Kdysi dávno jsi přišel s lovením třinácti bobříků a záhy tisíce kluků a děvčat z celé republiky už vědělo, jak se mají chovat v tramvaji a případně kdy v ní také usednout. To jen v případě, když opravdu nějaké místo na dřevěných lavicích ve starých tramvajích bylo volné. Navíc s nohama pěkně u sebe a se sundaným ruksakem na klíně a nikoliv na vedlejším sedadle, jak je dnes běžné…
Ano, Jestřábe, pravým jménem Jaroslave Foglare, žádný ministr na tvé fluidum, jak přivést mládež ke slušnosti, dosud neměl a těžko mít bude. Zvlášť ten současný, co je přes školství. V Obrysu-Kmeni (č. 38/2011) se o tobě dost psalo a já si nyní v myšlenkách odběhl do věku deseti let, kdy jsem v domě v Krakovské ulici vystoupal až kamsi pod střechu do redakce týdeníku Vpřed. Pár drobných, utržených za sběr míčků při tenisových klání na kurtech ve Vršovicích, jsem tu utratil za několik starších čísel časopisu, dokonce i z roku 1947.
Tehdy bývali lidé nějak slušnější a nezamykali přes den domy, a já se proto o několik týdnů později ocitl až u tvých dveří v bytě na Korunní ulici na Královských Vinohradech.
A pak to přišlo. Dva bráchové z Přípotoční ulice ve Vršovicích z domu, kde bydlel také o dva roky starší kluk, který se stal naším vedoucím čtenářského klubu časopisu Vpřed pod názvem Skaláci, a já z ulice Na Louži hned za rohem, jsme ve čtyřech začali rovněž lovit bobříky. Popravdě řečeno, bobřík odvahy, spočívající v lezení do kanálů přivádějících vodu do koryta Botiče, byla blbost. Jak přišli Skaláci k názvu? Na místě, kde je dnes Hostivařská přehrada, protékal kdysi potok Botič s křišťálově čistou vodou plnou ryb. Na svahu nad potokem, až na samém vrcholku, byla skalka, z dnešního pohledu spíše balvan, později opatřený čtyřmi jmény kluků z Vršovic. Obyčejná skalka z nás udělala Skaláky… Her v povodí Botiče, Práčů a v Milíčovském lese bylo rovněž nepočítaně.
Rozběhl se první prázdninový měsíc roku 1997 a stařičká škodovka s pěti pasažéry vyrazila z Thomayerovy nemocnice směrem k Ledči nad Sázavou. Byl najednou studený den 5. července a jediný z nás měl na sobě krátké kalhoty. Byl to Jestřáb. Při pauze v Ledči n. S. jsem zvěděl, v kterém obchodě na náměstí skauti z tábora ve Sluneční zátoce nakupovali proviant. Fotografie z červencového dne, kdy se blížily povodně, dokladuje Jestřábovy kraťasy. Cestou do Sluneční zátoky k odhalení Jestřábova pomníku pod svahem s ledečským hřbitovem jsem zase zvěděl, že až úplně nahoře byl hrob, na němž v noční tmě lovci bobříka odvahy museli křídou namalovat křížky…
Kratičké ohlédnutí do klukovských let toho příliš neprozradí. A proč také? To, jak jsi dokázal okouzlit naše klukovské duše, Jestřábe, už nikdo jiný nedokázal. Pracovní stůl současného ministra školství zřejmě vyhlíží jinak než ten tvůj v Křišťanově ulici na Žižkově, u něhož se zrodilo tolik nápadů. V knížce Boj o první místo se píše také o klukovské cestě čistým a modrým životem. Vypadá to, že tím svým modrým životem dojdu až na konec úplně poslední.
Autor: FRANTIŠEK DOSTÁL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |