Revolta námezdní buržoazie

   Článek byl napsán exkluzivně pro Obrys-Kmen. Mezititulky jsou dílem reakce. Přeložil RADOVAN BAROŠ.

   V současné době jsme svědky zrodu zcela nového typu kapitalismu, jehož středobodem se stává manažer, který spravuje firmu ovládanou bankami či nezávislými investory. Ve světle této transformace se nedávná vlna antikapitalistických protestů jeví jen jako snaha níže postavených vrstev této nové námezdní buržoazie udržet si privilegia, která jsou v době krize ohrožována politikou výdajových škrtů.

   Dnešní kapitalismus podle všeho charakterizují tři tendence: ústup od zisku k rentě (v jejích dvou hlavních variantách, jimiž jsou renta z privatizovaného „všeobecného vědění“ a renta z přírodních zdrojů), mnohem silnější strukturální role nezaměstnanosti (jež činí dokonce i ze samotné možnosti dát se „vykořisťovat“ v dlouhodobém zaměstnání privilegium), jakož i stále klíčovější role těch, jež Jean-Claude Milner nazývá „námezdní buržoazií“ (bourgeoisie salariée).

   Překonání kapitalismu imateriální prací
   Pokud si máme objasnit souvislost mezi těmito třemi tendencemi, musíme učinit okliku přes knihu Multitude2 autorské dvojice Michaela Hardta a Toniho Negriho, kteří se v ní pokoušejí radikalizovat Marxe, podle něhož by vysoce organizovaný korporativní kapitalismus byl již fakticky „socialismem v rámci kapitalismu“ (tedy jistým druhem socializovaného kapitalismu, v němž by se nepřítomní vlastníci stávali stále více nadbytečnými), takže už stačí jen setnout více méně nominální hlavu, a ocitneme se v socialismu.
   Podle Hardta a Negriho byla však Marxova analýza historicky omezená tím, že byl odkázaný na centralizovaný a hierarchicky organizovaný model mechanické automatizované průmyslové práce, a proto jeho vizi „všeobecného intelektu“ mohla nejlépe ztělesňovat centrální plánovací komise; až teprve dnes, kdy jsme svědky vzestupu imateriální práce do hegemonické pozice, se revoluční převrat stává „objektivně možným“. Tato imateriální práce se rozprostírá mezi dvěma póly intelektuální (symbolické) práce (produkce idejí, kódů, textů, programů, figur: spisovatelé, programátoři…) a afektivní práce (ti, kteří se zabývají našimi tělesnými afekty: od lékařů přes hlídání dětí až po stevardy v letadlech). Dnes je imateriální práce „hegemonická“ přesně v tom smyslu, v němž Marx o kapitalismu 19. století prohlašoval, že v něm těžká industriální produkce zaujímá hegemonické postavení coby specifické zabarvení propůjčující svůj charakter totalitě – nikoliv kvantitativně, nýbrž tím, že hraje klíčovou, typickou strukturální roli: „Množství (multitude) neprodukuje pouze zboží a služby; množství rovněž a v první řadě produkuje kooperaci, komunikaci, formy života a sociální vztahy.“3 To, co se před námi rýsuje, je tudíž nová široká doména „společného“ (common): sdíleného vědění, forem spolupráce a komunikace atd., které již nelze spoutat soukromým vlastnictvím. Proč? V procesu imateriální produkce nejsou již naším produktem materiální objekty, nýbrž nové sociální (interpersonální) vztahy samotné – stručně řečeno, imateriální produkce má bezprostředně biopolitický charakter, jejím cílem je produkce sociálního života. Byl to samotný Marx, jenž zdůrazňoval, že materiální produkce je pokaždé již také (re)produkcí sociálních vztahů, v jejichž rámci se odehrává; v dnešním kapitalismu je však produkce sociálních vztahů bezprostředním cílem/účelem produkce: „Tyto nové formy práce… představují nové možnosti pro ekonomickou samosprávu, protože mechanismy kooperace nezbytné k produkci jsou již obsažené v práci samotné.“4 Hardt a Negri sází nejenom na to, že tato bezprostředně socializovaná, imateriální produkce činí vlastníky ve stále větší a větší míře nadbytečnými. (Vždyť kdo by je potřeboval, když je produkce bezprostředně sociální, a to jak formálně, tak co do svého obsahu?) Producenti mají rovněž pod kontrolou regulaci sociálního prostoru, jelikož předmětem jejich práce JSOU sociální vztahy (politika): ekonomická produkce se bezprostředně stává politickou produkcí, produkcí společnosti samotné. Cesta je tedy otevřená pro „absolutní demokracii“, pro to, aby producenti bezprostředně kontrolovali své sociální vztahy, aniž by se vůbec museli uchylovat k oklice demokratické reprezentace.
   Tato analýza má tři slabiny, jejichž kombinace vysvětluje, jak může kapitalismus přežít to, co by se jinak (v klasických marxistických termínech) rovnalo nové organizaci produkce, jež by jej činila překonaným. Za prvé, Hardt a Negri podceňují míru, do níž dnešní kapitalismus úspěšně (alespoň krátkodobě) privatizoval „společné vědění“ samotné. Za druhé, daleko spíše nežli buržoazie se dnes „nadbytečnými“ stávají samotní zaměstnanci (když se jejich stále větší počty stávají nikoliv jen dočasně nezaměstnanými, ale dlouhodobě nezaměstnatelnými). Za třetí, dokonce i kdybychom připustili, že se dnes buržoazie stává stále více disfunkční, měli bychom tuto tezi blíže specifikovat: Nefunkční pro koho? Pro samotný kapitalismus.

   Nový typ kapitalismu bez buržoazie
   Jinými slovy, pokud byl středobodem starého typu kapitalismu v ideálním případě podnikatel, jenž investoval (své vlastní nebo vypůjčené) peníze do produkce organizované a řízené jím samotným, přičemž veškerý zisk šel do jeho kapsy, jsme dnes svědky zrodu nového typu kapitalismu: jeho středobodem není již podnikatel, který vlastní svou firmu, ale expertní manažer (či představenstvo společnosti řízené výkonným ředitelem), jenž řídí společnost ovládanou bankami (jež jsou rovněž řízené manažery, kteří danou banku nevlastní) nebo izolovanými investory. V tomto novém typu kapitalismu bez buržoazie stará buržoazie, která se stala nefunkční, získává novou roli námezdních manažerů - tato nová buržoazie sama dostává mzdu, a dokonce i když jsou spoluvlastníky dané společnosti, dostávají akcie jako součást odměny za svou práci (coby „bonusy“ za svůj „úspěšný“ management).
   Tato nová buržoazie si i nadále přivlastňuje nadhodnotu, avšak v (mystifikované) podobě toho, čemu Milner říká „nadmzda“: všeobecně jsou placeni lépe, než kolik činí proletářská „minimální mzda“ (tento - častokrát mýtický - imaginární referenční bod, jehož jediným adekvátním příkladem v dnešní globální ekonomice je mzda dělníka v čínské či indonéské robotárně), a je to právě tento rozdíl od řadových proletářů, tato distinkce, která determinuje jejich statut. Buržoazie v klasickém smyslu tedy postupně mizí ze scény: kapitalisté se opětovně vynořují jako podskupina námezdních sil - jakožto manažeři, kteří jsou zásluhou své kompetence oprávněni vydělávat více než ostatní (což je důvodem, proč je dnes takový význam přisuzován pseudovědecké „evaluci“, která legitimuje experty k tomu, aby si přišli na víc než ostatní).
   Kategorie zaměstnanců, kteří jsou poživateli nadmzdy, se samozřejmě neomezuje pouze na manažery: lze ji rozšířit na veškeré experty, administrátory, státní zaměstnance, lékaře, právníky, novináře, intelektuály, umělce… Prémie, kterou získávají, má dvě formy: více peněz (pro manažery atd.), ale také méně práce, tj. více volného času (pro - některé - intelektuály, ale také pro některé složky státní správy atd.).

   „Nadmzda“ coby garant sociální stability
   Za evaluativní procedurou, která některé zaměstnance opravňuje k příjmu nadmzdy, se samozřejmě skrývá arbitrární mechanismus moci a ideologie bez jakékoliv vazby na reálné kompetence – neboli jak konstatuje Milner, existence nadmzdy je motivována nikoliv ekonomickými, nýbrž politickými důvody: jejím smyslem je zachovat „střední třídu“ z důvodu sociální stability. Arbitrární charakter sociální hierarchie není nedostatkem, ale tím, o co v posledku jde, takže nahodilost evaluace hraje obdobnou roli jako nahodilost tržního úspěchu. Jinými slovy, k výbuchům násilí může dojít nikoliv tehdy, když je v sociálním prostoru příliš mnoho nahodilosti, ale když se naopak pokoušíme tuto nahodilost eliminovat. Neměli bychom se snad na této rovině pídit po tom, co bychom si poněkud strojeně mohli označit jako sociální funkce hierarchie?
   Jean-Pierre Dupuy5 zde činí ještě jeden překvapivý obrat, když hierarchii chápe jako jednu ze čtyř procedur („symbolických dispozitivů“), jejichž funkcí je garantovat, aby vztah nadvlády nebyl pro ovládané zdrojem ponížení: hierarchii samotnou (zvnějška naordinovaný systém sociálních rolí v ostrém protikladu vůči imanentně fundované vyšší či nižší hodnotě konkrétních jednotlivců – vnímám tedy svůj nižší sociální statut jako naprosto neodvislý od mé inherentní hodnoty), demystifikaci (kriticko-ideologická procedura, která demonstruje, že vztahy nadřazenosti/podřízenosti nejsou výrazem zásluh, nýbrž důsledkem objektivních ideologických a sociálních střetů: moje sociální postavení je závislé na objektivních sociálních procesech, nikoliv na mých zásluhách - jak uvádí jízlivě Dupuy, sociální demystifikace „hraje v našich egalitářských, kompetitivních a meritokratických společnostech tutéž roli, jakou v tradičních společnostech hrála hierarchie“6 - umožňuje nám vyvarovat se bolestnému závěru, že vyšší postavení druhého je výsledkem jeho zásluh a úspěchů); kontingenci (tentýž mechanismus, avšak oproštěný od své sociálně-kritické dimenze: naše pozice na sociálním žebříčku závisí na přírodní a sociální loterii - štěstí mají ti, kteří se narodili s větší mírou nadání a do bohatých rodin), komplexnost (nadřízenost či podřízenost závisí na komplexních sociálních procesech neodvislých od intencí či zájmů daného individua - neviditelná ruka trhu může kupříkladu být příčinou mého vlastního selhání stejně jako sousedova úspěchu, a to navzdory tomu, že jsem pracoval mnohem pilněji a že jsem mnohem inteligentnější než on). Jakkoliv to může vypadat přesně naopak, všechny tyto mechanismy nezpochybňují ani neohrožují hierarchii, nýbrž ji činí snesitelnou, protože „tím, co uvádí do pohybu bludný kruh závisti, je představa, že si druhý své štěstí zaslouží, a nikoliv opačná představa, která jediná může být vyslovena nahlas“.7 Dupuy z této premisy odvozuje (z jeho pohledu samozřejmý) závěr: je velký omyl domnívat se, že společnost, která je spravedlivá a která samu sebe také vnímá jako spravedlivou, bude prosta veškerého resentimentu - právě naopak, přesně v takové společnosti ti, kteří zaujímají podřízené postavení, budou mít tendenci ventilovat si svou zraněnou pýchu v násilných výbuších resentimentu.
   Zde také tkví jedna ze slepých uliček dnešní Číny: ideálním cílem Tengových reforem bylo zavést kapitalismus bez buržoazie (jakožto nové vládnoucí třídy); dnes však čínští vůdcové docházejí k bolestnému závěru, že kapitalismus bez stabilní hierarchie (jejímž nositelem by se stala buržoazie jakožto nová třída) je zdrojem trvalé nestability. Jakou cestou se tedy Čína vydá? Z širšího pohledu je toto podle všeho rovněž důvod, proč se (ex)komunisté etablují jako nejefektivnější manažeři kapitalismu: jejich historicky podmíněná nevraživost vůči buržoazii jakožto třídě znamenitě kráčí ruku v ruce s pozvolnou transformací dnešního kapitalismu v manažerský kapitalismus bez buržoazie - v obou případech, jak svého času konstatoval Stalin, „kádry řeší vše“. (Mezi současnou Čínou a dnešním Ruskem lze pozorovat ještě jeden zajímavý rozdíl: zatímco v Rusku mají univerzitní kádry směšně nízké platy, když fakticky již splynuly s proletariátem, v Číně je o ně dobře materiálně postaráno, když je jim vyplácena „nadmzda“ coby záruka jejich loajality.)

   Antikapitalistická revolta privilegovaných
   Koncept „nadmzdy“ nám navíc rovněž dovoluje vrhnout nové světlo na právě probíhající „antikapitalistické“ protesty. V dobách krizí jsou obvyklými kandidáty na „utahování opasků“ nižší vrstvy buržoazie se stálou mzdou: jelikož jejich nadmzdy nemají samy o sobě žádnou ekonomickou roli, je jedinou překážkou, která stojí v cestě tomu, aby rozšířili řady proletářů, politický protest. Ačkoliv tyto protesty jsou nominálně namířeny proti brutální logice trhu, ve skutečnosti je jejich terčem postupná eroze jejich (politicky) privilegovaného ekonomického statusu. Připomeňme si oblíbenou ideologickou fantazii Ayn Randové (z jejího románu Atlas Shrugged), totiž, že kreativní kapitalisté vstoupí do stávky – nedostalo se snad této fantazii jejího perverzního naplnění v dnešních stávkách, které jsou vesměs stávkami privilegované „buržoazie se stálou mzdou“ pronásledované obavami ze ztráty svého privilegia (prémie nad úrovní minimální mzdy)? Nejsou to protestující proletáři, nýbrž protestující proti hrozbě, že budou degradováni na úroveň proletářů. Jinak řečeno, kdo se dnes odváží ještě stávkovat, když se ze samotného trvalého zaměstnání stává privilegium? Nikoliv špatně placení zaměstnanci (z toho, co ještě zbylo z) textilního atd. průmyslu, nýbrž vrstva privilegovaných zaměstnanců s garantovanými pracovními místy (vesměs ze státní správy: policisté a soudci, učitelé, zaměstnanci veřejné dopravy atd.). To také vysvětluje novou vlnu studentských protestů: jejich hlavním motivem je podle všeho obava, že jim vysokoškolské vzdělání v jejich dalším životě již nezajistí „nadmzdu“. Řecko je v tomto ohledu zvláštním případem: v uplynulých desetiletích se zde zásluhou finanční pomoci EU a úvěrů vytvořila (zejména v předimenzované státní správě) nová „námezdní buržoazie“, a tamní protestující tedy stejně jako jinde reagují na hrozbu ztráty tohoto privilegovaného postavení.
   Tato proletarizace nižší „buržoazie se stálou mzdou“ je přirozeně doprovázena opačným excesem: iracionálně štědrými odměnami vrcholových manažerů a bankéřů. (Tyto odměny jsou ekonomicky iracionální, protože jak prokázaly průzkumy prováděné v USA, bývají v obráceném poměru k úspěšnosti dané společnosti. Ačkoliv na druhé straně jsou tyto přemrštěné odměny alespoň zčásti vykoupeny tím, že manažeři musejí být k dispozici čtyřiadvacet hodin denně, a tak jsou nuceni žít v trvalém stavu pohotovosti.) Namísto toho, abychom tyto trendy podrobovali moralistní kritice, bychom je raději měli číst jako symptomy toho, že samotný kapitalistický systém již není s to dosáhnout imanentní úrovně autoregulativní stability, že se jeho cirkulace hrozí vymknout veškeré kontrole.

Autor: SLAVOJ ŽIŽEK


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)