Dlúho předlúho sem Vám, milení, neposlala ni škartku, enem sem skázala po Olinovi, že sem skončila ve špitále. Vyřídil to? Nešikovně sem stúpla, do čeho sem nemněla, a odvezli mě sanitú. Teda odvézli, až sem kamsi vézli kehosi umřít doma, dyš si zistili, že neumírám. Aby mněli obě cesty vytížené. Musia šporovat tak jak všade inde. To Vám povím, ta nemocnica, to byl zážitek. Co o to, nohu mně dali do richtigu hneď a parádně, ale přitem našli cosik na játrách, že si mě tam nechají na pozorování. Deň je na lúžku dlúhý, pořád povídat nedokážú ani takové tři klebetnice, keré byly se mnú na pokoji, a tak dyš na pozorování, tak sem pozorovala aj já. A bylo co. Z okna sem viděla na parkovišče a každý deň sa bavila, jak doktoři a hlavní sestra práskajú dveřama svojích rachotin, tumlujúc sa na oddělení. To pan ředitel a náměstek, obá, a ještě jeden doktor, kerý mívá na oddělení taky službu, přišustili do práce každý tak potichúčku, že by o tem nikdo ani nevěďél, nebyt velikosti jejich mercedesú nebo jak sa tem velikým autám říká. Ředitela ani náměstka zme neviděly, jak sá majú k pacientom, taky co by chodili na vizitu, to je věc primářa a jeho doktorú na oddělení. Ale ten doktor, co jediný z tech obyčenských sa vozil jak pán, považte, ten sa aj jak pán všehomíra k nám obracal. Nikdá s nikým neztratil zbytečné slovo. Vypadal, že zme mu nejspíš na obtíž. A bylo slyšet z chodby, jak pořád vymýšlá a kolegy aj sestřičky furt otravuje svojíma nápadama, jak na nás pacientoch ušetřit. To sa čílil, proč mně tam nechali na pozorování, že to sa enem vyhazujú peníze, že on mi mě na to tata odlifroval dom. Že zabírám zbytečně místo. A žádnú sanitú, k autobusu sa dobelhat možu. A že až bude nemocnica v súkromých rukách, šecko pofrčí. Taky sa k nám donéslo, jak sú doktoři rozdělení. Jedni si slibujú, že v súkromém špitále si polepšia, druzí sa im smutně smějú, že enem co sa upíšú. A tak zme si to s tema klebetnicam ujasnily, že ve špitále už je to zrovna tak jak ve fabrikách. Ani ti doktoři a sestry nésú rovnaké. Jedni majú pro člověka dobré slovo a účast, pro druhé zme klienti, na jakých sa má vydělávat, a to co sa dá. Donda dom sem chvátala za Božkú, abych jí šecko povykládala, a ona mně uvítala: Ty máš ščestí. Už je to skoro isté, že ten špitál sa zavře, nevyplácá sa. Ještěže sis nepochrúmala nohu až za rok. Opravdu, nemám ščestí?
Autor: RENÁTA SLOVÁČKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |