Chvála řeči české?
To, že náš jazyk psaný či mluvený hrubne, stále více se vzdaluje představě o kráse či dokonce libozvučnosti, ale i obecné srozumitelnosti a dalším hodnotám ctěným předcházejícími generacemi, je u prostého lidu obecně známé. Toto téma se také propírá v různých besedách, někdy se objeví i na stránkách periodik. Když se hledají příčiny tohoto stavu, převládají odpovědi, které vychází ze životních daností naší současnosti: nutná rychlá komunikace, heslovitost, používání cizích, zde se jednoznačně myslí anglických slov, názvů, označení apod. Poněkud nesměle, či směle, bych se však zeptala: Jsou to opravdu, „ale opravdu“ ty pravé příčiny stavu české řeči? Nebudu se snažit o chytrost při hledání odpovědi, připomenu jen slova Karla Čapka: „Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu: každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě.“
Když se kácí les, lítají třísky
Asi si málokdo všiml bezděčné, či záměrné poznámky jedné komentátorky jedné televize, která v rámci rozhovoru s jedním zodpovědným činitelem na téma kolabujícího systému v rámci veřejné zprávy, polohlasně podotkla zmíněnou větu: „Když se kácí les, lítají třísky.“ Reagovala tak na suverénní odpovědi zodpovědného činitele, který vyzdvihoval bezchybný systém, aniž by se zajímal o ty, kteří jsou nuceni jej realizovat.
Bohužel taková arogance není nahodilá, jen ten starý příměr jsem takto veřejně, tedy z média, slyšela poprvé. Snad to pro zmíněnou redaktorku nebude mít neblahé následky.
V těchto souvislostech ještě chybí další osvědčené heslo: „Účel světí prostředky.“
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |