Jsou výstavy, které prezentují, dokumentují, seznamují diváka s různými tématy, jsou však také výstavy, které nejen seznamují, ale kladou návštěvníkovi docela vyzývavé otázky. K těm druhým patří většina výstav v pražském Rudolfinu. O jisté provokativnosti svědčí jak názvy některých z nich (Dekadence now!, Bytosti odnikud…), tak i četné publikum, většinou mladšího věkového průměru, než bývá zvykem. K jedné z těch posledních patří i výstava nazvaná Kontroverze s podtitulem: Právní a etická historie fotografie. Výstavu připravilo Musée de l´Elysée, Lausanne, kurátoři výstavy: Daniel Girardin, Christian Pirker, jako spolukurátor ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma, spoluúčast Francouzský institut v Praze.
   V čem je tedy kontroverznost fotografií v historickém rozpětí od samého jejich vzniku až po naší současnost? Bezesporu dějiny fotografie jsou také dějinami obecnými. Na této rudolfinské přehlídce má divák možnost se především seznámit s fotografiemi, které zachycovaly události, osobnosti ve své původní podobě. Z většiny z nich doslova dýchá autenticita, i když z doprovodného textu zjistíme, že právě řada z nich ji vlastně pouze předstírá. I málo poučený návštěvník zná velkou část fotografií; prošly ve své době, můžeme s jistou nadsázkou napsat, celým světem.
   V čem je tedy ta specifičnost předkládaného souboru? Budeme ji hledat v podtitulu výstavy „právní a etická historie fotografie“. Zamyslíme-li se nad touto charakteristikou, jedná se v podstatě o dvě celkem odlišná hlediska. Budeme-li hledat to, co je spojuje, budou to především mimoumělecké, mimoestetické souvislosti, tedy soubor fotografií, které někdy záměrně, ale i bezděčně nabývají nových, jiných funkcí ve složitém společenském kontextu.
   Tato přehlídka by se jistě minula účinkem, kdyby každý z prezentovaných snímků nebyl doložen obsáhlým textem, vysvětlením vlastní podstaty věci. V těchto souvislostech bych chtěla poukázat na jedinečný nápad organizátorů, kteří volili poněkud netradiční formu slovního doprovodu. Zaběhnutý systém popisek nebo obsáhlejší text v katalogu nahradili volnými listy umístěnými u každé fotografie. Z této nabídky si návštěvník mohl podle svého uvážení sestavit svůj jedinečný katalog.
   Každá vystavená fotografie představuje osobitý příběh, někdy dokonce stále ještě nedokončený. Je těžko vybrat ty nejzajímavější. Jistě zaujme „Portrét Oskara Wildea“ od Napoléona Sarony z roku 1882. Již samotné téma je velmi přitažlivé a bylo atraktivní i v době vzniku této fotografie. Jistým převratem v dějinách fotografie je uznání tohoto snímku jako uměleckého díla, a tím také poprvé uznání autorských práv u fotografie.
   Některé fotografie zase přispěly k možnému odkrytí tajemství. Tak jako například vyfotografování známého Turínského plátna z roku 1898, kde až samotný fotografický záběr odhalil řadu detailů, které iniciovaly další podrobnější analýzy tohoto vzácného a stále tajemného plátna.
   K fotografiím, které se ve své době staly senzací a svým způsobem předznamenaly současné trendy představované paparazzi je posmrtná fotografie Otto von Bismarcka od Maxe Priestera z roku 1898. Tehdy se Bismarckova rodina ohradila a fotografie byla poprvé vystavena až v roce 1952, kdy jistě v odstupu času nabyla funkce jedinečného historického pramene.
   Fotografie sehrála také svou významnou, identifikační roli. Tak například při procesu s takzvanou Anastázií, dcerou posledního ruského cara Mikuláše II. Srovnáním dvou fotografií původní Anastázie a ženy, která se za ni v roce 1927 vydávala, se jasně potvrdila nepravost požadavků fiktivní Anastázie. Autory této srovnávací studie byli Pierre Gilliard a Marc Bischoff.
   Obecné právní problémy se váží na množství autorů, jejichž fotografie byly a jsou využívány bez respektování autorských práv. Na výstavě je uváděna řada příkladů. Za mnohé to jsou fotografie jedné z nejvýraznějších osobností světové fotografie 20. století Henri Cartier-Bressona.
   Specifickou kapitolu v dějinách fotografie představují snímky pořízené v extrémních, válečných podmínkách, a to od známých, či anonymních autorů. O síle etického apelu je zde zbytečné uvažovat. Vznikaly v této souvislosti i kontroverzní dokumenty, jako například fiktivní snímek mrtvého Adolfa Hitlera; také některé snímky sovětského fotografa Jevgenije Chaldeje dobývání Berlína, kde hrála úlohu vedle retuše i jistá inscenace.
   V této souvislosti bychom měli také uvést notoricky známé snímky takto koncipované z našeho prostředí, jako například fotografie ze Slovenského národního povstání a podobně. Docela kuriosní je příběh portrétu Jean-Paul Sartra od Borise Lipnitzki z roku 1946. Když měl být tento známý portrét použit jako plakát a obálka katalogu výstavy v roce 2005, zmizela z rukou Sartra cigareta. Důvodem této retuše bylo nutné uplatnění zákona týkajícího se boje proti kouření.
   K jednomu z obecně nejznámějších snímků na výstavě patří fotografie nazvaná, „Hrdinný partyzán, Kuba“ z roku 1960. Jedná se o legendární portrét Ernesta Che Guevary od Alberta Kordy. Využití této fotografie je dnes téměř bezbřehé. Stejně tak je i notoricky známý záznam prvních kroků člověka na měsíci z roku 1969. Tento záběr byl mnohokrát podrobován různým analýzám, pochybovalo se o jeho autenticitě.
   K jedné z nejemotivnějších fotografií zachycujících válečné události patří bezesporu záběr z válečných událostí ve Vietnamu z roku 1972 fotografa Nick Uta. Nahá běžící holčička se stala symbolem válečných hrůz. Návštěvník výstavy má možnost se podívat také na dokumentární film, který sleduje další život jak holčičky, tak autora fotografie.
   Své místo v přehlídce fotografií sehrávají i ty, které dokumentují paranormální jevy. Koncem 19. století byly tyto snímky zvlášť populární. K těm velmi známým fotografiím patří symbol občanské války ve Španělsku - fotografie Roberta Capa zachycující padajícího republikánského bojovníka. Kolem tohoto snímku se vyrojila řada dohadů o jeho autentičnosti. Nebyla tato událost zinscenována?
   Zvlášť silně působí fotografie, které představují autentické situace, popravy, poselství teroristů, poslední záběry kritických scén, jako například „Poslední portrét Lady Diany“ od Jacquese Langevina. Fotografie však také slouží jako dokument land artu, pomíjivosti uměleckých zásahů v krajině. Tak jako například instalace Zabaleného Reichstagu od výtvarníka Christova, vyfotografována Wolfgangem Volzem.
   Návštěvník výstavy v Rudolfinu je doslova zahlcen nejrůznějšími informacemi. Sály jsou plné lidí, kteří střídavě čtou a střídavě prohlíží fotografie většinou drobných formátů. Tak tedy dovede hovořit fotografie! Hovoří svými příběhy, které v podstatě existují mimo ni. V této souvislosti si nemohu odpustit jednu poznámku. Což tak uspořádat výstavu výtvarných děl se stejnou ideou? Třeba na tom dramaturgie Rudolfína pracuje.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)