Neúnavný Jaroslav Váňa, ač oslaví v říjnu už pětasedmdesátku, graficky a knihařsky pečlivě vypravenou knížkou ANAMNÉZA ŠTĚTCEM (vydal si ji nyní zřejmě sám s podporou moravského města Šternberk) navrací se ke svým nejlepším kamarádům, a ne poprvé; jedna z jeho už 24 knížek se přímo jmenovala Nekrology (2009). A protože dva z těch tří jsou povoláním a posláním lékaři, ve volném čase malující, název knížce – ilustrované reprodukcemi obrazů Pavla Brogowského, Emanuela Staňka a Libora Vojkůvky - padne jako ušitý.
   Váňa, který napsal o naivním malíři Liboru Vojkůvkovi i monografii (2000), výtvarné práci svých přátel evidentně rozumí, dává se jí inspirovat i k veršům též často inzitním (v Anamnéze štětcem to dokládá jeho Improvizace), ale hlavně umí o ní a jejích tvůrcích vyprávět.
   Ne vždy je to už povídka, ale třetí část z triptychu Eman, asi nejlepší stránky této knížky, povídka je; a dobře napsaná. Stačí ocitovat začátek: „Tady ještě nejsou žádné do nebe sahající kopce. Tady se země podobá chaluhami zarostlému moři, posetému bárkami domů...“ A ta povídka má i krásnou pointu „bylo to tak geniálně prosté“, bezděky vystihující i ji samu. V té povídce se Jaroslav Váňa prozaik našel a jeho Šternberku (ve kterém, „malém městě“, nalézá lidi „s velkým srdcem“) je stále víc ke cti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]