Opravdu si myslíte, že znáte příběh Lidic? S tímto podtitulem byl do českých kin od 2. 6. 2011 uváděn film Lidice režiséra Petra Nikolaeva (*1957) a scénáristy Zdeňka Mahlera (*1928). Film měla původně točit režisérka Alice Nellis, která od tohoto záměru pro nemoc posléze odstoupila. Zdeněk Mahler se svým osudovým tématem zabývá již od padesátých let. Dokladem tohoto mnohaletého zkoumání osudů skutečných lidí spjatých s lidickou tragédií je mimo jiné vynikající novela Nokturno z roku 2000. Tuto vskutku mimořádnou látku posléze objevili filmaři. Zdeněk Mahler tak dostává v roce 2007 cenu za Nejlepší nezrealizovaný scénář. Autor vychází z příběhu, inspirovaného skutečnou událostí, kdy otec byl při zuřivé hádce napaden svým synem, který hájil svou zchromlou matku a vyčítal otci další milenku. Při rvačce otec syna neúmyslně zabije nožem, kterým cosi zrovna krájel a je za to odsouzen na čtyři roky do vězení. To mu paradoxně poté za následné okupace zachrání život. O pozdějším zničení Lidic coby německé rituální odvetě za atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenfűhrera, generála policie Reinharda Heydricha se ve věznici díky soucitným spoluvězňům a bachařům ani nedozví. Z vězení je propuštěn na Vánoce roku 1942 a při návratu domů do Lidic ho tak čeká strašný šok. Dozví se vzápětí o postřílení všech mužů a odvezení žen a dětí do lágrů. Dostaví se na služebnu Gestapa na Kladně, ale ta o něho nemá nejmenší zájem. Nechce se mu dál žít a tak prohlásí, že souhlasí s atentátem na Heydricha, a doufá, že za to bude zastřelen. Tamní šéf Gestapa se mu vysměje a nechá ho ze služebny vyhodit. Po osvobození republiky je snaha, aby se o něm vůbec nevědělo. Dožije v ústraní. Téma již zpracoval také Bohumil Hrabal jako jednu epizodu své knihy Obsluhoval jsem anglického krále. V jeho podání je to ale otcovrah, který přežije Lidice.
   Hlavní filmovou roli Františka Šímy svěřil režisér Karlu Rodenovi. Muž, který tehdy neúmyslně zabil svého syna, se ve skutečnosti jmenoval František Saidl, pracoval jako hutník a byl to prý také značně neurvalý, drsný člověk. Jeho zchromlou manželku Anežku si zahrála výtečně Zuzana Bydžovská. Šímovu milenku, vdovu Marii Vaňkovou, hraje zajímavá slovenská herečka Zuzana Fialová. Herce a muzikanta Jana Budaře již scénář samotný moc dojal…. Ztvárnil velmi slušně a odlehčeně roli kasaře Oldřicha Petišky, spoluvězně Šímy. Nevěrného ženáče, dělníka Václava Fialu hraje začínající Marek Adamczyk a jím svedenou krásnou dělnici Aničku půvabná Veronika Kubařová. (Měla ji původně za režírování Alice Nellis hrát Martha Issová, ale Nikolaev tuto roli naštěstí přeobsadil.) Sukničkář Fiala obelhal krásné děvče tajemnými náznaky své účasti v protiněmeckém odboji, jen aby dosáhl svého. Když pak chtěl ze vztahu vycouvat, protože jeho těhotná manželka začala něco větřit, zaslal milence dopis na rozloučenou, s náznaky své účasti na atentátu, a že proto musí zmizet. Dopis určený Aničce ale shodou okolností skončí v rukách českého továrníka ze Slaného, který celý vystrašený každodenními popravami českých vlastenců vše ihned oznámí na příslušných místech. Němečtí okupanti tak získali záminku k vyhlazení Lidic, ač dobře věděli, že ve skutečnosti se jednalo jen o pouhou klukovinu.
   Obsazení Reinharda Heydricha ovšem muselo každému vyrazit dech. Výborný německý herec Detlef Bothe jako by byl jeho skutečným dvojníkem. Jen jeho předstírané hraní na housle kazí výsledný dojem. Výběr aktérů do dalších vedlejších rolí nebyl také vůbec špatný. Od šéfa kladenského Gestapa Wiesmanna, kterého dostal bravurní německý herec Joachim Assböck, přes Jana Vondráčka, který ztvárnil roli sympatického bachaře Zemana až po lidického faráře v podání Boříka Procházky. Pozornost si zaslouží slovenský herec Roman Luknár coby strážmistr Vlček, který se po okupaci stane z rozhodnutí Němců šéfem tamějšího českého četnictva, protože jeho matka byla Němka, a byť okrajově se pak musí podílet i na vyhlazení Lidic. Má například shromáždit a zrekvírovat spolu s pomocníky dobytek a domácí zvířectvo, ve finiši pak sám hlídá stovky hopsajících králíků zavřených na tamějším hřbitově, aby snad neutekli německému pekáči. Nejednalo se o kolaboranta ze zištných důvodů, byl to jen slušný, tichý člověk, hodně nešťastný ze své nedobrovolné spolupráce s Gestapem. Ve filmu pak jeho sebevražda na konci války tak trochu postrádá logiku. A to mu filmaři na rozdíl od Mahlera nakládali na hřbet další hříchy. Vznikla tak jen další trochu čítanková moralita.
   Režisérka Alice Nellis tedy Mahlerovu předlohu bohužel předělala k obrazu svému (v titulcích je uvedena trochu eufemisticky její spolupráce na scénáři) a poté Nikolaev coby její náhradník do scénáře také zasáhl, byť již jen v menším rozsahu. Leč mnoho myslivců, zajícova smrt. Při natáčení pak řekl, že ten příběh čekal desítky let na zfilmování a že na place cítí všichni, jak je to pro ně závazné. Bohužel některé scény se vysloveně nepovedly. Například nešťastně zkratkovitá, nahonem dotáčená a odbytá a přitom pro celý příběh zásadní scéna atentátu na Heydricha. Ta ve filmu měla být automaticky a ne až dodatečně na přání distributora či koho, a už vůbec ne jen jako pouhý přílepek. Vadí zde také nepřehlédnutelná inspirace jednou pasáží z filmu Protektor. Naopak vydařenou scénou je třeba Šímův návrat z vězení domů do Lidic, kde ho ale čekala jen holá zasněžená pláň, po níž se brodí plný nevýslovného zoufalství a pak tam holýma rukama odhrabává sníh; to je skvělá filmařská práce a přímo Rodenův herecký koncert! Člověku to dá až zapomenout na jeho herecké stereotypy, kdy buď zavile šeptá, nebo křičí. Nebo pořád mlčí se stejně sveřepým výrazem. Naštěstí občas také ukáže, že mluvit (a hrát) umí i docela přirozeně. Velice věrně působí také německé řádění po obsazení Lidic. Třeba scény z kostela, kdy němečtí vojáci odebírají pod falešnými záminkami shromážděným matkám jejich děti, jsou až drásavě autentické. Stejně jako předtím bestiální výslechy zatčeného Fialy a Aničky na služebně Gestapa.
   Filmovou hudbu má na svědomí James Harries a Michal Hrůza. Není vůbec špatná, jen někdy se s filmovým dějem míjí. Za kamerou stál Mexičan Antonio Riestra. Jeho občas zpomalované, trhané, nebo zase zbytečně rozostřované záběry ale jinak velice citlivě natočenému filmu ubližují. Dvouhodinový film byl přitom sestřihán z asi 55 hodin natočeného materiálu. Ve střižně tvůrci neměli vždy šťastnou ruku. Některé připsané, přeslazené, zmatečné scény s Fialou balícím Aničku, s mladým Šímou jsou jak ze špatné telenovely a bohužel i některé (nejen) opilecké pasáže s Vlčkem, který stále kdekoho sebemrskačsky přesvědčuje o své spoluvině, zavánějí až ochotničinou a jinak výborný film zbytečně shazují. V původní předloze nic tak hloupého a zbytečného nenajdete. A tyhle scény paradoxně zůstaly. Proč ale je oproti knize třeba z českého padělatele (spoluvězně Šímy) udělán polský? Mariusz Osmelak coby padělatel Kowalski není špatný herec, leč je to zcela účelová změna, jejíž účel jsem nepochopil. Zároveň ale byly - a to je horší – předělávány či dokonce vynechány scény zcela zásadní.
   V autorově skutečném příběhu filmových Lidic se zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, jinak nemilosrdný kat českého národa, setkal se zástupci českého dělnictva na Pražském hradě. Svým soukmenovcům vysvětlí ještě předtím svou demagogickou taktiku vůči poddaným Čecháčkům. „Zbavíme protektorát hlavy, ponecháme mu jen ruce – budou usilovně pracovat na svém zániku.“ Dělníky z početné delegace z těžkého průmyslu, shromážděné ve Španělském sále Hradu, osloví pak ovšem jinak: „Kamarádi práce! Co vám jiní slibovali, já splním. Za mimořádné výkony v dolech, hutích a ve zbrojovkách dostanete zvýšené dávky potravin – náležejí vám i volné vstupenky na sportovní podniky a kulturu.“ Poté se otevřou dveře do salonu s pohoštěním a Heydrich pobídne užaslé proletáře: „Hradní tabule je prostřena.“ Svému asistentovi s vyvaleným skleněným okem, státnímu tajemníkovi, sudeťákovi K. H. Frankovi, na odchodu řekne: „Vy je nenávidíte? Vnímám je jako vzduch. Vy nenávidíte vzduch?“
   Z obou Mahlerových knih (Nokturno a Muž, který přežil Lidice) jsou pak spojeny rozdílné pasáže, tedy koncert pro vyvolené soukmenovce, kde Heydrich jako člen smyčcového kvarteta přednesl znamenitě part prvních houslí, a přijetí početné delegace českých dělníků z továren na Hradě na jiném místě. Ve filmové verzi tedy hraje Heydrich part prvních houslí v Českém kvartetu pro shromážděné dělníky ve Španělském sále pražského Hradu. K českým dělníkům pak pronese jen krátký projev, na jehož závěr řekne: „ Mým cílem je učinit tuto zemi prosperující a platnou částí naší velké Říše. A vy jste ti, kteří jsou takového úkolu hodni.“ A odejde zavěšen do své manželky. Jen číšník poté komusi vystrašeně šeptá: „ Kde asi myslíte, že je ten čtvrtej (z kvarteta)? Na dovolený u moře?“ Účinek původní scény, odhalující nacistickou politiku cukru a biče, mohl být přitom až omračující. Tady zbyly jen náznaky.
   Chybí i pasáž scénáře, kdy válcovnou běží Fiala a křičí: „Hitler napadl Sověty! Na komíně je rudej prapor!“ Valcíři se vrhli k zaprášeným oknům - na komíně se třepetala velezrádná vlajka. „Kterej idiot!?“, zhodnotil útrpně provokaci šéf kladenského Gestapa Wiesmann, který na místo činu promptně dorazil i s doprovodem. „Rusko je kolos na hliněných nohách - stačí blitzkrieg a do tří měsíců je kaput!“ A dává rozkaz nalézt pachatele. (Jen pro zajímavost - tato scéna natočena byla a to včetně následného sundávání rudé vlajky z komína, ve filmu ji ale nespatříme.) Také tu není zmínka o okolnostech, za nichž dostane Gestapo v Praze z Hlavního stanu v Berlíně po telefonu ultimatum, které jeho šéf Böhme vyslechne v pozoru. „Vůdce chce při tryzně ohlásit pachatele - jinak se vezeme na ruskou frontu!“, tlumočil poté vzkaz z nacistického Olympu svým dvěma nejbližším podřízeným. „Chce to exemplární úder, aby všichni viděli, co je čeká, jestli ty vrahy nevydají.“ Podřízený gestapák připomněl jejich idol: „Generál Heydrich vždy nasahal nervový uzel….“ Vynechaných scén je ale řada. Nikolaev přitom toužil po natočení dokonalého, emotivního filmu bez zbytečného patosu. Nedá se říci, že by se mu to úplně nepovedlo, ale k dokonalosti leccos chybí. Otázkou také zůstává, proč ho sám o hodně emocí připravil. Třeba i popravy mužů na dvoře Horákova statku jsou natočeny až příliš uhlazeně a nekrvavě, prostě nerealisticky. Zahráli si zde za odměnu také starostové obcí, které na film finančně přispěly. A je to vidět, všichni tam jdou jako na procházku a tváří se většinou netečně. Hrůzná skutečnost musela být přitom pro muže, voděné po 10 před německou popravčí četu a zároveň před již postřílené, zkrvavené a mnohdy ještě umírající oběti, přímo nervy a srdce drásající.
   Nikolaev se po natáčení vyjádřil, že udělal tento film nejlépe, jak byl schopen. A že prý smyslem filmu bylo Lidice polidštit a odlehčit. Možná i tady je ten zakopaný pes. Možná byla na vině také příliš krátká, jen dvouměsíční doba na přípravu natáčení. Mnohé scény jsou evidentně šité horkou jehlou. A natáčel jen s lidmi, které po pracovní stránce do té doby vůbec neznal. Možná měl také něčím nebo někým svázané ruce. Skoro to až vytváří dojem, jako by neměly být některé věci pojmenovány naplno a některé byť i jen vůbec zmíněny. Ediční poznámka nakladatelství JOTA, uvedená v knižní podobě scénáře, je zvláštní: Novela Muž, který přežil Lidice je volnou, rozšířenou a necenzurovanou autorskou verzí textu Nokturno (Primus, 2000). Ať tak či onak, v této postmoderní době nečekanou, leč historickou šanci filmově ztvárnit pro mnohé z nás svého druhu svaté téma Lidic prostě režisér Petr Nilolaev nevyužil naplno. Film Lidice si ale stojí pořád o mnoho lépe než rádobyumělecký Protektor, o historii zkreslujícím, falešném Habermannově mlýnu ani nemluvě.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]