Už když jsem vysvobozoval loňské 38. číslo Obrysu-Kmene z ochranného obalu Haló novin a zahlédl začátek titulku Širokko je daleko, jinak Sýsovy „recenze – nerecenze“ knížky Miloše Dvorského MÝTUS ZVANÝ STÍNADLA (s podtitulem Rychlé šípy, Vontové a hlavolam – Realita versus fikce), ucítil jsem v srdeční krajině ono zvláštní chvění. To může – v negativním případě předcházet nějaké zlověstné kardiovaskulární příhodě a v tom příjemnějším – pozitivním případě – známé chvění při setkání s první láskou nebo podobnou událostí a také to může rozeznívat dávné a již mnohdy zasuté reminiscence…
Ještě jako předškolák jsem si chodil s dalšími hochy každý týden na přelomu třicátých a čtyřicátých let do začouzeného kvelbu pana trafikanta v sousední ulici na periférii Klicperova městečka Chlumce nad Cidlinou pro nová čísla Mladého hlasatele, na jehož poslední straně vycházely kreslené příběhy seriálu o Rychlých šípech.
Apeluje na trpělivost a pochopení potencionálních čtenářů, musím na toto místo zařadit i krátkou poválečnou (českolipskou) episodu, bez níž by se mi tektonika tohoto příběhu sesypala jako domeček z karet. Teprve tady, v pohraničním, dosud nezhojeném, vybydleném a vyrabovaném městě existovalo a nabízelo se nespočet lákavých příležitostí, s novými kamarády, kteří jako já sem na sever země přišli z vnitrozemí, objevovat zákoutí vlastních Stínadel v podobě opuštěných domů a zákoutí v ulicích kolem městského centra i periférie, v chabém světle – spíš příšeří – tehdy ještě mihotavých plynových lamp.
Bylo nás možná míň než Rychlých šípů (a hlavně chyběl Mirek Dušín), ale zato nechyběly některé figurky z místního Bratrstva kočičí pracky, a třeba ani Dlouhé Bidlo nebo Štětináč, rekrutující se ze sudetoněmeckých, dosud neodsunutých výrostků, kteří na nás ukazovali a pokřikovali to svoje „Pa cacek du!“ – stejně jako na mě v protektorátních letech uniformovaní hošíci z Hitlerjugend, pochodující se svojí frojlajn vychovatelkou přes chlumecké náměstí.
Aniž bych do této chvíle četl předmětné Dvorského literární dílo, přesto se chci pokusit přispět do eventuální debaty-nedebaty (bude-li snad ještě jaká). Tím spíš, že dosud se všechno řečené i napsané jaksi točilo hlavně kolem osmdesátých let (minulého století) a můj skromný příspěvek je minimálně o čtvrtstoletí starší.
Nejen literárním teoretikům a badatelům, ale i docela obyčejným dlouholetým čtenářům a milovníkům Foglarova díla (i jeho samotného) jsou známé tvůrčí a osudové peripetie, které ho provázely prakticky po celý život – od narození v roce 1907, prvních literárních pokusů sotva třináctiletého teenagera, završených prvními vydanými knížkami – pořád ani ne třicetiletého a už opravdového spisovatele – Přístav volá a Hoši od Bobří řeky, od vzniku časopisu Mladý hlasatel, čtenářských klubů a seriálu Rychlých šípů – až po sérii zákazů, poprvé nacisty v r. 1941 a dlouhé válečné pauze a krátkém znovuzrození v poválečném Vpředu až do konečného umíráčku neautentického hybridu Junáci, vpřed! v r. 1948. Vlastně už bez Foglara – a to všechno jen pokud jde o samotný časopis, nehledě přitom k více než desetiletému půstu ve vydávání Foglarových knih.
A právě od této chvíle datuji také to dlouhé mezičasí z titulku svého článku, které bylo krátce přerušeno v dalším pokračování avizované reminiscence.
V druhé polovině padesátých let jsem dělal knihovníka a vychovatele v odborném učilišti SPZ (Státní pracovní zálohy), kde se učili řemeslu hlavně zámečníci, soustružníci a nástrojaři. Měla to být vlastně jakási přípravka budoucí nové krve dělnické třídy. Moji kluci na internátu se většinou dobře učili, zvládali teorii i praxi, sportovali a také četli (televize teprve začínala a jiné moderní koníčky a zábavy – třeba jako počítače – byly v nedohlednu).
Snad právě proto jsem se jim snažil aspoň trochu zpestřit ten jejich poměrně jednotvárný život od opušťáku k opušťáku (ještě k tomu bez volných sobot) a zval jsem jim na besedy některé známé osobnosti – třeba spisovatele V. Kaplického a Ivana Kříže, atlety – světového rekordmana – mílaře Standu Jungwirtha nebo libereckého štrekaře Mirko Gräfa, motocyklového mistra světa ze Šestidenní Sašu Klimta aj.
A potom - někdy na přelomu roku 1957/58 – jsem se kdesi dočetl nebo dozvěděl, že autor Rychlých šípů, Hochů od Bobří řeky a Záhady hlavolamu dělá vychovatele v některém pražském domově mládeže. Vypátral jsem jeho přesnou adresu a ihned jsem mu napsal a pozval ho k nám na besedu. Pozvání bylo k mé radosti ochotně přijato.
Přiznám se, že jsem si v té chvíli chtěl hlavně splnit svoje vlastní klukovské přání a touhu. Až do Foglarova příjezdu jsem pak jedině trnul výčitkami a hrůzou, nejen z pochopitelné trémy, jak se zachovají a předvedou moji patnácti- až šestnáctiletí svěřenci (ročník 1942), kteří přece toho Foglara a jeho knížky a seriály nemůžou znát. Matematicky vzato, čtverec očekávaného trapasu, či spíš průšvihu, narůstal úměrně se zmenšujícím se čtvercem blížícího se Foglarova příjezdu.
Všechny matematické odhady i věkové disproporce kluků válečné generace před setkáním s legendou, která se právě potkala s Abrahámem (můj křestní list se nacházel někde mezi tím), vzaly v to podzimní či zimní odpoledne a podvečer zasvé!
Beseda byla nádherná a dlouhá. Kluci Foglarovo dílo znali a ptali se i na takové detaily, kde bydlí Rychlé šípy (a co právě dělají), nebo v které pražské části se nacházejí Stínadla. Spisovatel přivezl ukázat i několik originálních barevných návrhů ilustrací Jana Fischera ještě předválečných dílů Rychlých šípů.
Nevím, kde kluci posbírali tolik knížek a sešitů Mladého hlasatele a Vpředu, ale Jaroslav Foglar se mohl upsat, když na závěr setkání rozdával autogramy.
Z České Lípy, jak mi později napsal, se vracel domů do Prahy šťastný – a kus toho štěstí a vzpomínek od té doby zůstalo ve všech, i ve mně, stále, až dodnes.
Mezičasí trvalo a jeho konec byl v nedohlednu…
Přesto ti děkuji, Jestřábe!
Autor: ZDENĚK STEHLÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |