Za Josefem Hanzlíkem
19. 2. 1938 - 26. 1. 2012
V roce 1964 jsem zakončil svá studia diplomní prací Nejmladší česká poezie. Tehdy tou nejmladší českou generací byli básníci, kteří vstoupili do české literatury počátkem šedesátých let. Za jednoho z nejvýraznějších básníků jsem tehdy považoval Josefa Hanzlíka. Knižní prvotinou Lampa (1961) upoutal Hanzlík na sebe pozornost literárních kritiků i čtenářů. Na mne osobně tehdy zapůsobily verše, v kterých podává svědectví o válečné době, kdy byl ještě dítětem. Poté vydával rychle za sebou sbírky Bludný kámen (1962), Stříbrné oči (1963), Země za Paříží (1963), Černý kolotoč (1964), Úzkost (1966), Potlesk pro Herodesa (1967), Krajina Euforie (1972) a pak po téměř desetileté odmlce Požár babylónské věže a v roce 1986 Ikaros existoval, která byla také jeho poslední vydanou knížkou poezie. Vedle poezie vydal Hanzlík pro děti sbírku veršů, několik pohádkových knih, překládal americké, ruské a jihoslovanské básníky a podle jeho pohádkových scénářů vzniklo několik filmů, například Deváté srdce, Kouzelné dobrodružství, Modré z nebe.
Josef Hanzlík se narodil 19. února 1938 v Neratovicích, na pražské filozofické fakultě absolvoval obor psychologie, od roku 1975 až do roku 1990 pracoval jako scenárista Filmového studia Barrandov v tvůrčí skupině pro děti a mládež. Zemřel v nedožitých sedmdesáti čtyřech letech ve čtvrtek 26. ledna 2012 v Praze.
Z Hanzlíkovy poezie jsem vybral několik epických básní, které tvoří v tomto malém připomenutí ucelený soubor a které mi byly nejbližší v době, kdy jsem psal svou diplomní práci - a zůstávají pro mne i dnes.
MICHAL ČERNÍK
JOSEF HANZLÍK
Lampa
Můj otec vždycky před usnutím
rozsvítil lampu.
A potom tiše ležel
v plaché a stálé přítomnosti světla.
Můj otec byl slepý,
neviděl světlo, věděl jen, že je u něho,
stisk vypínače ho ujistil o existenci světla,
cítil jeho suchou elektronickou chuť
a pocit světla byl pro něj zároveň pocitem živého světa.
Můj otec neměl oči,
které by mohl rozsvěcet a zhášet,
ale to, co se lidé domnívají vidět za zavřenými víčky,
viděl také.
Ležel vážně a nepohnutě
a uvnitř, pod kůží,
škubaly tělem návaly krve a záchvěvy nervů.
Lampa svítila.
Světlo se dotýkalo mého otce
a otec světlo vdechoval,
bral si je ústy i póry pokožky
a světlo procházelo spletí tepen, žil a cév,
vproudilo do srdce
a rozlévalo se do horké tmy mozku.
A tehdy otec spatřoval věci přesně tak jako vidoucí,
v syrových mučivých tvarech, čpících živočišným pachem.
Viděl své dny i dny těch, které neznal jménem,
viděl pohřby a vzteklý déšť,
viděl reflexy prvních chlapeckých bázní
a zase měsíce bez práce a moje hladová slova,
viděl červivá břicha leklých ryb a beznohých dětí,
u nichž se říká - Ta svinská válka,
a viděl také mou matku,
celou, beze zbytku, s rudýma popraskanýma rukama
a zoufale vzpřímenou. Lampa svítila.
A můj otec hleděl do tváře těm,
kteří u zdi stáli rovně,
viděl plačící psy a zdivočelé hořící koně,
viděl dým, těžce stoupající k obloze, a byl to dým z lidí,
a viděl i ty, kteří, nedočkavě zpívajíce o návratu,
přijeli umřít až na dlažbu Prahy.
Lampa svítila.
A otec procházel dveřmi své dílny,
žil znovu směny, chvat, úprk vřeten
a měkký rytmus ozubených kol,
viděl stisknuté čelisti, napjaté šlachy, úpornost pohybu
a zase viděl křídové kresby hlavonožců,
symboly her a vůbec světa dětí,
tajuplná zapálení dívek a protáhlé dvojice stínů,
viděl svět v syrových mučivých tvarech,
viděl vášnivý smysl lidského konání,
hanbu, nenávist a bláznivou chuť žít,
lampa svítila,
otec vdechoval světlo,
jeho tělo bylo celé otevřené světlu
a celé jím bylo prostoupeno,
cítil jeho suchou elektronickou chuť
a pocit světla byl pro něj zároveň pocitem živého světa.
Sedám na posteli, kde spával můj otec,
pozoruji předměty, do nichž otiskl svou podobu,
a v noci, když bývá nejhlubší tma,
rozsvěcuji lampu.
(ze sbírky Lampa, 1961)
Legrační hra
Měl jsem rád chlapce s podivnou nemocí.
Byl to Milan Papež,
který se narodil chromý
a cizí úplně všem.
Prošel už mnoho světů, přebrodil řeky
a létal, nevěříte? také létal,
a k tomu vždy odložil odřené berle
a rozšířil oči do stránek knih.
Jednou nám řekl nad albem známek:
- Borneo…bože, taková dálka…
a my jsme se usmáli:
- Půjdeme před dům
a budeme hrát nějakou legrační hru.
Schody ho zadýchaly,
opřel se o zeď a chvíli se díval,
jak se mu chvějí průsvitné ruce.
Pak houkla siréna.
Rozprchli jsme se
do křiku matek a bouchání oken.
Tohle byly naše dětské závody
a pořádaly se příliš často,
než abychom se o každém báli.
Za půl hodiny jsme vyběhli ze sklepa.
Vzduch čpěl,
vzduch byl připálený
jako vždycky po náletu.
U zdi našeho domu,
mezi dveřmi a roletou pekařské dílny,
stál Milan Papež
a díval se užasle na průsvitné prsty.
Přesně tak jako prve.
Jen vlasy a ramena měl plná omítky
ze řádky důlků nad hlavou.
O překot jsme ho brali za ruce.
Vedli jsme ho domů.
A začínali jsme tušit,
že už nikdy nedokáže říci něco souvislého.
(ze sbírky Lampa, 1961)
Prstýnek
Jmenovala se Hannelore,
ale všichni jí říkali Hannele,
Hannele, královna izraelských dívek.
A jednou byla docela velká,
dostala prsten a rodila dcery,
maličké královny izraelských dívek.
A jednou byla docela šedivá
a na svět přišla Hannele vnučka,
nejmenší královna izraelských dívek.
Když je odváželi,
schovával jsem se za záclonou,
brečel jsem, bál jsem se,
a bylo mi přece už celých šest let.
Před domem stálo nákladní auto.
Slyšel jsem nadávky, chraplavý motor,
slyšel jsem křičet závrať a úzkost
a nebe bylo nízké a černé.
Pak auto odjelo a já si zvedl
pouťový prstýnek nejmenší Hannele.
Přál jsem si, aby se kutálel,
aby mě někam vedl,
a vrátil jsem se domů až za tmy.
Nic mi neřekli,
měli strach z mé dospělosti,
z mých přestárlých očí,
z mých zmoudřelých úst.
A já si přivedl Hannele.
Byla bílá, se žlutou korunou z pampelišek a sazí,
jakou má nosit královna izraelských dívek.
Dotýkal jsem se jí,
neustále jsem se na ni díval,
dlouho, celé dny, celé roky
a lidé nechápavě říkali:
Ten chlapec jen hledí do prázdna.
(ze sbírky Lampa, 1961)
Samí slavní dědové
Děd mého přítele Martina
bojoval v Sardinii a na Korsice.
Děd mé přítelkyně Kláry
koncertoval na dvoře Mikuláše.
Jiný děda bránil magistrálu proti rudým.
Takhle vidím slavné defilé
dědů všech svých přátel
s řády, stužkami a věnci
a tak dále.
Můj děd
podivným způsobem chytil rybu.
Narukoval kdysi
za prudké povodně z jarního tání.
Byl to rozkaz
a rozkaz je rozkaz.
Co na tom, že byli čtyři
a pořízci a navztekaní.
Loďku stejně neudrželi.
Dědu našli až za čas děti
v nánosu písku na břehu řeky.
Vojenský batoh na zádech
byl skoro prázdný,
vše se rozmočilo a poztrácelo.
Jenom na dně
plechová krabice od doutníků zbyla
a v ní pár dopisních karet,
obrázek babičky a známky s císařem
a nad tím nafouklá, páchnoucí ryba.
Můj děda s tou rybou
byli možná první oběti
nějakého slavného tažení.
(ze sbírky Černý kolotoč, 1964)
Fénix
Pracoval v kterési továrně
na místě nikoliv z nejpřednějších:
čistil rošty v kotelně
a vozíky plné popela a škváry pak odvážel
na skládku k špinavé říčce.
A takto mu plynul den,
až bylo kupodivu, že jeho oči
nebyly popelavé,
leč nebesky modré.
Jednoho rána spadl do hluboké nádrže,
v níž se střádal dosud žhavý popel,
a onen chybný krok měl být osudným krokem
k velmi rychlé smrti.
V posledním okamžiku se k němu nahnul spoludělník,
jednou rukou se držel za obrubník
a druhou rukou se ho pokusil zachránit.
A zase – mělo to být předem ztracené.
Jenomže on to dokázal, napjatý
ještě za poslední kolík inkvizičního žebříku,
a s obličejem, který by v té chvíli
mnohým nepřipadal dost lidský.
Ale bylo to tak lidské, až biblické.
A než omdlel,
stačil ještě sevřít Fénixe do náručí
a vlastním tělem zdusit jeho hořící peří.
Fénix pak sám byl zachráněn nejen živým,
ale i zdravým.
Tento příběh patří k příběhům mnoha jiných,
kteří jakkoli přežili smrt.
A já jej vybírám nikoliv pro jeho jedinečnost
(neboť co není jedinečného v životě lidí?),
leč právě proto, že jsou mnozí,
kteří padají tváří do ohňů –
a tehdy je třeba se tázat:
Kdo z nás
dokáže podat ruku do žhavého popela –
a včas.
(ze sbírky Černý kolotoč, 1964)
Autor: MICHAL ČERNÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |