Magorova labutí píseň
JAN POLÁČEK
„….nechci referendum, neboť tenhle národ je z osmdesáti pěti procent blbej jak hovno,“ prohlašuje Magor stojící na poněkud vratkých nohách. Z reproduktorů od autobusu iniciativy Ne základnám se náměstím ozývá klidný, sympatický hlas: „Přijďte podepsat petici o vypsání celostátního referenda o umístění vojenské základny USA na našem území….“ Do toho začne řvát Magor, který drží v ruce lahev alkoholu, až mu hlas selhává: „Já bych ho zabil toho zmrda, co si to dovoluje, takovej smrkáč.“ Má na mysli Honzu, (tehdejšího) mluvčího občanské iniciativy Ne základnám. Dostaví se tedy promptně k petičnímu stolku Ne základnám, aby si to s nimi na místě vyřídil. Hloučku aktivistů kolem stolku říká, ale hlavně Honzovi: „Já nechci zkoumat váš původ, to dělali komunisti, ale pravděpodobně pro mě jste syn nebo vnuk těch komunistických zrůd, které naší vlast 40 let ovládaly a nechápu,“ to už skoro jen sípe, „proč, když tady byly eses rakety Sovětského svazu v bunkrech, proč vaši rodiče – vy jste byl mlád (dotkne se rukou stále klidného Honzy), nebo jste ještě nebyl na světě, proč neprotestovali proti tomu. Dneska, když jak říkáte, že je demokracie a že smíte mluvit proti všemu, že jste tak nestoudní, že si troufáte protestovat proti americkému radaru…“ „Tomu se říká demokracie, pane, víte…?“, nestačí ani doříct mluvčí NeZa a rozzuřený Magor se k němu vrhá a zařve jak na lesy: „Drž hubu! Já sem eště nedomluvil.“ Lidé kolem se nesouhlasně ozývají. Magor hodí zpátečku. „Neskáče se do řeči, já sem nedokončil řeč!“ „Tak pokračujte,“ klidně mu na to říká Honza a poodejde s lehkým úsměvem stranou. „Vy jste určitě protestoval proti ruskejm raketám tady, viďte,“ říká v té chvíli Magorovi udělanější muž středních let a roluje velké plakáty Ne základnám. „Já sem byl v tý době v kriminále ty kundo, takže votamtaď (Fuj!“, křičí nějaká žena, a „Slušně, slušně, slušně!“) a z Mírova ani z Valdic se protestovat nedalo.“ Muž ho už začíná mít plné zuby a dorolovává plakáty tak, že je vidět, jak to v něm hraje. Tiše říká „Pane, slušně…“ Magor: „Promiň čuráku, že sem ti řek´ kundo.“ Pro Magora je to tím odbytá záležitost, protivníka udolal argumenty a tak si vyhlíží v hloučku aktivistů další oběť. „Mimochodem, tobě,“ chytá za rameno dalšího Honzu z Ne základen; ten se otáčí, je vidět, že to nečekal. „Pardon, já sem Martin Jirous“, a Magor mu podává ruku, on ho ale jen s nehnutou tváří pozoruje a ruku mu nepodá, což Magora urazí a hned zase nastartuje. „Tobě říkám ty brejloune, já nesnáším brejlouny. Jsou zákeřný.“ Kolem se rozlehne smích aktivistů a lidí, podepisujících petici NeZa, Magor má totiž na nose brýle a asi i díky opičce na to úplně zapomněl. Jeho přítelkyně z androše mu říká, že mají někde jakési vystoupení. „Já vím,“ odbude ji netrpělivě. „Tady ty chcípáci komunistický protestujou proti radaru,“ křičí a pak chytá svou vlasatou přítelkyni za hlavu a teatrálně jí líbá. „Pane,“ přijde k němu opět ten udělaný muž z NeZa, „já vám něco řeknu, já jsem volil Zelený, takže komunisty ne….,“ a to už ho decentně odtlačuje brýlatý Honza dál od Magora, jistota je jistota, už to mezi nimi začalo jiskřit. Magor říká, že prý taky volil Zelený, (asi kvůli kámošovi Schwarzenbergovi), a pak řve jak na lesy. „Třikrát nás americká armáda osvobodila, v první světové válce, v druhý a Reagan, kterej přezbrojil Sovětský svaz a vy chcípáci“, v té chvíli ztrácí hlas a kleká si teatrálně na jedno koleno, „místo abyste.…“ vstává a zase se výhružně rozbíhá na jednoho nahlas nesouhlasícího důchodce, s kterým si vyměňuje názory... a ten mu pak říká: „Vopatrně, mám tady svědky.“ Magor si to rozmyslí a znova si kleká na jedno koleno. „Místo abyste takhle klečeli před Amerikou a vzývali ji….“ Ztrácí dech, myšlenku, moč zatím ještě ne.… „Co ste dělali, když Sovětský svaz tady rozmístil rakety eses? Hovno!“, a nejistým krokem odkráčí kamsi se přebalit, doprovázen svou undergroundovou přítelkyní.
Tahle scéna je autentická a je k mání na You Tube coby úryvek z dokumentárního filmu Český mír, který je ostatně celý velice zajímavým dokumentem své doby. Podobné scény jsme ovšem zažívali u petičních stolků Ne základen často, hlavně pak v druhé polovině více než tříletého boje proti US radaru, kdy atmosféra ve společnosti začala kvůli americké vojenské základně neskutečně houstnout. Vyřvávané sprostoty a urážky a občas i vyhrůžky byly hlavní argumenty většiny příznivců US radarové základny u nás, doprovázené bohapustou demagogií či plácáním úplných nesmyslů.
Americký radar PRO pak zemřel. Stejně jako následující US protiraketové centrum. Nejvíc to oplakávali pozůstalí jako Havel, Vondra, Schwarzenberg a další členové pravdoláskovýho bratrstva. Ti dva posledně jmenovaní se pak také dostavili na pohřeb svého kamaráda, antikomunisty a signatáře Charty 77, undergroundového básníka Ivana Martina Jirouse, řečeného Magora, který zemřel 10. listopadu 2011 ve věku 67 let. Magor se zviditelnil především coby manažer undergroundové rockové skupiny Plastic People of the Universe a také svým opileckým výtržnictvím a různými protistátními aktivitami. Za normalizace byl za to opakovaně zatýkán a vězněn. Třeba při pitce se svými kamarády z mokré čtvrti v jedné hospodě v roce 1973 Magor řádil jako tajfun a zpíval „Zahnat Rusy – vrahy do pekel, kam patří!“ Po následné hádce s jiným návštěvníkem pivnice spořádal opilý střed výtisku Rudého práva, a když jím prostrčil hlavu, zařval: „Dnes jsem sežral Rudé právo, takhle jednou sežereme bolševiky!“ Dnešní oficiální verze je, že byl vězněn za své politické názory, nikoliv i za to, jak se choval – tedy za výtržnictví. Jirous byl přitom těžký alkoholik a choval se často zcela bez zábran, včetně pověstného obnažování svých genitálií. Knížepán v kostelíku Panny Marie Karmelské dokonce za něho odhuhňal modlitbu, respektive přímluvu, byli velcí kamarádi. Rakouský kníže mu z vděčnosti za jeho celoživotní antikomunistickou činnost také pronajímal byt v Praze za symbolický peníz. Spojoval je i neúnavný boj za prosazení americké vojenské základny v Čechách. Nad rakví pohovořil i básník Jiří Kuběna.
Bývalí disidenti a androšáci a sympatizanti či prostě jen zvědavci – a těch byla většina, co se nevešli do kostelíka v Kostelním Vydří na Jindřichohradecku, zatím venku přešlapovali. Někteří pokuřovali marihuanu a posilňovali se alkoholem – bylo sychravo. Rakev s Magorem, vynášenou po mši ven z kostela už notně prošedivělými máničkami ze starých undergroundových Plastiků, uvítal dav radostným jásotem. Alexandr Vondra se hluboce zamyslel: „Američani mají 11. září, my 10. listopad. Náš svět se smrtí Martina změnil.“ Náš pan ministr obrany České republiky už také v duchu bojoval svůj další boj za zákaz KSČM, i když jak samotné ministerstvo vnitra, tak BIS mu ve svých zprávách sdělili, že nemá šanci na úspěch. Protože vlastně nesplnili jeho zadání, Vondra byl a stále je na vnitro i na BISku naštvaný. Dobře ví, že je potřeba nějak odvést pozornost od těžkých průserů na ministerstvu obrany a jinde v establishmentu, a (silně medializovaná) snaha o zákaz komunistické strany je pro podobné účely osvědčený evergreen. V rukách pak třímal žlutou vlajku monarchistické strany, kterou mu přistrčil zde rovněž přítomný Petr Placák, autor petice S komunisty se nemluví. Vondra pak prohlásí, že za jeho fotku s monarchistickým praporem v rukách mu v Haló novinách dobře zaplatí. Ha, ha. Jaká škoda, že na pohřeb svého kamaráda nemohl dorazit ještě i exprezident Václav Havel. Magora po převratu jen právě přátelství s Havlem často zachránilo před vězením. Naše paní Spravedlnost nejen že je od převratu často slepá, ale ještě by potřebovala zkalibrovat i ty zfixlované váhy.
Vnitřně rozervaný bouřlivák Magor se za minulého režimu dle svých slov nemohl chovat svobodně, přinášelo to s sebou riziko represí. Za dnešního režimu je prý aspoň nezavírají do lochu. Věčně sťatej jak zákon káže a agresivní, rád močil na chodníku či na ulici mezi lidmi. Močil, kdy chtěl a jak chtěl i do kašen. Také veřejně a sprostě urážel lidi. Obnažoval se a ukájel na veřejnosti – v hospodách, na různých setkáních či koncertech, což bylo jeho velice oblíbené a časté číslo, z kterého ani jeho poslední přítelkyně nebyla vůbec nadšená, zvláště když si k tomu někdy bral na pomoc použité kalhotky přítomných dam. Vzorem v psaní mu byl v začátcích další undergroundový básník Egon Bondy, leč na rozdíl od levicového Bondyho s jeho kritikou se Magor vyznačoval vůči tehdejšímu socialistickému zřízení nenávistí, ač tvrdil, že jen jako underground nechtějí mít se státem nic společného. Ale také řekl, že establishment dobře ví, jak mu škodí. „Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment.“ (Martin Jirous, Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 1975). Mimo jiné je zde řečeno, že podstatou uměleckého konání je vytváření neklidu. Vše, co podnikali, ale mělo ohrožující význam pro tehdejší establishment, který je na oplátku proto chtěl zákazy a zatýkáním zlikvidovat. V březnu 1976 normalizační režim udělá zátah na underground, zavřou asi 20 lidí ze skupin PPU a DG 307 a jejich okolí, 7 jich nakonec odsoudí do vězení. Na jejich obranu se staví Havel s disidenty a zrodí se hnutí na jejich podporu. I díky tomuto impulsu pak vzniká Charta 77.
Básnická tvorba byla také Magorovým přesným odrazem – podivnou, těžce stravitelnou směsí vulgarismů, cynismu a katolicismu. Ani na Západě toho knižně mnoho nevyšlo, vlastně jen Magorovy labutí písně v roce 1986 (PmD, Mnichov) a druhé vydání téže sbírky v roce 1989 (Rozmluvy, Londýn). Po bývalém socialistickém Československu se jeho texty šířily v opisech, v samizdatech. Své sehrálo jistě i to, že zakázané ovoce nejvíc chutná. Kdeže ale ty včerejší sněhy jsou. Navíc undergroundoví básníci vždy oslovovali a i v dnešní době oslovují jen velice úzkou, omezenou skupinu lidí, spíš jednotlivců. O to větší se pak kolem toho vždy rozpoutá mediální humbuk.
Několik měsíců před svou smrtí Jirous řekl ve veřejnoprávní televizi, že nesoudí lidi podle toho, v jaké politické straně jsou a jakého jsou smýšlení. A že má sám údajně také několik přátel, kteří jsou dodnes (řadoví) komunisté. Lidi prý soudí podle jejich skutků. Celkově je ta (dnešní) doba dle něho mnohem horší, než tehdy. Zdá se, jako by ze střetu s dnešní realitou částečně vystřízlivěl. Svůj kladný postoj k radaru a k USA či k NATO by ale ani dnes neměnil.
Magorovo básnické dílo v současnosti uznávají údajně především odborníci. Nevím. V roce 1985 se stal držitelem Ceny Toma Stopparda (založené Nadací Charty 77 ve Stockholmu) za sbírku Magorovy labutí písně a v roce 2006 literární Ceny Jaroslava Seiferta (zřízené rovněž Nadací Charty 77) za celoživotní básnické dílo. Co by na to ovšem řekl básník Seifert, se můžeme jen dohadovat. Dostal se i do učebnic. Jako vzor pro děti a mládež na školách je ale Martin Magor Jirous zcela jistě nedostižný.
Rozhodující pro mne bylo vždy dílo
(Poznámka k článku Magorova labutí píseň)
DANIEL STROŽ
Cítím se tak trochu v roli „potrefené husy“, neboť Jan Poláček ve svém příspěvku zmiňuje, že Jirousova sbírka Magorovy labutí písně vyšla knižně kdysi u mne, tedy v exilovém nakladatelství Obrys/Kontur-PmD. Tento údaj je samozřejmě správný a za stejně korektní lze nejspíš považovat vše, co autor naznačuje o básníkově povaze. Ano, Jirous byl skutečně navenek hrubiánem, jehož příslovečná agresivní argumentace končila mnohdy u facek a v dřívějším režimu byl také soudně postihovaným recidivistou, trávícím po kriminálech mnoho let. V tom nynějším popřevratovém jej pak před následky nejhorších excesů ochraňovali jeho někdejší kumpáni, pohybující se v politice i v nejrůznějších jiných vlivných postech. Připomeňme si jen dvě všeobecně známá jména za mnohé: Havel a Schwarzenberg.
Na rozdíl od Jana Poláčka si ale nemyslím, že Jirousova básnická (a potažmo ani literárně-kritická či esejistická) tvorba by byla jakýmsi jeho „přesným odrazem – podivnou, těžce stravitelnou směsí vulgarismů, cynismu a katolicismu“, jak v článku píše. To tedy doopravdy ne! Vždyť třeba právě onen „katolicismus“: kolik existuje v literatuře příkladů, v nichž se k bohu jako k poslední instanci obracejí i vyložení neznabozi, zahnaní do bezvýchodné situace? Taktéž Poláčkovo konstatování, že „ani na Západě toho (Jirousovi) mnoho nevyšlo“, neodpovídá realitě. Jirous se totiž po knižním vydávání své tvorby sám nijak nepídil, stačilo mu, že kolovala tou dobou po Čechách v četných opisech. A když se dozvěděl, že mu hodlám vydat Labutí písně, bylo jeho jediným přáním, aby vyšly bezchybně. Navzdory všem někdejším zábranám jsme spolu vykorespondovali korektury, což bylo u řady jiných autorů, přímo bažících po vydání „na Západě“, zcela nemyslitelné. Povětšině chtěli mít v knížkách alibisticky uvedeno, že „kniha vychází bez vědomí autora“ a pak se šli někteří z nich přesto preventivně udat na StB.
Co by asi řekl Jaroslav Seifert na Jirousovo básnické dílo, netuším stejně, jako to netuší ani Jan Poláček. Z mnohaleté vydavatelské a tvůrčí praxe ale vím, že literatuře škodí poměřovat jakékoli dílo autorovým kádrovým posudkem. A pakliže ano – lidé jsou přece jenom zvědaví – pak prosím pěkně, pouze separátně. Podobně jako to udělali autoři Elizabeth Lundayová nebo Robert Schnakenberg, rozplétající nejtemnější kouty životů dnes nejslavnějších světových umělců, mezi nimiž se nacházeli nezřídka všelijací obávaní raubíři, podvodníci a nemravové.
Řekněte, kdo by uhodl, že věčně útočný a zamračený tvrďas Jirous je i autorem těchto veršů (ze sbírky Magor dětem): Holčičky koukají do krmítka na ptáčky. / Aby jim nakonec nevyrostly zobáčky! // Holčičky louskají ze slunečnic semínka. / Aby jim najednou nenarostla křidýlka! // Holčičky viděly na dvoře jíkavce. / Aby se obě dvě nezměnily ve vrabce! // Dělají andílky ve sněhu na dvorku. / Aby se Martička nezměnila v sýkorku! // A večer před spaním prohlédnem Františku, / jestli ji peříčka nešimraj na bříšku! – K nevíře, že? Podobně jemných básní jsou v té knížce nejméně dva tucty a navrch k tomu ještě hrst pohádek.
V PmD vydaných Labutích písních (obě pozdější samostatná vydání odjinud byla jen jejich mnou povolenými kopiemi) se nachází také tyhle verše: Na Mírově jsem makal v kapli. / Když teďka po čtvrtý mě lapli, / šoupli mě dělat do kostela / a v klášteře je moje cela. / Ptám se Tě, Pane, vážně zcela, / ač trochu s potlačeným smíchem: / Nechceš mě nakonec mít mnichem? Z toho a dalších čísel sbírky na mě už tenkrát čišela villonovština, jakýpak „katolicismus“! A že stál Jirous až do své smrti na straně mých politických protivníků? Čert aby to spral, jeho chyba!
Autor: JAN POLÁČEK, DANIEL STROŽ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)