Kouzelný klíček pošesté
Z literární soutěže pacientů i zaměstnanců psychiatrických léčeben
BOHUSLAVA VARGOVÁ-HÁBOVČÍKOVÁ
Na čiernom plášti
zaspávam
so suťou zrastená
žily s magmou sa mi zrástli
počúvam starnúť zem
potom si odtrhnem korienky
vysatá a stará
a na dvoch kmeňoch
zemskej tiaže
budem chodiť
ako na barlách
RÓBERT ANDRUŠKO
Ja démon som
Aký to oheň horí vo mne,
keď moje srdce zároveň marí jeho jas.
Opustený a dušou takmer mŕtvy na dne
raz slovom lásky zastonáš.
Hovorím k sebe ako k inému
a určite to nie som ja.
Šiel, nie, letel ku koncu strašnému,
keď stvoril som zo seba šialeného démona.
Chcem počuť božie slovo, aby pekelník bol majster,
ale netúžim po láske k blížnemu zlu človeka.
Keď vedieť budem všetko, takmer
zomriem, zdochnem, zhnijem, ale dobre tak.
Aký to oheň horí vo mne?
Keď som majstrom svojho ducha kat!
Do temnôt na tie pusté rovne
vraciam sa nerád rád.
Už dávno v mojich predošlých svetoch
uzavretý termonukleárny výbuch hviezdy tam bol,
ten bôľ, čo je v odtrhnutých kvetoch,
nepustím z toho mojho srdca nikdy von.
To srdce má ešte silu
predsa musí zvíťaziť v boji nerovnom.
Keď píšem a hovorím takto,
tak ja každú chvíľu iba falošný víťaz a démon som.
SLAVOMÍRA BAREJOVÁ
Při zmierení
bol tichý zázrak krikom
keď od bolesti zrodenia
vznikali pomalým slastným zvykom
milostné chvíle stvorenie
čo je?! Tu si
moja odvďačená tvár
na matku svoju priľne: ži
ten stále nepochopený dar
vyrástol a silnie
východ slnka
sauna žiaľu po daždi
iba ona
a ja dosiahnuť nebo som ešte malý
ukladám do lásky lona
zabudnuté ideály
na mňa kvôli tomu kašleš, ale spomínaj
na silné svetlo druhých
nesú ťarchavejšiu krásu
- ako napínajú svaly
- ako prosia o dych
Viem – niesme stali
Na hladine vody
a žena ma radšej miluje preto
a poézia
napľňa čas že mi je
samému ťažko o tom mlčať
skrčím sa alebo visím
chcem nakŕmiť syrom
svorku divých vľčat
lebo pokúsil som sa zomrieť
viackrát
dieťa nevedelo
načo je mu ľudské telo
a doteraz skúšam vyjadriť to
že tento svet možno až tak
nestojí za hovno
ALICE BĚLIČKOVÁ
Ohňostroj existence
V temnotě rozkvétají hodiny,
fantastické květiny, mořské korály,
vzlétají hejna tetelících se světlušek,
nebe rozkvétá tvary
a ty se vzápětí mění v kouř, ve svůj stín,
rodí se a hynou –
Kytice ke svatbám, co nikdy nebudou,
i vesmírný tanec atomů hmoty,
buddhistická iluze skutečnosti,
to vše v širé, živé, hluboké temnotě.
Stojím tu a pomalu se nořím do bláta pole,
ne jako pohřbená, ale jako plodina
se životem jepice,
stále spoutaná se zemí, přitom
kratince vzhlížející k nebi, než
Poslouží Účelu.
Vesmíry vybuchují, vesmíry se tříští, nové se rodí,
květiny míří k nebi, jsou oplodněny a hynou,
zárodky přitom září
a slzy stojí v očích toho,
kdo to vše vnímá
neschopen odpojit se
od hmoty.
DANA ŠPATENKOVÁ
Květiny
Vana byla plná téměř po okraj. Ležela v ní a sledovala kapky vody líně stékající z modrých kachlíkových dlaždiček s drobnými zašlými vzorky a přemýšlela o smrti. Přišlo jí, jako by ty zdi plakaly. Zadržela dech a ponořila hlavu jako už tolikrát. Vždy jí připadalo, že se propadá do jiného světa. Slyšela jen tlukot vlastního srdce. Jinak nevnímala nic.
Otevřela oči a hleděla skrz hladinu do jasu světla nad ní. Oči ji pálily. Zavřela je. Ležela tam tak klidně, tak pokojně, jako by ani žádný vzduch nepotřebovala. Rozbušilo se jí srdce. Vždy zůstala pod vodou tak dlouho, jak to jen šlo. Ležela tam obklopena vodou uvnitř své samoty. Ležela v tom svém jiném světě – ve světě ticha a tlukotu srdce a nechtěla z něho ven. Ale tělo ji opět zradilo. Prudce se vynořila. Na zemi ulpělo pár cákanců.
Pravou nohou nejistě došlápla na mokrou zem. Opatrně balancovala, aby jí noha nesjela. Osušila se vybledlým ručníkem neurčité barvy. Pak stála. Stála a tupě zírala do zrcadla. Stála tam ve své nahotě a ten odraz těla v zrcadle (byla vysoká a tak to tělo bylo bez hlavy) jí připadal cizí. I přes štíhlost a mládí toho těla k němu pocítila odpor. Rychle se zahalila.
Milovala vodu, její klid i nevypočitatelnost. To, že se v ní mohla skrývat. A pak tu byly slzy. S vodou se báječně mísily.
Vzala si tmavý pánský župan z jednoho hotelu, už ani nevěděla z kterého, ale určitě tam byla se sestrou. Župan byl měkoučký, sepraný, ale teplý. Sedla si na záchodový poklop a bezmyšlenkovitě si zapálila. Kouřila a snažila se nevnímat pocity nervozity mísící se s jakýmsi ustrnutím. Kouřila pomalu, dlouze a dychtivě vychutnávala chuť tabáku a vnímala jeho vůni. Pozorovala kouř pomalu stoupající ke stropu. Tohle byla její chvíle. Ranní cigareta. Netečnost, s jakou klepala popel do malého skleněného popelníku i mimo něj, naznačovala, že to je chvíle, kdy k ní nikdo a nic nemůže. Chtěla to?
Po chvíli se ozvalo druhé cvaknutí zapalovače. Z vlasů jí stále ještě stékala voda a vsakovala se do toho hotelového županu. Cestovala nerada, nerada se vzdávala svých /zlo/zvyků. Svým způsobem měla ráda neměnnost svých dnů a každé vybočení z jejich stejnorodosti ji znervózňovalo.
Tvář měla soustředěnou a klidnou. Teď se v zrcadle odrážel její obličej. Hleděla na svou tvář. Rušilo ji to. Zahleděla se jinam, pak ale zase sklouzla pohledem na zrcadlo. Už dávno ho chtěla vyhodit, zdálo se jí, jako by s ní v té malé místnosti byl někdo druhý.
Pomalu a rozvážně típla oharek. Zavřela dveře koupelny, aby se v nich po chvíli objevila znovu. Zrcadlo přelepila novinami.
Vzala do úst další cigaretu a těšila se na tak známý a intimní zvuk svého starého zapalovače.
Zazvonil telefon. Trochu sebou úlekem cukla. Zapálila si a rozmrzele se ploužila směrem k telefonu. Třeba zmlkne, než tam dojdu, přála si.
Vzala sluchátko a vyčkávala. Ozval se důvěrně známý hlas její sestry.
„Doufám, že dneska přijdeš,“ zazněl na druhé straně temperamentní, živý hlas.
„Dneska…,“ odtušila, ale nebyla v tom otázka.
„Tak fajn. Zaplatila jsi složenky?“
„Jaké složenky?“
„Jo a taky jsem ti našla práci. Bezvadnou fakt. Budeš…“
Odtáhla sluchátko od ucha a mohutně potáhla z cigarety. Vyčkala pár vteřin a sluchátko opět přiblížila.
„No co tomu říkáš? Seš tam?“ ptal se netrpělivě sestřin hlas.
„Jo.“
„Jsi teprv vstávala, co?“
„Jo.“
„Určitě zase hulíš.“
„Jo.“
„Smrdí to tam u tebe hůř jak ve čtvrtý cenový. Ty záclony se musí vyprat. A vymalovat koupelnu,“ diktovala sestra.
Ona se zamračila. Koupelna byla ryze její záležitost. Nesnesla, aby se v ní cokoli měnilo.
„A máš něco v lednici? Posloucháš mě vůbec?“ sestřin hlas už trochu přeskakoval.
„Jo,“ odpověděla ona a položila telefon.
Na koberci byla hromádka popela.
Uvědomila si, že má hlad. Hlad nesnášela, protože ji omezoval.
Myslela na to, že dnes má její matka výročí. Myslela na to už celý týden. Tak jako vždycky.
Uvařila si kafe a z lednice vyndala kus sýra. Musela ho trochu okrájet.
Kafe si vypila v koupelně a vykouřila k tomu další tři cigarety. Hrnek dala do už beztak plného dřezu.
Po chvíli nesmyslného bloumání po bytě sedla k psacímu stolu, vzala obyčejnou tužku a tlustý blok a začala psát. Už dlouho nic nenapsala. Říkala si, že to možná zapomněla. Špatně se jí vybavovala ta pravá slova a některé zapomněla snad úplně. Napsala pár odstavců, papír letmo přelétla očima a pak se začetla. Mezi obočím se jí objevila nespokojená vráska. Blok zaklapla a strčila ho do šuplíku.
Šla ke knihovně a ukazováčkem pravé ruky láskyplně přejížděla hřbety knih. Knihovna to bylo její bohatství. Vybrala Paní Dallowayovou, kterou milovala, ale přes svou roztržitost se nedokázala začíst. Pamatovala, jak ji k osmnáctinám dostala od matky. Hledala věnování a stále dokola ho četla. Pak knihu zavřela a uklidila na své místo.
Koukla na hodiny a povzdechla si.
Přemýšlela, co si má obléknout. Bylo takové to plaché jaro, kdy svítí slunce, kvetou kytky, ale zima se ještě schovává ve stínech domů.
Vybrala tmavé kalhoty, manšestrové sáčko a oranžové triko od sestry známé značky, jenže už nevěděla které, protože cedulku ustřihla. Trochu se namalovala, dvakrát zkontrolovala, jestli má klíče od auta i od bytu, a třikrát, jestli má cigarety se zapalovačem.
Přišla ke svému starému, zanedbanému a zakrámovanému autu. Bylo od sestry. Za ty krámy ale sestra nemohla.
Cesta jí bude trvat asi půl hodiny, uvědomovala si. Dost času na to, aby si v klidu zakouřila a popřemýšlela, co bude vykládat sestře. Pravidelné vrčení motoru ji uklidňovalo. Jako když přede kočka. Na zpětném zrcátku se pohupoval stříbrný medajlónek.
Zaparkovala před velkým, čistě vyhlížejícím domem. Chvíli v autě seděla a nechtělo se jí ven. V autě si připadala v bezpečí, uchráněna před okolním světem, kterému nerozuměla, s kterým se nesmířila a ve kterém nedokázala žít.
Vypnula motor, až když spatřila sestru kráčející svižnou chůzí k ní. Se starostlivým úsměvem na rtech.
Stáhla okénko.
„Proč tady sedíš a nejdeš dál?“ nechápavě na ni zírala sestra.
„Venku je zima,“ zalhala.
Její sestra byla krásná celou svou bytostí, jemnými rysy, křehkou postavou, plnými rty, přemýšlivýma hlubokýma očima, inteligentním čelem, dlouhýma plavýma vlasama a ušlechtilým profilem. Všichni hleděli na tu krásu zjevnou, ale ona si troufla říct, že zná i její duši, neméně krásnou. Byla úspěšná ve všech směrech, které si jen dokázala představit. Už od útlého mládí ji znala veselou, obklopenou lidmi, láskou, s davem obdivovatelů za zády. Ona si vedle ní připadala jako shnilé jablko, jako obtížný parazit, jako vadný nedodělek. Vždycky sarkasticky říkala, že ji pánbůh stvořil ožralej. Sestra byla jas, ona temnota.
Sestra nikdy nepřijala, co matka před třemi lety udělala. Nikdy jí neodpustila. Byla to ona, kdo ji našel ležící ve vaně s kyticí a bez známek života. Plata od léků se válela rozházená po celé koupelně.
To ona jí rozuměla, chápala, že už neměla sílu bojovat, obdivovala, že dokázala od všeho a všech odejít, že snad ani neměla strach. Sestře čin matky připadal sobecký, za to ona by přes všechen smutek nikdy a nikomu neodepřela právo dobrovolného odchodu – možná brzkého, možná právě včas. „Doufám, že zase nebudeš mluvit o mámě,“ varovala ji sestra cestou.
Vešly do předsíně a ona si odložila sáčko a podala ho sestře, ale nejradši by se vysvlékla ze svého těla a nechala prchnout duši někam tam, kde neexistuje bolest, smutek ani prázdnota.
Sestřin přítel naštěstí nebyl doma. Byla ráda, protože nesnášela, když sestra rozebírala její obtíže před ním, jakkoli dobře to myslela. Byla vždy plna rozpaků, snad pocitů viny, že přináší do jejich štěstí stín a sotvakdy promluvila. Sestra ji neustále ponoukala, ať jde někam mezi lidi, aby nebyla stále sama, což bylo zbytečné, protože se cítila sama, nehledě na to kolik lidí bylo v místnosti. Sestru měla ráda, byl to snad poslední člověk, který jí zbyl, ale v její přítomnosti si uvědomovala trpký pocit vlastní zbytečnosti a nedostatečnosti. Sestřin elán a nadšení ji ubíjely.
A tak tam seděly u vystydlého kafe (v nemožně malých hrncích) a ona neustále odbíhala ven na cigáro (protože u sestry se kouřit nesmělo), možná častěji než měla chuť, až se nakonec začalo stmívat a mohla bez výčitek odjet.
Jela zpátky s úlevou, smutkem i nejasným pocitem štěstí. Cestou koupila květiny.
RENÉ KRÁLŮ
Jsem vodotrysk
Jsem vodotrysk
na slzy, co nepadají z očí
Jen se mi chce zvracet
a země pode mnou se točí.
Z prášků
a taky z bolestných myšlenek.
Vypadám klidná navenek.
Chodím po zemi posypané střepy,
nad nimiž tančím jak poloslepý.
Až jednou protrhne se hráz,
až skončím v blázinci zas a zas
až do sebe prášky nasypu
někde v koutě, v zoufalství, poslepu,
a udělám zase ostudu
nebo už tady nebudu.
A léčba bude drahá, nebude na zaplacení,
z té beznaděje ven cesta není.
Trochu chce se mi zvracet
z těch černých myšlenek,
má loďka má černou příď,
můj osud protíná černá niť,
jsem klidná navenek.
BORIS PETROŠ
Narození schizofrenního dítěte
/.../
ty duševně zdravé se vždy vyrovnají
se vším, i s groteskním mimem
naše dítě nebude nikdy lhář.
Bude dítě, které se nikdy nevyrovná
se zlem
nikdy nikomu nepoleze do zadnice
nebude nikdy primitivním mazlem
třebas bude trpět, možná umře
a to sice.
Jen duševně nemocný člověk
je úplným, vidí věci ze všech stran
chce mít čisté svědomí
až zazvoní u nebeských bran…
Slovo na závěr
ALEXEJ MIKULÁŠEK
...čo nie je bolesť...
nestretnúť v sebe človeka
to nie je bolesť
bolesť je
keď ho v sebe
pristihneš
Není kam
Unikám.
Do nikam.
Není kam.
Pach vlastní smrti polykám.
K čemu psát slova na závěr? Neudělá si každý soudný čtenář svůj vlastní úsudek? Když konfrontuje svou vlastní zkušenost s jiným poznáním, se skutečností médiem básně modelovanou a transponovanou, vždy však sdostatek srozumitelnou... Ponechám-li stranou chválu pořadatelů, soutěžících nebo dokonce porotců, může mít takové slovo jediný cíl, a tím je zobecnění, nebo pokus o něj.
Zvláštností tohoto ročníku je, že se soutěže účastnilo mnoho pacientů i zaměstnanců psychiatrických léčeben ze Slovenska, takže jejich podíl na sborníku je srovnatelný s tím českým, přičemž kvalitou nejednou převyšují české, ačkoli se najdou i výjimky... Důležitým rozměrem prezentovaných textů je rovněž skutečnost, že jsou o něčem, že si na nic nehrají a nic nepředstírají.
Pokud jsem konstatoval u minulého ročníku velkou pestrost námětovou i formální, je pro tuto knížku příznačná výrazná reflexivnost, filozofičnost, myšlenková závažnost a důsažnost textů na straně jedné, na druhé pak naléhavost, emocionalita a stupňovaná dramatičnost básní i próz, nejednou zakončených přesnou pointou. Tedy reflexe „jinakosti“ i její mimořádně naléhavý výraz... To vše má sice základ v arteterapii či v jiných léčebných procedurách (jako součást léčby psychických chorob včetně závislostí), ale mnohé práce, které takto vznikaly, přesahují původní určení a míří k literatuře ve vlastním smyslu slova, tedy vytvářejí novou slovesnou skutečnost (jak se kdysi psalo, „skutečnější než skutečnost“) a obohacují horizonty nás všech o cosi nového a nečekaného (jsou „lampičkami světla obecného“, jak poeticky psal s odkazem na Bibli J. A. Komenský).
Jakkoli jsou bezprostředním tématem mnoha příspěvků tzv. chorobné stavy a zápas s nimi, je to jen intenzivnější a drastičtější prožitek toho, co vnímáme a prožíváme i my tzv. normální, ačkoli si to nechceme připustit. Má to mnoho dimenzí, od té individuální, existenciální, psychologické až po tu sociální a politickou. Žijeme ve schizoidní době, slova ztratila na významu a vyhřezla ze svých ložisek, pořádá se hon na naše myšlení, člověka coby konzumenta drtí reklama, jeho potřebu být informován narkotizuje propaganda a místo hodnot dostává šidítka a blýskavá pozlátka šoubyznysu. Kdo si tento stav uvědomí, a nedokáže se mu přizpůsobit (což vyžaduje každý řád, i ten „Nový světový“), je tak nějak nenormální, jiný, duševně vykloubený, vadný, no ano - méněcenný; prostě depka, schíza, psýcha jako řemen!
Motiv klíče v názvu soutěže je mnohoznačný. Být majitelem klíče (klíčů) značí moc, možnost otevřít si dveře cely a osvobodit se, ale také uzamykat – sebe i druhé – a uzamčené strážit. Odemknout duši, ale také si ji zamknout. Literatura, a poezie zvláště, by z každého člověka měla učinit bytost vlastnící klíč k sobě samému, jakkoli je to těžké – jak píše autorka úvodní básně (B. Vargová-Hábovčíková), když velmi bolestné je už najít v sobě člověka, tedy živoucí bytost, která cítí, vnímá, raduje se, touží a miluje.
Které myšlenky se stávají leitmotivy sborníku? Především motiv cizoty, nepatřičnosti, exulanta, cizince v odcizeném světě – mikro- i makrosvětě. Umění je cesta od nepochopení k pochopitelnosti, třeba je zjištění prozatím velmi trpké. Jde i o zápas se ztrátou jazyka, směru; jsme ztraceni sami v sobě, píše T. Juriková, žijeme v pronajatých tělesných schránkách „v púšti chorých myšlienok“ (L. Vank), „som nemý exulant / ktorého telo je / z inakšej planéty“ (R. Šípková).
Odtud stylizace do šíleného démona, v jehož duši hoří oheň a který hovoří k sobě jako ke komusi jinému: „určite to niesom ja“ (R. Andruško). Obraz vyvřelého magmatu srostlého s žilami. Nebo stylizace do zrna-jepice, plodiny navždy nechtěně spoutané se zemí, neschopné se od hmoty odpoutat, když v dálce vesmíru vybuchují miliardy hvězd a fantastické květiny zvou k nebeskému tanci (A. Běličková). Klid navenek, ten hraný, tak kontrastuje s černými myšlenkami, s černou nití v duši (R. Králů). Druhé čtyřverší, které toto „slovo na závěr“ otevírá, pracující s geniálně jednoduchým monorýmem, nasazuje tomuto motivu masku tragického básníka nebo litanisty. Nejde o efektní exhibici, spíše o mučivou sondu do vlastní duše, která se opéká v ohni nemoci, jíž by léčba „z manéže“ za přítomnosti mnoha párů očí dalších cizinců mnoho nepomohla.
Druhým leitmotivem, protikladným tomu prvnímu jako den a noc, je láska, tematizovaná sice ne vždy přesvědčivými slovesnými prostředky, ale vždy jako posel naděje a touhy žít. Neschopnost lásky a soucitu znamená vyhasnutí, ve znásobené podobě i touhu po věčném nebytí, kterou žádná slova a rady nezlomí (skvěle zobrazeno v povídce „Květiny“ D. Špatenkové). Láska představuje silné pouto ke světu, vzdoruje smrti a samotě, nabízí jediný skutečný klíč k zámku (bílé) lidské magie, jak věděli už všichni autoři pohádek. Jak píše O. Rathová, „vše se spraví při rozbřesku slunce a srdce“. Ty verše o lásce sice nejsou tak sugestivní a působivé jako ony existenciální, bez nich by však sborník zněl tuze monologicky a bezvýchodně.
Jen výjimečně se objevují texty, jejichž pisatelé si uvědomují, že jinakost je současně přednost, třeba nevinnost (...jejich bude království nebeské...), nemožnost přizpůsobit se zlu. Schizofrenik „nikomu nepoleze do zadnice“ a je paradoxně úplnějším člověkem než všichni „normální“, totiž když uvidí věci ze všech stran. Někteří o to pranic nestojí a zřejmě by rádi měnili se sladce narkotizovaným světem „normality“; někteří sami sobě věří a nepřipouštějí si nic než sebe, hlavně ne svoji lidskost, tu svazující překážku posthumanismu... Jiným je však na obtíž to „věčné bloudění nehostinným krajem normálnosti / co bere sny bláznům...“ (R. Chlebková), a další se ptají společně s L. Vankem: „Kto vlastne určuje, čo je normálne / keď sa nevedia dohodnúť, čo je morálne...“
Jde o romantické vidění, nebo jen o změnu pohledu na svět nás, těch stále ještě normálních, s plochou dráhou letu?
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |