Za Štěpánem Vlašínem

   Ve čtvrtek 19. ledna večer se uzavřel dlouhý, pracovitý a plodný život literárního historika Štěpána Vlašína (narodil se 23. prosince 1923 v Náměšti nad Oslavou), též editora a kritika také divadelního. Téměř celým životem patřil Brnu, kde už maturoval, během válečného totálního nasazení pracoval v Královopolských strojírnách, po osvobození absolvoval češtinu a filozofii na filozofické fakultě (PhDr. 1949 prací Jiří Mahen dramatik), za prezenční vojenské služby učil rok na Vojenské akademii, pak marxismus na Vysokém učení technickém; marxismu zůstal i jako občan trvale věren. Od založení brněnské pobočky akademického Ústavu pro českou (pak i světovou) literaturu působil v ní (1961-1990), až na první léta (kdy ji externě řídil profesor Josef Hrabák) a rok před důchodem (1990) jako její vedoucí. Přitom přednášel i na brněnské JAMU (1968-1975) a účastnil se veřejného, zvláště kulturního života i jako poslanec Národního výboru města; až do privatizace brněnské Rovnosti psával v ní po desetiletí o literatuře a divadle; a až do svého onemocnění organizoval brněnské aktivity Výboru národní kultury. Do Prahy jako zástupce ředitele celého ÚČ(S)L ČSAV a vedoucí oddělení teorie literatury (1968-1975) ze svého brněnského pracoviště jenom dojížděl, tak jako od roku 1990 do Opavy, kde pomáhal vybudovat Slezskou univerzitu a řadu let přednášel dějiny světové literatury. V kraji, kde po vystudování začínal na středních školách v Orlové a v Ostravě, zapojil se i ve stáří do kulturního dění, účastnil se v Háji ve Slezsku každoročních seminářů k životu a dílu V. Vančury, intenzivně psal do ostravské Naší pravdy ap.
   Také jako badatel se Vlašín zabýval hlavně velkými osobnostmi Brna, Moravy a Slezska, z nichž většina vynikla v české celonárodní literatuře, kultuře a společnosti. Dvě monografie věnoval J. Mahenovi (1971, 1972), po jedné J. Wolkerovi (1974), B. Václavkovi (1979) a K. Dvořáčkovi (1987). Vědeckých hodnosti CSc. (1961) a DrSc. (1983) dosáhl Prózou J. Mahena a Průkopníky socialistické literatury (Wolker a Václavek). Část své kritické práce (z Rudého práva, Rovnosti, Tvorby, Kmene, Romboidu aj.) knižně shrnul do svazků Ve škole života (1980), Na přelomu desítiletí (1985) a Léta zrání (1989); žeň jeho kritik od roku 1990 – i čtenáři Obrysu-Kmene se nepochybně rozpomenou na jeho články a recenze - zatím čeká na knižní vydání jako na Godota. Velký díl svých prací o historii a k teorii literatury publikoval jako dělný účastník týmových publikací (především Lexikon české literatury, Čeští spisovatelé 20. století, Slovník českých spisovatelů 1970-1981, Česká literatura v boji proti fašismu aj.), z nichž některé i redigoval (Slovník literární teorie, Slovník literárních směrů a skupin, Kniha o Čapkovi aj.), dále ve sbornících z vědeckých konferencí (Václavkova Olomouc, brněnský cyklus o pokrokových osobnostech české kultury aj.), i jako průvodní studie k četným svým a kolektivním edicím (Adresát Jiří Mahen, Avantgarda známá a neznámá, KSČ a literatura, Prameny aj.), k výborům a reedicím z díla J. Mahena, B. Václavka, L. Štolla i řady dalších autorů převážně levicové orientace. Podílel se na učebnicích a čítankách pro maturitní ročníky středních škol, na bibliografiích (Václavek, kulturní rubrika Rovnosti) a antologiích (K socialistickému umění, Dělníci nové krásy aj.).
   Štěpána Vlašína jsem poznal zblízka už během šedesátých let za debat na literárních konferencích i v diskusním kroužku Vladimíra Dostála a pak jako jeho poddaný na brněnském pracovišti Ústavu ČSAV pro literaturu. Věru jsem si nemohl přát představeného, jenž by byl přátelštější, při značné pracovní náročnosti velkorysejší, spravedlivější a také ideálnější osobnost jako stvořená řídit týmové práce. Spolu jsme editovali první velký soubor projevů V. Vančury o literatuře a umění (Řád nové tvorby, 1972), připravili vydání Vančurovy esejistiky pro Spisy V. Vančury (po 1989 ji nakladatelství Čs. spisovatel tak dlouho odkládalo, až zaniklo), už předtím jsme k vydání připravovali a neprosadili dopisy K. Teiga A. Černíkovi (dodnes nevyšly) a spolu s H. Hrzalovou napsali učebnici české literatury pro střední školu. Díky jemu jsem mohl uveřejnit leccos, co by mi jiný tehdejší šéf s chutí zatrhl. Ačkoli jsme měli jiné literární lásky a koně, Vlašín proletářskou poezii a socialistický realismus, já poetismus, Semafor a Milana Kunderu, Štěpán Vlašín nehnul ani brvou, aby mi naznačil, že bych nemusel například ve svých heslech pro Slovník literární teorie uvádět tolik příkladů právě z písní J. Suchého, tehdy oficiálně spíše nežádoucího. V práci stejně jako ve vztahu k lidem byl tolerantní, při vší věcnosti laskavý a přející, často nápomocný i lidem, kteří si toho nezasloužili. Přestože jsme si právě v tom nebyli s to zvláště v posledních letech porozumět, jistě nejsem sám, kdo si ho bude vždy vážit a bude na něho teskně vzpomínat.

Autor: MILAN BLAHYNKA


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)