Vzpomínky vyvolávají vzpomínky, na ty cizí navazují vlastní. Znovu se mi to stalo, když jsem si četl rozhovor K. Sýse s D. Strožem v třetím čísle letošního Obrysu-Kmene. Ano, i já jsem byl přitom, při památné návštěvě Václava Havla v Mnichově na začátku roku 1990. Samozřejmě ne v centru reflektorů, ale v pozadí. Když mi zavolali z redakce, že mám krýt pobyt nového prezidenta ve městě pro nás tak památném, domníval jsem, že jsem se přeslechl. Co, Mnichov (ve stejný den byl i Berlín)? Nebude nejdříve Bratislava? Nešlo o omyl, šlo prý o gesto. Neříkám, že tím to všechno začalo, to naše slavné, mírové a klidné rozdělení. Ale cihla k cihle… Spolu s D. Strožem si pamatuji i na transparenty a ještě na něco. Nikdy předtím ani poté jsem neviděl západoněmecké představitele (píšu o západoněmeckých, protože tehdy prosím ještě existovaly dva německé státy) tak kroužit kolem cizího státníka, jak to bylo v případě V. Havla. Ve frontě na možnost se s ním setkat čekal dokonce rovněž velký kancléř Helmut Kohl. Pozornost byla věnována i Havlovým poradcům, kterých bylo věru nemálo. Jen jeden stál osamoceně, nikdo si ho nevšímal, nejen z německé, ale ani z naší strany. Byl to ten slovenský (poradce). Tohle nedopadne dobře, říkal jsem si. Nuž, nějak to dopadlo. Jestli dobře nebo ne, to závisí od toho, kdo co chtěl, pro co pracoval. Ale možná byla tehdy položena další cihla.
V roce 1990 jsem viděl V. Havla poprvé. Asociace další se váže až k jeho pohřbu. Stejně jako D. Strož jsem si vzpomněl na úmrtí různých státníku předtím. Když se člověk dožije určitého věku, má za sebou i více odchodů nenahraditelných. Tím prvním v mém případě byl Josif Vissarionovič. Ať mi je odpuštěno, že si nepamatuji mnoho, ale nebylo mi ani šest. Svět jako by se zastavil, život skončil. Ale kupodivu, druhý den vyšlo slunce opět. Otec četl noviny, na jejichž titulní stránce nebyl žádný text, jen obrovská fotografie vožďa v černém rámu. Proč nedali na první stránku menší snímek?, zeptal jsem se. Takové mrhání papírem, kolik článků by se tam vešlo. Buď zticha, zavelel rodič, ještě mě kvůli tobě zavřou.
Vzpomínka další. Zemřel prezident Zápotocký, státní smutek, černé prapory. Ze dne na den je ale vystřídaly státní zástavy, ulice najednou tonuly v barvě, hurá, máme nového prezidenta. Nemohl jsem to pochopit: jak to, že jeden den smutníme a hned druhý den se veselíme? Vždyť to nemůže být upřímné.
Už pouze poslední návrat do minulosti. Zemřel L. Brežněv. Můj známý, Rus, byl v ten den žalem bez sebe. Potkal jsem ho i druhý den. Ničevo, řekl, žizň pradalžajetsja. Zřejmě už dostal příslušné pokyny. Kolega vtipálek se na nějaké poradě přihlásil a říká: Soudruhu řediteli, kdy tedy budeme mít besedu o díle L. I. Brežněva Malá země? Ředitel vypoulil oči: O čem to mluvíte, Brežněv přece zemřel, žádná beseda samozřejmě nebude. Ale soudruhu řediteli, nedal se kolega, vždyť nedávno jste říkal, o jak skvělou práci jde. A taková díla jsou přece nesmrtelná.
Takže tolik vzpomínky. A současnost? Ve stavění památníků a jejich odstraňování máme dlouholetou praxi. Co tak si nejdříve sednout, pomlčet, popřemýšlet? A až pak psát, mluvit a případně stavět? I když vím, je to těžké. Taková příležitost k sebeprezentaci!
Autor: Zet
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |