Zabývat se sociální tematikou v umění bylo považováno, a není to tak dávno (před 20 a více lety), za něco, co je každopádně záslužné v rámci dějin kultury, dějin jednotlivých druhů umění, co však není aktuální a nereaguje na potřeby doby, jak se tehdy mluvilo a psalo. Časy se mění a musíme se zeptat: je to dnes aktuální téma, objevuje se sociální tématika v současných uměleckých dílech? Odpovědi asi nebudou tak jednoznačné.
   Sociální situace se stále razantněji zhoršuje, to asi uslyšíme v různé intenzitě ze všech politických úhlů. Dokonce si můžeme přečíst, že i naše celebrity chudnou, chudoba to však bude asi různá.
   Snad ještě hlubší frustrace většiny populace pramení z pocitu bezmoci a nespravedlnosti, z toho, jak převažující většina zatím nic nezmůže.
   Umění bylo vždy odrazem doby, samozřejmě ne přímočarých zrcadlem. Umělecká díla svými jedinečnými prostředky, a to ve všech historických epochách, reagovala na stav světa. Proto je také umění jedinečným, nezastupitelným pramenem pro poznání té které historické etapy. Jak málo bychom věděli o své minulosti, nebýt uměleckých děl. Je však samozřejmé, že se v nich musíme naučit číst. Čteme v našem současném umění odpovědi právě na tyto tak stresující otázky?
   Lidé hledají odpovědi, začínají se již ptát po možné alternativě k tomu, jak dnes žijeme. Historie nás již mnohokrát poučila, že pocit bezmoci vyvolává potřebu moci. Máme pocit, že to, co se kolem nás děje, se děje proti nám, a zároveň přes všechna velká slova o demokracii nemáme vůbec žádný vliv na dění kolem nás. Že ten kanál, spojnice či krásně česky – šlauch, mezi námi a něčím, co chceme vyřešit, čeho chceme dosáhnout, či vůbec dobrat se alespoň odpovědi, je naprosto nekonečný.
   Nikdy snad nebyla taková touha ve veřejnosti vyslovovat se k nějakým anketám, otázkám, k problémům doby. Bohužel příjemce je nedosažitelný a ve svých důsledcích často trestně nepolapitelný. Tento pocit, když trvá stále, dlouhá léta, vyvolává silnou frustraci.
   Hlavní téma těch, co rozhodují, co s námi manipulují, je téma ekonomické. Je paradoxní, že hlavní výhrada vůči marxismu byla právě namířena vůči jeho preferování otázek ekonomických, které byly brány jako podstata s tím, že právě nadstavba z této podstaty vyrůstá a je jí ovlivňována. Je to až úsměvné, srovnáme-li tuto kritiku se stavem naší současnosti, kdy se otázky ekonomické stávají alfou a omegou jakéhokoli jednání, stávají se jediným kritériem lidské existence. A tak se ptáme: Musí to tak být? Není jiná alternativa? Jistě bychom našli řadu odpovědí, od těch populistických, až k těm zamýšlejícím se nad podstatou ekonomických vztahů a upozorňující, jak nebezpečná je myšlenka totálně volného trhu, víra, že volný trh všechno vyřeší. Jak naivní a poplatná pochybným teoretikům byla naše politická reprezentace klanějící se tomuto zlatému teleti. Bohužel, někteří z nich jsou stále v nejvyšších funkcích.
   Znovu se tedy ptáme: není jiná alternativa, může být něco pádnějšího, než je současná krize, než je houpající se euro, dramatické dohadování vůbec o charakteru sjednocené Evropy. Kolik se ještě přidá hlasů, než tento článek vyjde, které se od této Evropy budou veřejně distancovat. Tedy všechny ty předpoklady, všechny ty ohromné vize, co nám sjednocená Evropa přinese, jsou nějak mimo.
   Tak mne napadá, že nám stále zůstává místo Rumu Tuzemák, no, jistě by se ještě něco našlo. Každopádně se však musíme ptát, jaká je alternativa?
   Z historie víme, jak citlivě dovede umění reagovat na vnější okolnosti, jak dovede předvídat společenské proměny. A tak se ptáme: reaguje současné umění na tento stav? Jak se umění vyrovná s nezaměstnaností, se všemi těmi problémy vážícími se na vlastní podstatu lidské existence? Co řekne umění problémům mladých rodin, které nemají na nájem, na problémy seniorů, jejichž důchod je menší než čistý nájem bytu? Co mistři kultury? Umění bojující by se nemělo stát frází.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]