosti bývalému režimu, jen aby si udrželi svá místa a místečka. Jako převlékači kabátů změnili náhle svůj názor a vstoupili do tehdejšího Občanského fóra. Ve skutečnosti chtěli zakrýt své existenční obavy z budoucnosti a ve ztotožnění s mocnějšími spatřovali záruku své klidnější budoucnosti.
   Příznačná byla snaha nastoupivších oficiálních představitelů pod různými záminkami utlumit, ne-li přímo vymýtit jakoukoli významnější připomínku jedné životní složky naší národní kultury, její složky demokraticky levicové. Výrazem tohoto úsilí se stalo – vedle odstraňování pomníků a pamětních desek – přejmenování kulturních institucí a organizací i jednotlivých lokalit, měst, obcí, čtvrtí i ulic.
   Uvedený trend byl příznačný i pro město Olomouc, starobylé kulturní centrum, sídlo univerzity, založené roku 1576, sídlo arcibiskupství (od roku 1777) i velké posádky.
   Za vskutku krátkou dobu byla z tvářnosti soudobé kultury v Olomouci eliminována památka jejich levicově demokratických představitelů.
   Nevděk Olomouckých se stane zřejmějším, zaměříme-li se na jejich vztah k památce Víta Nejedlého.
   Na počest Víta Nejedlého bylo v Olomouci jeho jménem pojmenováno výstavné nábřeží řeky Moravy. Jméno Víta Nejedlého bylo však roku 1990 z pojmenování nábřeží vypuštěno. Nejdříve tedy jen Nábřeží, nyní U Bystřičky. Přitom mladý Vít Nejedlý patřil k talentovaným osobnostem olomouckého divadla v době svého tamějšího působení v letech 1936-1938.
   Nejzřetelnější je uvedený kurs jistého útlumu levicově demokratické tradice patrný z přejmenování Státního divadla Oldřicha Stibora na Moravské divadlo, údajně proto, aby byl zvýrazněn moravský charakter divadla. Pojmenování instituce jménem osoby je prý pociťováno – tvrdí dnešní vedoucí pracovníci – jako zužující; ve skutečnosti je pociťována závaznost pojmenování jako svazující.
   Tak tomu bylo i v případě Uměnovědného střediska Bedřicha Václavka filozofické fakulty UP, tj. pracoviště, v jehož názvu bylo roku 1990 vypuštěno jméno B. Václavka, aby v roce 1991 uvedená instituce zcela zanikla.
   Přejmenování Divadla Oldřicha Stibora na Moravské divadlo zasluhuje však naší pozornosti ještě i z jiného důvodu. V názvu sice došlo k zvýraznění moravského charakteru olomouckého divadla, jistě rysu sympatického, pokud máme na mysli zřetel regionální. Avšak Stibor jako divadelník – možno to dnes už z časového odstupu prohlásit jednoznačně – byl olomouckému divadlu garantem jeho významu celostátního, ba středoevropského. A to v dnešní době, kdy je až křečovitě proklamován náš vstup do Evropy, znamená jistě nemálo. Je to závažné především proto, že Stiborův věhlas divadelníka se zakládal na jeho profesionalitě, na jeho umělecké úrovni, na jeho tvůrčích aspiracích jako režiséra a dramaturga. Teprve z této bezpečné báze spěl k cílům ideovým, nikdy myšlenku neoslaboval rutinním a necitlivým uchopením tématu.
   Podněty ruské klasiky a sovětské avantgardy uplatnil Stibor v Olomouci, ať šlo o inscenaci Gogolova Revizora, Puškinovy Pikové dámy, dramatizaci Tolstého Vzkříšení, či uvedení Optimistické tragédie Vsevoloda Višněvského. Tato hra měla v Olomouci evropskou premiéru 5. 11. 1935. Olomoučtí s inscenací Optimistické tragédie hostovali roku 1936 v Praze na Vinohradech.
   I když nelze interpretovat přijetí Stiborovy činnosti v Olomouci jako bezesporné, je faktem, že si získal vážnost i u kritiky, jež levici příznivě nakloněna nebyla. Stibor dobře znal mentalitu olomoucké divácké obce, její regionální osobitost, včetně religiozity, a vůbec dobře znal širší venkovské divácké zázemí. Umělecký význam Stiborova působení byl ještě stupňován dvěma okolnostmi: především Stiborovou těsnou spoluprací s Vítem Nejedlým, který byl 16. 4. 1936 angažován Družstvem Českého divadla v Olomouci jako korepetitor zpěvohry a baletu s vyhrazením nastudování jedné opery a jedné operety za sezónu. Téměř všechny významné inscenace Stiborovy z let 1936-1938 jsou charakterizovány Nejedlého hudební spoluprací. A za druhé: Stiborovo umělecké působení v Olomouci se setkalo s myšlenkovým porozuměním a ideovou podporou kritika Bedřicha Václavka.
   Přitom olomoucké divadlo bylo O. Stiborovi i V. Nejedlému nejen prostředím pracovním, nýbrž otvíralo jim i cestu k osobnímu štěstí a k novému domovu. Vít Nejedlý poznal v kolegyni z olomouckého divadla Štefě Petrové svou budoucí manželku; Stibor se v Olomouci seznámil se zpěvačkou Ludmilou Červinkovou. V zářijových dnech 1938 s ní uzavřel sňatek; svědkem na svatbě mu byl Bedřich Václavek.
   V Stiborově názorovém a uměleckém vývoji jsou závažné časové mezníky. Jedním je druhá třetina let třicátých. Tehdy se dovršuje Stiborova myšlenková syntéza; slučuje tradici tvorby kriticko-realistické s rozvíjením sovětské avantgardy typu Tairova divadla a s odkazem umělecké avantgardy světové. Vedle toho funguje časový mezník daný objektivní situací politickou, nástupem fašismu v Německu, sílící protifašistickou frontou a uzavřením československo-sovětské smlouvy v roce 1935. Umění v této době nemohlo být neúčastné a k době lhostejné. Právě proto z těchto let pocházejí mnohé Stiborovy vrcholné inscenace. Svou uměleckou úrovní získaly uznání nejen v regionu, nýbrž v celé republice.
   Oldřich Stibor se narodil 16. 8. 1901 ve slezské vesnici Řepiště v okrese Frýdek-Místek. Jeho otec měl v Řepištích usedlost a hospodu se třemi páry koní. V letech 1912-1921 studoval Oldřich Stibor na gymnáziu v Místku a už jako student projevoval zájem o divadlo, o umělecký přednes a organizaci kulturní i literární tvorby. Roku 1921 odešel na studium práv do Prahy. Stiborova prozaická prvotina Město bez minulosti (1929) byla ve znamení literatury proletářské; soubor, pojmenovaný podle jedné z próz této knihy, vystihuje realitu prostředí ostravského, jak jej známe z díla Ivana Olbrachta a Marie Majerové, přičemž v některých Stiborových prózách lze rozpoznat při líčení postav bohémů a tuláků rysy Stiborova rodného prostředí a rysy autobiografické.
   Těžiště Stiborovy aktivity se však už tehdy začíná projevovat v činnosti ochotnické. Stibor v období tvůrčích začátků neměl to štěstí, že by jeho existenční zajištění (jako právník byl zaměstnán na ostravském policejním ředitelství) odpovídalo jeho zaměření divadelníka i publicisty. Byl totiž redaktorem Moravskoslezského deníku a od ledna 1926 mu bylo přiděleno vedení nové pravidelné týdenní přílohy v uvedeném listě – přílohy Naše Těšínsko; od října 1927 přispíval do programového časopisu Moravskoslezské divadlo. Po této externí spolupráci stal se od sezóny 1928-1929 v uvedeném divadle zaměstnancem interním a získával tak zkušenosti jako tajemník ředitele ostravského divadla (byl jím Miloš Nový) i jako režisér.
   Zásadního významu nabyla Stiborova činnost teprve v Olomouci. Divadlo zde bylo začátkem roku 1931 ve finanční i v umělecké krizi. Dosavadní ředitel Antonín Drašar, který vybudoval z olomouckého divadla instituci vysoké úrovně, odešel jako soukromý podnikatel na Slovensko; ve funkci ředitele ho vystřídal Stanislav Langer. Současně s Drašarem odešel z Olomouce E. F. Burian.
   Oldřich Stibor na začátku let třicátých působil v Praze v tzv. Intimním divadle, jež hrálo v Umělecké besedě. Stiborovi pražští přátelé pomohli pak Stiborovi nalézt uplatnění v Olomouci. Během několika let si vydobyl respekt nejen u ředitele Stanislava Langra, nýbrž i u kritiky a obecenstva, když v roce 1931 nastoupil v Olomouci jako režisér bez dramaturgického vlivu.
   Vyvrátil tak předsudky, šířené především z ostravského prostředí, že je nenapravitelný bouřlivák a bohém. Podařilo se mu stmelit herecký kolektiv, oslabovaný především drobnými zákulisními aférami a intrikami, a odstranit systém hvězd a primadon.
   Stibor se zasloužil o to, že již v prvním roce jeho působení v Olomouci bylo v malém redutním sále zřízeno Komorní jeviště, sloužící převážně repertoáru tragickému; zasloužil se také o modernizaci olomouckého divadla zavedením otáčivé scény. Avšak nejpodnětnější byl Stibor tím, že dovedl veřejnosti soustavněji zprostředkovat pečlivý výběr repertoáru světového. Řídil se zásadou, již formuloval ve své nerozsáhlé, avšak obsahově významné publikaci Cestou k ochotnickému jevišti (1932), v níž mj. uvádí: „Divadlo musí sbližovati člověka s člověkem v těch nejlidštějších a nejideálnějších jejich vztazích. To je jeho poslání mravní.“ Stibor byl stoupencem avantgardy. Svou publikaci Cestou k jevišti (1935) věnoval A. Tairovovi v obdivu k jeho velkému dílu. V knize těží Stibor z poznatků, jež získal za své návštěvy v Sovětském svazu koncem roku 1934 a začátkem roku 1935.
   Po 15. březnu 1939 byl Stibor vedoucím ilegální komunistické buňky v olomouckém divadle, zajišťoval spojení komunistické inteligence s ilegálním vedením KSČ. Prostřednictvím Bedřicha Václavka měly skupiny inteligence spojení také s ilegálním krajským výborem KSČ v Olomouci. V březnu 1940 zintenzivnilo gestapo svou aktivitu v potírání protifašistického komunistického odboje. Začátkem dubna 1940 opouští Bedřich Václavek Olomouc a přechází do ilegality. Dne 28. 4. 1940 je zatčen Oldřich Stibor. Je vězněn nejprve v Olomouci a pak na Mírově. Za přípravu velezrady byl nacisty odsouzen na osm let do káznice a zbaven čestných občanských práv. Od jara 1942 byl v Břehu nad Odrou (něm. Brieg, dnes polsky Brzeg); tam za hrozných útrap v naprosto zuboženém fyzickém stavu 10. 1. 1943 zemřel.
   Připomínám tyto biografické skutečnosti záměrně. Žijeme totiž v době, která – poněkud bláhově a někdy i demagogicky – se chce jednou provždy vyrovnat s minulostí. Avšak minulost bude přece vždy prolínat do přítomnosti a spoluutvářet budoucnost, ať chceme nebo nechceme.
   Dnes z historického odstupu možno odpovědně tvrdit, že fašisté cílevědomě, se značným úspěchem a s velkou razantností likvidovali výkvět české levicové a demokratické inteligence, přičemž se obratně snažili využívat hesel proti majetným, a neutralizovat tak akceschopnost dělnictva. Plánovitá likvidace české levicové a demokratické inteligence jeví se dnes jako největší zločin, jejž němečtí fašisté na českém národě spáchali. Důsledky tohoto zločinu se projevily zřetelně po roce 1945, kdy šlo o zabezpečení, rozvíjení a obhajobu výsledků tohoto protifašistického zápasu. Fašisty byla podstatně oslabena ta složka českého národa, jež mohla účinně čelit planému radikalismu, jednostrannostem, deformacím a výslovným nezákonnostem v procesech po roce 1948. Tedy historicky vzato: prvotní příčinou deformací bylo rozbití Československa vinou fašistického Německa a vinou signatářů pro nás potupné, tzv. Mnichovské dohody – diktátu hitlerovského Německa.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]